Jaké to je vyrazit na schůzku, když už vám není dvacet, ani třicet, ani čtyřicet? A co se stane, když máte přehnaná očekávání? Odpovědi se dozvíte v novince oblíbené spisovatelky Haliny Pawlowské. Jmenuje se příznačně Rande a podle slov samotné autorky je to veselá knížka o milostných nadějích s fejetony o situacích, na které se nedá zapomenout.
Pamatujete si na svoje vůbec první rande v životě?
Pochopitelně, že si to pamatuji – měla jsem rande s Oldou Borůvkou, bylo mi dvanáct a doma jsem řekla, že jdu ven a tátovi koupím špek. Tak jsem pak šla s Oldou do řeznictví a koupila jsem tam s ním špek a pak jsme dlouho postávali před domem, až na mě z okna zavolal táta, kde jsem s tou slaninou, že už má rozehřátou pánev, aby si udělal „hemendex“.
A jaké bylo třeba to nejabsurdnější?
O nejabsurdnějším rande jsem napsala v knížce, která právě vyšla, je to dlouhé vyprávění a nerada bych ho teď zkrátila na minimum. Dost zvláštní ale byla schůzka, kdy jsem se rozešla před domem s „mým“ chlapcem, počkala jsem v chodbě činžáku, až odejde a pak jsem vyrazila do vinárny, kde jsem s ním předtím měla schůzku, abych si tam začala románek s jeho kamarádem, kterého jsme tam, na tom našem rande, potkala.
Jak jste řekla, randění jste věnovala celou knížku. Co je podle vás na schůzce dvou lidí tak specifického?
Jak na které schůzce. Ale myslím, že specifické je to očekávání, ta naděje, ta touha, aby to vyšlo a srdce i tělo se pak tetelilo ve víru vášně…
Kde všude jste pro svoji novinku čerpala inspiraci?
Vždy čerpám inspiraci ve svých pocitech, ve svých vzpomínkách, ve svých snech a ve svých představách… Mé příběhy jsou autentické, jen ve fejetonech často zmiňuji své kamarádky a známé, když jsem fascinována jejich zážitky.
Vím o vás, že píšete v noci. To znamená, že potřebujete absolutní klid?
Mám ráda noc, když všichni jsou v posteli, nikdo po mně nic nechce a já mohu řádit. Pak čumím na bednu, píšu a je mi dobře.
Máte při psaní nějaké svoje pevné rituály?
Jo, většinou píšu v noční košili a v županu a občas mám zapnutou televizi, ale vlastně spíš asi ani v poslední době ne. Mám doma krásný výhled od psacího stolu. Tam ale nepíšu, píšu na malém stolku zády k Vltavě i Vyšehradu. Syn mi daroval židli, je sametová, temně zelená a tuhle jsem si uvědomila, že když sedím na jiné židli, tak nejsem schopna se na psaní soustředit.
Do dnešního dne máte na kontě 41 knih. Najde se mezi nimi nějaká, ke které máte blíž, než k ostatním?
Všechny knihy, co jsem napsala, mám ráda. Blíž mám k Díky za každé nové ráno a k Pravdě o mém muži. Asi proto, že jsem obě knížky psala z veliké lásky k mužům, kteří pro mě byli osudoví a kteří umřeli. Myslím tím svého tátu a svého manžela.
Vyšlo v nakladatelství Motto.
Co vás vlastně na psaní tak baví? Co vám to dává?
To je velice těžká otázka, nikdy jsem si ji sama nepoložila, nevím, jestli na ni dokážu úplně správně odpovědět. Taky nechci, aby mé věty zněly pateticky a uvědoměle… Nicméně vím, že když „píšu“, tak přesně to jsem já. Kdybych použila jednu ze současných frází, které mi lezou krkem, doslova bych řekla, že když píšu, tak jsem sama sebou… Uf! I takhle mě ta věta dráždí. Když prostě píšu, tak jsem plně soustředěná, chci vyjádřit pocit, hledám podstatu dějů i charakterů, pro sebe si nacházím vysvětlení mnoha situací a vlastně s každým dalším napsaným příběhem jako bych se sama blížila k nějakému zvláštnímu klíči, který mi konečně odemkne tajemství lidské existence… No, pěkně vzletně jsem zamudrovala. Jednoduše řečeno: psaní mě baví. A když napíšu povídku, která se mi líbí, tak mám asi obdobný pocit jako olympijský vítěz, který uběhl světový rekord na sto metrů.
Najde se něco, co byste poradila svému mladšímu spisovatelskému já?
Nic. Mé mladší spisovatelské já vědělo všechno líp než já teď.
Léta jste věrná nakladatelství Motto. Co vás k tomu vede? V čem spočívá síla vaší spolupráce?
Nakladatelství Motto založila Romana Přidalová, která se před třiceti lety stala mou kamarádkou. Věřím jí a ona snad věří mně. Taky mě umí motivovat. Třeba tím, že se mnou o psaní nemluví, nezmiňuje termíny a k ničemu mě nenutí. A občas mne jen nenápadně pochválí a čte mě!
Když se člověk podívá na výčet vašich aktivit, řekne si, že musíte být workoholička. Sedí to na vás?
No… nevím… Jsem dost líná a nechci nic dělat. Moc mě ale baví nahrávat pořady pro rozhlas, zejména když jsou autorské, baví mě hrát v televizi, protože tam potkávám kamarády a baví mě vystupovat v divadle, protože jsou tam diváci a smějí se a já z toho mám radost. A taky mě baví v novinách odpovídat na dotazy čtenářů, protože jsem zvědavá, co je zajímá. A baví mě psát knihy, protože není nic krásnější než vypsat se z pocitů, zafabulovat a doufat, že to, co baví mě, bude bavit i někoho jiného. Nejmíň mě baví psát scénáře, protože to je strašně těžké, ale na druhou stranu se musím přiznat, že když náhodou mám nějaký scénář napsat, tak je to výzva. A vlastně mám výzvy docela ráda.
Už nějakou dobu vyučujete scenáristiku na VOŠ Michael a tvůrčí psaní na VŠ kreativní komunikace. Jak vnímáte dnešní mladou generaci?
Současná mladá generace je docela fajn, je spořádanější, laskavější a tolerantnější než jsme byli my. Jen někdy mi připadá ta mladá generace málo mladá…
Knihkupec je magazín o knížkách. Jaká jste čtenářka?
Jsem veliká čtenářka, pořád nějak trpím pocitem, že nemám co číst. Na pelesti postele mi trůní hromádka knížek. Některou mám rozečtenou, některou přečtenou, ale ráda si v ní ještě něco nalistuju a některá je nová a čeká, až se na ni vrhnu. Když to udělám, mám ji přečtenou raz dva. Čtu hodně a rychle!
Dáte mi nějaký konkrétní příklad? Co bychom na té pelesti vaší postele našli?
Mám tam Helen Fieldingovou – Bridget Jones Láskou šílená, knížku od Karla Šípa, Sedm manželů Evelyn Hugo od Taylor Jenkins Reid a z Motta Umění vnímat umění od pana Třeštíka.
Za dveřmi jsou vánoční svátky, už víte, jak budou ty vaše vypadat?
A víte, že vůbec nevím? Rekonstruuji totiž kuchyň a obývák a doufám, že to bude před Vánocemi hotové, ale… Nevím… Je to docela osvobozující a vzrušující pocit.
Tak se alespoň zeptám, jaké máte plány pro příští rok? Je něco, na co se třeba vyloženě těšíte?
Nic tak nedokáže pobavit Pánaboha jako vaše plány. Ale možná, že v polovině ledna bychom s přítelem jeli za přáteli na výstavu do Paříže…
A už tušíte, o čem bude vaše další knížka?
Snad už konečně napíšu tu rodinnou ságu plnou lásky, odvahy a vzteku. Už mám sebraných dost rešerší, abych mohla začít v roce 1850 a skončit dneska nebo zítra. Chci psát o mých předcích a o mých potomcích. A chci, aby jejich životy vyzněly optimisticky, aby v tom probublával smích a zároveň, abychom v očích měli slzy… Bože, to je tak těžký úkol, že… si teď už půjdu lehnout. Ostatně vždyť jsou už asi dvě hodiny v noci, ne? Tak konec hovorů a dobrou noc!
Halina Pawlowská je spisovatelka a scenáristka. Narodila se ukrajinskému básníkovi a české učitelce. Vystudovala FAMU. Na kontě má 41 knížek a řadu scénářů k televizním komediím. Je také autorkou filmových scénářů (např. Vrať se do hrobu, Můj hříšný muž, Díky za každé nové ráno). Působila i v řadě novin a časopisů. V roce 1993 vstoupila na televizní obrazovku (V žitě, Zanzibar, Dokonalé štěstí, Banánové rybičky). V současnosti vyučuje scenáristiku na VOŠ Michael a tvůrčí psaní na VŠ kreativní komunikace a vystupuje se svou úspěšnou divadelní one-woman show. V listopadu jí v nakladatelství Motto vyšel povídkový soubor s názvem Rande.
Text: Martina Vlčková
Foto: se svolením Albatros Media
