Vlivný hráč americké politiky dvacátého a jednadvacátého století Henry Kissinger je současně nepřehlédnutelným autorem řady politologických knih. Každá z nich vzbuzuje obrovský zájem čtenářů i kritiky. Na prahu stých narozenin přichází s novinkou Umění politické strategie v překladu Martina Pokorného, jenž přeložil též Kissingerův bestseller Uspořádání světa (PROSTOR 2016).

Henry Kissinger se ve své nové knize soustředil na šest významných politických osobností druhé poloviny dvacátého století. Podle jakého kritéria je vybíral?
Autor zvolil odvážné státníky, kteří prokázali mimořádné vůdčí schopnosti v nepříznivých podmínkách. Museli reagovat na výzvy své doby a s rozhodností jednat v zájmu své země, současně ovlivnili světovou politiku. Každý z nich se přitom nacházel v jiné situaci. Postupně před námi defilují první poválečný kancléř Německa Konrad Adenauer, prezidenti Francie, Spojených států amerických a Egypta Charles de Gaulle, Richard Nixon a Anvar Sádát, zakladatel Singapuru Li Kuang-jao a britská premiérka Margaret Thatcherová.

Jaký úhel pohledu na politiky je pro Henryho Kissingera zásadní?
Jejich strategické myšlení. Kissinger zásadně posunul význam tohoto původně vojenského termínu směrem k politickému využití. Umění politické strategie se podle něj neřídí nějakými absolutními principy, ale posouzením zájmů a možností ve vztahu ke společnosti, hospodářství, náboženství či historii.

Můžete uvést příklad?
Podívejme se ve zkratce na Konrada Adenauera, který vedl poválečné Německo, velmoc sraženou na kolena. Podle Kissingera byla Adenauerovou strategií „pokora“. Adenauer prosazoval, aby Německo po druhé světové válce přistupovalo k obnovení své suverenity a sjednocení opatrně, s tím, že bude aktivně pomáhat při rozvoji evropských institucí a podílet se na jejich činnosti. Jak Kissinger ilustruje, země prošla rekonstrukcí na morálním základě, v němž se odrážely Adenauerovy osobní křesťanské hodnoty a demokratické přesvědčení.

Mezi šesti vůdčími osobnostmi jsou dvě jména, která dnešnímu českému čtenáři patrně mnoho neřeknou: egyptský prezident Anvar Sádát a singapurský premiér Li Kuang-jao. V čem vidí Henry Kissinger jejich hlavní přínos?
Máte pravdu, ti dva jsou české veřejnosti nejméně známí, ale to neplatí o prostředí vysoké politiky. Hovoří-li se v případě Německa po druhé světové válce o hospodářském zázraku, tak Li Kuang-jaovi se v Singapuru zmítaném chudobou a etnickými problémy podařilo něco několikanásobně většího. Právě díky Kuang-jaově politické strategii je dnes Singapur jedním z nejbohatších měst na světě. A jak Kissinger uvádí, případ Singapuru byl v 80. letech výrazným podnětem k hospodářským změnám v Číně.

Kapitola věnovaná Anvaru Sádátovi je zajímavá pozoruhodnou empatií, kterou autor egyptskému prezidentovi projevuje. Sádát byl ze šestice státníků uvedených v knize jediným Kissingerovým politickým protivníkem.

Nakolik je v textu zřejmé, že Henry Kissinger poznal hrdiny své knihy osobně?
Je to patrné na každé stránce. Zároveň mě potěšilo, že stoletý pán se nerozplynul v osobních vzpomínkách, na což by mohl mít ve svém věku právo. Kapitoly jsou velmi pevně tematicky zakotvené. I tam, kde nahlíží do soukromí osobností, je to vždy s jasným propojením na hlavní téma politické osobnosti. Henry Kissinger stále významně přispívá k našemu pochopení světa.

Ze šestice státníků byl Henrymu Kissingerovi nejblíže americký prezident Richard Nixon, pro něhož pracoval coby poradce pro národní bezpečnost a jako ministr zahraničí. Dokáže být v Nixonově případě objektivní?
Portrét Nixona je, řekl bych, diplomatický, přičemž Kissinger nezakrývá některé jeho povahové nedostatky. Nepřekvapí, že vyzdvihuje Nixonovo úsilí v zahraniční politice, které bylo téměř k nerozeznání od Kissingerova. Tato dvojice si byla pověstně blízká v operativním smyslu a oba si velmi vážili výhod utajení. Kissinger věnuje velkou část studie Nixonově vleklé snaze vyvést USA z války ve Vietnamu a odvážnému pokusu o navázání nových vztahů s Čínou, částečně jako prostředku k podkopání Sovětského svazu. Za těmito iniciativami se však skrývala rozhodnutí, která za sebou zanechala smrt a zkázu. Typickým příkladem Nixonovy strategie bylo, že v zájmu nastolení míru ve Vietnamu začal tajně bombardovat Kambodžu, čímž pomohl vytvořit podmínky pro vítězství Rudých Khmerů. Kissinger tuto epizodu zmiňuje jen okrajově.

Celoživotně se zajímáte o politiku a politologii. Co oceňujete na Henrym Kissingerovi především?
Jeho způsob myšlení. Kissinger je schopen vnímat dějiny komplexně, každá z jeho knih je podnětná, což platí i v případě Umění politické strategie. Nenarazíte na žádné opakování, neobratnosti ani zbytečnou vatu nebo slepá místa, ať už jde o osobní setkání, nebo historické a obecnější úvahy. Je zjevné, že i když je Kissinger autorem mnoha knih, snaží se určité věci doříct nebo formulovat znovu a uceleně.

  V závěru knihy je třeba velmi zajímavá úvaha z historické perspektivy, jak se politika změnila přechodem od šlechty k prostým, takříkajíc průměrným lidem. Zatímco všichni diplomaté v 19. století byli šlechtici, Margaret Thatcherová byla dcerou majitele obchodu. I z těchto slov je v dobrém smyslu cítit autorského ducha.

Lze Kissingerovu analýzu vnímat i jako netradiční učebnici?
Ano, Kissingerovy konkrétní sondy můžeme vnímat jako učebnici dějin druhé poloviny dvacátého století. Skrze dílčí pohledy si čtenář učiní hlubší představu o vztahu mezi Čínou a Spojenými státy, o významu války ve Vietnamu, o řadě určujících událostí v tomto období. Po druhé světové válce prošla politika západních demokracií ohromnými změnami. Uvědomme si v souvislosti s útočnou válkou na Ukrajině, která nás šokuje, že útočné války byly běžnou součástí politiky až do druhé světové války. A styl tohoto politického myšlení včetně bojových intervencí trval až do šedesátých let. Kissinger na příkladech vybraných státníků velmi dobře ukazuje proměnu politického myšlení ve dvacátém století a jeho kniha dá člověku cit pro vnímání historické hloubky uplynulých dekád.

Henry Kissinger (* 1923)
Světoznámý politik, diplomat, politolog a nositel Nobelovy ceny míru byl poradcem pěti amerických prezidentů. Velké spisovatelské nadání uplatnil v mnoha publikacích o zahraniční politice a diplomacii, např. v titulech Umění diplomacie (PROSTOR 1996) a Uspořádání světa (PROSTOR 2016). Ve svém nejnovějším díle Umění politické strategie (PROSTOR 2023) detailně analyzuje kariéru šesti legendárních státníků, které osobně poznal v období jejich vrcholného vlivu: Konrada Adenauera, Charlese de Gaulla, Richarda Nixona, Anvara Sádáta, Li Kuang-jaa a Margaret Thatcherovou.

Martin Pokorný (* 1973)
Překladatel, komparatista, filozof a vysokoškolský pedagog úzce spolupracuje s nakladatelstvím PROSTOR už třicet let. Překládá především z angličtiny, němčiny a francouzštiny. Pro PROSTOR přeložil desítky knih včetně děl Henryho Kissingera, Tonyho Judta, Timothyho Snydera či Gillese Lipovetského. Je nositelem Tvůrčí prémie Ceny Josefa Jungmanna za překlad románu Flanna O'Briena U ptáků plavavých (Rubato 2014).

Text: Jan David a Denisa Novotná
Foto: Roman Souček