Hrdinové nebo vrazi? Scenárista Marek Epstein má o příběhu skupiny bratrů Mašínů jasno. „Ten příběh není zdaleka tak kontroverzní. Kontroverznost z něj udělal mýtus a propaganda minulého režimu,“ říká autor scénáře, podle kterého vznikl film Bratři s premiérou 26. října. Sám sebe označuje za „hrdinu do míru“.
Jaké jste si při psaní scénáře uvědomil výzvy vzhledem k tomu, že bratři Mašínové jsou považováni za kontroverzní postavy?
Každý, trochu demokraticky smýšlející člověk, nemůže s cíli „mašínovské odbojové“ skupiny nesouhlasit. Byli to mladí kluci, kterým začali mizet kamarádi, příbuzní, systém je terorizoval. Jejich rozhodnutí s ním bojovat bylo odvážné a snad trochu romantické.
Je vůbec možné objektivně hodnotit tehdejší činy a motivaci, když jsou všechny události pevně zasazeny do komunistické éry někdejšího Československa?
Ne, není. Nedokážeme pochopit kontext doby, ve které nežijeme. Jsme ovlivnění sentimentem a dožívající propagandou a v zajetí propagand nových. Jistě se objeví křiklouni, že adorujeme vrahy. Lumpy. Loupežníky. Nesouhlasím. Chtěli jsme jen zvednout téma statečnosti a odvahy, na které jsme díky Mnichovu a osmašedesátému velmi citliví. Můžeme z dnešního pohodlí polemizovat s prostředky, jaké zvolili a hranicemi, které si nastavili. Ale je třeba si uvědomit, že otec bratrů Mašínů byl voják a hrdina. Nejstrašnější válka všech dob skončila teprve před pěti lety. Hodnota lidského života měla jinou váhu.
Jaké postavy jste tedy napsal?
Náš záměr nebyl postavit Mašínům pomník. Chtěli jsme vyprávět příběh o odvaze a vůli vzdorovat. Nevyhýbáme se činům, které udělali, a necháme na divákovi, aby si morální kontext vytvořil sám. Chtěli jsme rozvířit diskuzi o odvaze, a jestli je odvaha v Čechách vzácné zboží. Kluci to měli od malička přesně nastavené. Žili v rodině, kde se nikdo nevzdával snadno. Osobně mě tedy netrápila kontroverze, ale scenáristická krkolomnost jejich osudu. Příběh balancuje na hranici amerického akčního filmu a naivní pohádky. Je to nesmírná porce epiky a jen nemnoho dramatiky. Dvě postavy velmi si charakterově podobné. Hrdinové, kteří neprochází výraznou vnitřní proměnou, ale spíš jen fyzickým utrpením. To všechno mě děsilo i přitahovalo zároveň.
Výraznou roli mají ve filmu i ženy…
V příběhu bratří Mašínů na sebe berou role mučednic. Ať už je to matka Zdena, nebo jejich sestra Zdenička (Nenda). Obě jsou trestány, drceny a pronásledovány, aniž by nesly jakoukoliv vinu. A obě do jisté míry svojí nezměrnou odvahou a morální silou nad mlýnem komunistického osudu vítězí.
Foto z natáčení filmu Bratři.
Jak jste se dostal k tvorbě scénáře?
Velmi neromanticky. Byl jsem osloven producentem. A to již před mnoha lety, jiným producentem a jiným štábem. Pak projekt periodicky zmíral a znovu se rodil. No a po deseti letech se konečně dostal až na plátno.
Kdy jste začal psát?
Myslím, že první verze v mém počítači má datování 2012. Pak se psaly verze. Jenom útěk, jenom před útěkem. Dokonce série. Postup vývoje je jednoduchý. Stahujete, čtete, ptáte se. Stále dokola, dokud to není natočené nebo odpískané.
Je film podle vašeho scénáře „pouze“ inspirován skutečnými událostmi, podobně jako třeba úspěšný film Šarlatán, rovněž natočený podle vašeho scénáře?
Hraný film nemůže nikdy dosáhnout historické přesnosti. Z pohledu dějin bude vždycky lží. Ale to ani není jeho cílem. Snahou dramatického příběhu je v divákovi vzbudit emoci. Když je tato emoce pravdivá, pak byl film – i historicky – pravdivý. Paradoxně k tomu nevede žádný algoritmus, množství přesných citací, replik, dat ani masek. Je to jakási alchymie upřímnosti, nadání tvůrců a šťastné náhody. Dramaticky jsme museli leckde děj uspíšit, zkrátit, zjednodušit. Vycházíme z literární předlohy, z životopisné knihy Barbary Mašínové Odkaz s podtitulem Pravdivý příběh bratří Mašínů, kterou sledujeme, jak nám to jen drama dovolí.
Nakolik se držíte historických faktů?
Text jsme samozřejmě mnohokrát konzultovali s historiky i se samotným Josefem Mašínem. Všem jsme se snažili vysvětlit, aby se na scénář dívali v kontextu možností filmu, dramatických nutností a zároveň vlastního pocitu pravdy. Myslím, že to pro ně bylo často velmi obtížné. Historik musí akceptovat, že drama pracuje s emocemi, a ne s daty, autorka knihy, že nemáme prostor odvyprávět vše a samotný protagonista musí vydržet naši drzost interpretovat jeho život. Film je v mnohém kompromis. Důležitá je emoce při závěrečných titulcích. Ta jediná má právo soudit, jestli jste mluvili pravdu.
Režisér Tomáš Mašín v jednom z rozhovorů řekl k natáčení – „Stále bláto, pláštěnky a divná, nehostinná místa.“ K tomu témata strachu, odvahy, násilí, zabíjení… Jak psaní takového scénáře hýbe s vaším vlastním vnitřním světem?
Scenáristika je z velké části řemeslná profese. Emoční stránka je její nedílnou součástí. Jako herec se po představení stává obvykle zase člověkem s vlastní identitou, scenárista s počítačem vypíná i příběh v hlavě. Nebo se o to alespoň snaží. Kdyby se tohle nenaučil, myslím, že by se do roka zbláznil.
Konzultoval jste některé části s režisérem Tomášem Mašínem, který je prý jejich vzdáleným příbuzným?
Měli jsme knihu, máme protagonistu, historické poradce, ovládáme internet a roky jsme o tom žvanili stále dokola.
Foto z natáčení filmu Bratři.
Co pro vás při psaní scénáře bylo nejtěžší?
Oříšek byl, jak se vypořádat s ohromnou dávkou epického vyprávění a zároveň jak skloubit tři rozdílné žánry do jednoho. Potřebovali jsme psychologické drama rodiny, detektivní linku utahující se smyčky kolem skupiny a pak to celé propojit s velkou plochou samotného útěku. Opravdu hodinářská práce kolik čeho, aby vyprávění neztratilo rytmus, tempo a napětí. V jejich kauze jsou navíc prameny celkem bohaté a mezi nejtěžší rozhodnutí patřila ta, co se nám už do filmu prostě nevejde.
Fungují vám při psaní scénářů nějaké rituály?
Píšu doma v relativním tichu, za dveřmi, které musím nejednou zamknout před dětmi. Psaní je jistá forma koncentrace, vytržení, které se někdy dostaví, jindy váhá anebo se prostě nekoná. A pak je zle. Než si sednu ke klávesnici, pokouším se vyčistit hlavu od všech hrozících problémů, pošty, sítí, telefonátů a povinností, které by mě mohly zdržovat. Bohužel to někdy zabere tolik času, že už nezbyde čas na samotné psaní.
Uvědomil jste si při psaní scénáře něco, co vás do té doby v tématu bratrů Mašínů nenapadlo?
Myslím, že každý, kdo o to téma zavadí, je konfrontován s otázkou vlastní odvahy. Nebo zbabělosti. Jak by se zachoval, jak je připravený případně bránit své blízké nebo dokonce ideály. Ukrajina dnes světu ukazuje, jak je odvaha mocná v boji s nepřítelem mnohonásobně silnějším. Bylo zajímavé, jak se v totalitním Československu rozdělili ti nejodvážnější na umírněnou intelektuální část a na menší radikální. A jak se tyhle dvě skupiny paradoxně nesnáší a obviňují, ač tresty za jejich činnost byly podobné. Taky jsem si uvědomil, že mám mnohem blíž k té havlovské snaze zlo napravit a polepšit než k potrestání a vyhubení. Bohužel realita současného světa dává za pravdu druhé skupině, která chtěla zlo trestat silou, nekompromisně, protože se zlem se dá jednat jen stejnými prostředky. Sám sebe jsem tedy během psaní usvědčil z toho, že jsem takový ten hrdina do míru, co by ve skutečném boji asi těžko uspěl.
Film bude mít premiéru 26. října, sedmdesát let od jejich útěku do Západního Berlína. Proč na něj mají diváci přijít?
Protože stál tvůrce skoro tolik sil, kolik vydali kluci na svém útěku na Západ. Protože je dobré si v hlavě jednou za čas položit otázky, kým bych v jiné době byl a tedy, kým vlastně jsem nyní. A snad i proto, že jsme udělali film, za který se nemusíme stydět.
Marek Epstein je scenárista, dramaturg a režisér, který má za sebou desítky autorských počinů. Naposled napsal scénář k filmu Šarlatán (2019), příběh inspirovaný životem léčitele Jana Mikoláška. Nyní přichází do kin podle jeho scénáře film Bratři, který pojednává o ozbrojeném útěku skupiny bratří Mašínů z Československa do Západního Berlína v říjnu 1953.
Text: Jan David
Foto: Zuzana Panská, se svolením Marka Epsteina
