Její hlas známe z rozhlasového éteru, tvář z mnoha společenských akcí, které moderuje. Lucie Bechynková je ale také zapálenou „zločinožroutkou“, která se věnuje skutečným kriminálním případům. V nové knize s názvem Vrah je v každém z nás jich rozebírá celkem osm a jeden je mrazivější než druhý.
Kdy a čeho jste se naposledy opravdu bála?
Asi nejvíc se bojím o své blízké, o zdraví a pak taky kobylek, což myslím bez jakékoliv nadsázky. Zvládnu myši i hady, ale kobylky jsou z mého pohledu tak strašlivá stvoření, že z nich mám husí kůži. Ne tedy, že bych před nimi utíkala s panikou v očích, ale když se stane, že vletí do místnosti, vzdávám se a opouštím prostor. Jinak samozřejmě díky tématu, o kterém píšu, vím víc než dobře, čeho jsou lidé schopni a jak málo stačí… Takže jsem ostražitá až paranoidní. Například nechodím temnými uličkami nebo bych nikdy nesedla do taxíku takzvaně z ulice. Natož abych stopovala.
Myslíte si, že může být na strachu něco pozitivního?
Strach nás udržuje ve střehu a občas není na škodu. Musím se ale přiznat, že já sama přemýšlím hodně „za roh“, pořád mám strach z takového toho „co by kdyby“. Naštěstí moje okolí už mě zná a ví, jak na mě. Doma tomu říkáme „kdyby asteroid“, angličtina pro to má skvělý výraz „overthinking“ neboli nadměrné přemýšlení – pořád se trápíte tím, co by se teoreticky mohlo stát. Já jsem to podědila po své mamce, která už s tím „asteroidem“ v zádech žije nonstop. Ale snažím se s tím pracovat a nastavit si hlavu v tom smyslu, že je lepší se věcmi trápit, až když k nim opravdu dojde.
Co vás vlastně přivedlo ke zločinům?
My ženy máme ke zločinu všeobecně blízko. Podle jedné sociologické studie nám to dává pocit, že jsme připravené na krizové situace. Asi to bude pravda. Já osobně krimi žánr miluju skrz na skrz. Ráda se bojím v bezpečí domova. Skvěle se u toho odreaguju od každodenního stresu a ledacos se přiučím, ovšem doufám, že ty znalosti nebudu nikdy potřebovat. Třeba ty z vymítání démonů…
O kariéře policejní vyšetřovatelky jste nikdy neuvažovala?
Policejní práce si nesmírně vážím – už jen kvůli tomu, že jste spoustu hodin obklopení tím nejhorším, co je v lidské povaze. K tomu probdělé noci a pohled na trápení pozůstalých… Všichni, kdo se v téhle branži pracují, jsou pro mě hrdinové. Já bych se tím asi nechávala až moc pohltit, takže raději budu o policejní práci jen informovat.
Na začátku listopadu vyšel váš knižní rozhovor s legendárním detektivem pražské mordparty Janem Štočkem. Jak knížka s názvem Vrah je v každém z nás vznikala?
Původně jsem s ním dělala rozhovor do knížky Opravdové zločiny. Poté za mnou přišla moje nakladatelka Káťa, jestli v tom nechci pokračovat. Důvod byl jasný – existuje velké množství případů, které nikdo nezná. A on je přesně ta pravá osoba, která o nich může zasvěceně vyprávět. A tak slovo dalo slovo a začali jsme se scházet jednou za týden až čtrnáct dní. Každé povídání jsem si nahrávala a pak přepisovala, což trvalo zhruba tři měsíce. Část knihy má ale pan Štoček na svědomí úplně sám. Původně to měl být jen jakýsi podklad pro další zpracování, aby si vzpomněl na všechny detaily, ale protože se ukázalo, že je to skvělý autor, vydali jsme materiál tak, jak ho sepsal.
A jak na vás tenhle elitní kriminalista zapůsobil po lidské stránce?
Když začne mluvit, cítíte z něj klid a rozvahu. I když on sám to tak nevnímá, patří mezi legendy pražské kriminalistiky. Nikoho lepšího na spolupráci jsem si nemohla přát. Má můj obdiv a respekt. Asi ho na začátku překvapilo, jakou vášeň pro zločin v sobě mám. U ženy na to nebyl úplně zvyklý, že se jí rozzáří oči, když před ni rozloží fotky z místa činu.
V knize se věnujete celkem osmi případům. Jaký z nich na vás nejvíce zapůsobil?
Hned ten první o sousedovi za trest. Nerada bych prozrazovala detaily, ale jedná se o příběh jedné „povedené“ rodiny, kde oba synové vraždili, každý trochu jinak. Až si ho přečtete, už se na své sousedy nikdy nebude dívat stejně jako dřív… I když je pravda, že hned následující kapitola s názvem Kuchař a vrah o dvou mužích, kteří se rozhodli vypořádat s těly obětí po svém, vás taky poněkud vyvede z míry. Podtrženo, sečteno: nejlepší bude si knížku přečíst celou, pěkně od začátku do konce.
Baví vás detektivky i coby čtenářku nebo filmovou nebo televizní divačku? Umíte si je naplno užít?
Ano, i když jsem lehce vybírává. Mám ráda severské autory, protože mimo jiné dokážou úžasně vykreslit mrazivou atmosféru. Možná je to tím, jak je tam tma a sychravo, v člověku to zanechá určitou stopu. Jo Nesbø, který nedávno navštívil Prahu, je spisovatelské eso, ale objevila jsem i knihy Kristiny Ohlssonové nebo Camily Läckberg. Obě momentálně patří mezi moje favoritky.
O skutečných kriminálních příbězích nejenom píšete, ale i mluvíte v podcastu Opravdové zločiny. Jak dlouho vám trvá výroba jednoho dílu?
Příprava je hodně rozmanitá. Když dávám dohromady nějaký slavný případ, hledání informací jde lehce. Ty méně známé už vyžadují doslova mravenčí práci. To pak hledám i na stránkách místních novin, překládám z angličtiny a skládám ten příběh po večerech doslova po kouscích. Samotné vyprávění do mikrofonu už je pak taková třešinka na dortu.
Podcast připravujete společně se svou kamarádkou Bárou Krčmovou. Jaké to je pracovat ve dvou?
To je asi důvod, proč náš podcast posluchače pořád tak baví – ta chemie mezi námi, občas i humor a určité odlehčení. S Bárou jsme byly kamarádky dávno předtím, než jsme spolu začaly popisovat zákulisí a detaily těch nejzásadnějších světových případů. Třeba jsem se scházely u nás doma a pořádaly filmové večery s horory a proseccem. Tím pádem ona byla tou první, kterou jsem oslovila. Ještě, že to vzala, náhradníka jsem v hlavě neměla… Musím říct, že spolu něco vytváříme moc rády. Když nás napadne nějaká hláška, už ji šijeme na mikiny a trička. Taky kolem nás vznikla krásná komunita lidí, což je moc fajn.
A čemu se věnujete, když si od toho všeho potřebujete odpočinout?
Pustím si dobrou komedii nebo seriál. Letos na podzim jsem si užila Harryho Pottera. Sice už jsem věkově mimo cílovou skupinu, ale ty filmy mají své kouzlo, zvlášť, když je venku sychravo. Zbožňuju taky Hercula Poirota, kterého mám doma i v knižní podobě. A pak Agathu Christie, to je naprostá klasika, která nikdy nezklame.
Už šest let vás můžeme slýchat na Evropě 2. Co přesně vás na práci v rádiu baví?
Vždycky jsem měla štěstí na skvělý kolektiv. A pak ta představa, že vás poslouchá třeba milion lidí, to je adrenalin. A taky závislost. V rádiu pracuju už od sedmnácti let a neumím si představit, že bych dělala něco jiného. Mám ráda i živé akce, které moderuju. Ty jsou skvělé v tom, že okamžitě znáte reakci publika. Ať už se vám něco podaří, nebo naopak.
Pomalu se blíží konec letošního roku. Na co se těšíte?
Upřímně? Na volno! Letos jsem zvládla vydat dvě knížky, k tomu příprava podcastu a pravidelné vysílání v rádiu, to všechno je krásná práce, ale taky pořádný zápřah. Takže už se vidím, jak sedím s čajem a cukrovím u televize.
Lucie Bechynková (* 1986)
Vystudovala gymnázium a poté Vyšší odbornou školu managementu. Od roku 2016 pracuje jako moderátorka a redaktorka zpráv na rádiu Evropa 2. Se svou kolegyní a kamarádkou Bárou Krčmovou připravuje podcast Opravdové zločiny, který získal cenu Autorský podcast roku 2020 a 2021. Zákulisí a detailům nejslavnějších případů se věnuje i v knížkách Opravdové zločiny. Začátkem listopadu jí v nakladatelství CPress vyšel rozhovor s elitním kriminalistou Janem Štočkem s názvem Vrah je v každém z nás.
Text: Martina Vlčková
Foto: Jaroslav Fikota
