Patří mezi nejúspěšnější autorky na Slovensku a v posledních letech slaví velké úspěchy i mezi českými čtenáři. Řeč je o Haně Repové, autorce citlivých románů, kterým se začalo říkat prostě „repovky”. Autorka zkrátka píše tak jedinečně, že trefnější označení neexistuje!
Tento rozhovor děláme krátce po Novém roce, takže se musím zeptat: dáváte si novoroční předsevzetí?
Rozhodně chci víc číst a míň scrollovat na mobilu! A sama jsem překvapená, jak často se přistihnu, že to dělám. Scrollování je prostě lákavé!
Soukromé problémy: Sebastian, vaše nejnovější česká kniha, je součástí volné série příběhů čtveřice sourozenců. Jak byste tuhle rodinnou ságu popsala někomu, kdo se do ní chce teprve pustit?
Je to příběh rodiny, která musí začít znovu. Po tragické smrti rodičů se čtyři dospělí sourozenci, kteří už dávno vyletěli z hnízda, musí znovu nastěhovat zpátky do rodného domu, jinak by ho museli prodat. Soužití dospělých sourozenců, z nichž každý má vlastní problémy, přináší spoustu citlivých i zábavných situací.
Vyšlo 14. února v nakladatelství Noxi.
Čtyři hlavní postavy, čtyři výrazné charaktery. Jak jste se s nimi popasovala?
Starší sestra Tina je úspěšná v pracovním životě, ale v tom soukromém udělala osudovou chybu, za kterou dodnes pyká. Lilly, mladší sestra, je nešťastně zamilovaná letuška, kterou tragická smrt rodičů zasáhla nejvíc. Potom je tu Denis, černá ovce rodiny, který všem leze na nervy, a teď vychází příběh Sebastiana, nejstaršího bratra, který se snaží tuhle nesourodou bandu udržet pohromadě bez újmy na zdraví. A i když v prvním dílu nadobude pocit, že k nim vlastně nepatří, stanou se věci, které ho přinutí svůj názor přehodnotit.
Může člověk jednotlivé díly číst v libovolném pořadí, nebo je doporučujete číst postupně?
Moje čtenářky mě přesvědčují, že čtou sérii i na přeskáčku a vše je srozumitelné, ale pokud máte tu možnost, určitě doporučuju číst to ve správném pořadí: Tina, Lilly, Denis a Sebastian. Myslím, že tak si celou ságu víc vychutnáte.
Pocházíte sama z velké rodiny? Využíváte tyhle zkušenosti při psaní?
Také pocházím ze čtyř sourozenců, ale moje rodina je úplně jiná. Inspirací při psaní mi byl kdysi určitě krásný, ale nyní už chátrající dům, na který jsem narazila při procházce. Pořád jsem si kladla otázku, co se muselo stát jeho obyvatelům, že už v něm nikdo nežije. A napadlo mě, že určitě není úplně prázdný. Určitě tam zůstaly nějaké předměty, které kdyby mohly vyprávět, tak by to bylo zajímavé...
Ve slovenštině už vyšly i další díly této série. Kdo jsou jejich hrdinové? Objeví se další sourozenci?
Původně jsem plánovala sérii Sebastianem ukončit, ale čtenářky mě přesvědčily, abych napsala i příběhy Sebastianových nevlastních sester Kassandry a Elaiy. Vzhledem k tomu, jak je celá série úspěšná, jsem ráda poslechla. Pořád mi ale chodí zprávy, jestli bych nemohla „najít“ další sourozence (smích). Mezi námi, pohrávám si s myšlenkou napsat příběh samotných rodičů. Možná až přijde vhodný čas...
Máte nějaký literární vzor? Mně například vaše psaní evokuje takové ty romantičtější příběhy australské spisovatelky Liane Moriarty...
Neřekla bych vzor v tom, co píšu. Spíš způsob, jak se na psaní připravuju, jak příběh skládám dohromady. Snažím se v tomto směru neustále vzdělávat a hodně čtu o pracovním procesu jiných úspěšných autorů. A moc děkuju za kompliment, protože Liane Moriarty píše skvěle, takže tohle přirovnání mě moc těší!
Co říkáte tomu, že jsou vaše knihy překládány do češtiny?
Je to zvláštní pocity číst vlastní myšlenky v češtině nebo i němčině (v němčině Haně Repové dosud vyšly dvě knihy, pozn. red.). Mám z toho ale nesmírnou radost a těší mě i ohlasy českých čtenářek. Ráda si vašimi překlady listuju, protože podle mě má čeština širší slovní zásobu než slovenština a dá se s ní krásně vyhrát. Zní mi to trochu jinak, ale pěkně.
Vaše knihy už v Česku vycházejí nějakou dobu – všimla jste si rozdílu mezi čtenáři z obou zemí? Říká se, že na Slovensku jsou lidé temperamentnější...
Tak to jsem ještě neslyšela! (smích) Na sociálních sítích jsem si všimla, že českým čtenářkám se víc líbí jiné příběhy než těm slovenským, což je naprosto v pořádku. Největší rozdíl ale podle mě je, že lidi v Česku se tak neřeší. Nepřikládají některým věcem zbytečně větší význam, což mi je velmi sympatické. A miluju český humor. Občas se v knihách objevuje můj sarkasmus, tak doufám, že ho oceníte i v překladu.
Píšete emocemi nabité romány zejména pro ženy. Tento žánr bývá často kritizován až vysmíván. Co si o tom myslíte?
Překvapivě jsem zjistila, že mezi čtenáři mám i množství mužů! Někteří tedy čtou takříkajíc inkognito, zas tak moc se ke čtení „repovek” nehlásí, ale já to chápu. Výsměch podle mě není na místě, protože každý z nás se občas rád podívá na dobrý romantický film, a to i opakovaně. Stačí se podívat, jak jejich sledovanost roste během vánočních svátků.
Jak vnímáte rostoucí trend „smut“ knih, čili příběhů s velice spicy obsahem?
Musím říct, že osobně jsem tomuto trendu nepodlehla a spicy scény v mých knihách nenajdete. Objeví se tam scény s nádechem erotiky, ale zbytek nechávám na fantazii čtenářek. Nepíšu erotiku, protože ji ani sama nečtu – vlastně ji v knihách často přeskakuju. Spíš chci čtenáře upoutat nevšedním příběhem nebo originálními postavami.
Kdyby si čtenář měl z vaší nejnovější knihy o Sebastianovi odnést jenom jednu věc, co by to mělo být?
Že pokud ve skříni najdeme kostlivce, tak jediné, co nám zbývá, je naučit ho tancovat. Vzdát se nepřipadá v úvahu!
(Foto: se svolením Hany Repové)
HANA REPOVÁ (* 1980)
Slovenská spisovatelka žije již pětadvacet let v německém Frankfurtu nad Mohanem, kde dělí čas mezi práci v oboru oční medicíny a psaní úspěšných románů. Její knihy, takzvané „repovky”, vycházejí kromě slovenštiny i v češtině a němčině. Mezi nejúspěšnější díla autorky patří romány Bůh pláče potichu, Neztrať mapu k mému srdci nebo rodinná sága Soukromé problémy. Čtvrtý díl této série právě vyšel česky.
Text: Žofie Sedláčková
Foto: se svolením Hany Repové
