Když se jí zeptáte, jaký je to pocit držet v ruce svou pátou knížku v pořadí, odpoví, že směsice štěstí, radosti, ale taky obav. Ty ale v případě Evy Střihavkové nejsou na místě – její nový příběh s názvem Seznam Evelíny B. vás chytne a nepustí. Mimo jiné i proto, že je v něm otisk skutečného života.
 

Jak byste svou novinku popsala?

Je to příběh o křehkých lidech, které skličoval strach tak velký, že o lecčems nemluvili. Děj je zasazen do 50. let. Asi nejlépe tu dobu vystihnul Jan Zahradníček v básni Znamení moci, která začíná slovy: „Bylo k zalknutí“. Moje postavy nejsou interprety mravnosti, jen se snaží s dobou, ve které žijí, vypořádat po svém. Nejtěžší pro mě bylo najít vhodný jazyk, kdy je toho tolik, co ty lidi dusí, ale nemluví. Nemám v literatuře ráda doslovnost a přepjatost. Jestli se mi tomu povedlo vyvarovat a zachovat tvar, nevím, nemám odstup.

Nakolik jste se inspirovala skutečnými lidmi a událostmi?

Všichni ti lidé byli skuteční, některé jsem znala. Hlavní postavou je moje prababička – za první republiky jezdila na motorce, hrála na saxofon, vystudovala jako první žena zahradní architekturu. Ale okolo toho se děj netočí. Ten příběh by mě bavil psát, i kdyby nevycházel z mé rodinné historie. Události v knize jsou také povětšinou skutečné. Třeba proces s Borisem Kovaříčkem v roce 1949, který vyústil ve vraždu studentů práv.

Slyšela jsem, že je s vámi spřízněná i prvorepubliková filmová hvězda Lída Baarová, která v knížce také figuruje. Je to pravda?

Ano, z matčiny strany. Do osudu každé z mých postav se Lída otiskla, ale je vedlejší postavou. Důležitou roli v ději hraje vila od Ladislava Žáka na Hanspaulce, kterou si nechala Lída společně se svým tátou postavit. Ten dům až do smrti nenáviděla. Když po revoluci navštívila Prahu a řešila se možnost, že by vilu získala zpět, nechtěla ji.

Vyšlo v listopadu v nakladatelství Rosier.

V každé rodině kolují historky, máte nějakou právě o Lídě?

Píšu třeba o tom, kde skončila část jejích šperků, drahého oblečení, ale i o tom, jak si ráda v kamnech opékala buřty.

Do své předchozí knížky s názvem Dýchej za mě jste investovala dva roky života. Kolik času a energie to bylo tentokrát?

Ty procesy se v určitý moment překrývaly a trvaly stejně dlouho. Baví mě ta část, kdy stavím příběh v hlavě, povídám si s pamětníky a pročítám dopisy staré sto i více let, a nahlížím tak do vztahů a nitra těch mrtvých lidí.

Kniha Dýchej za mě vyšla v roce 2023 v nakladatelství Rosier.

V jakém jste vlastně rozpoložení, když začínáte psát nový příběh?

Je to stejné, jako když přijdete někam, kde je to fakt hezké nebo zažijete souznění během dlouhého rozhovoru s člověkem, a máte chuť dát si z té radosti cigaretu. Určitě to znáte...

Dodržujete při psaní nějaké rituály?

Píšu nahodile, podle času. Ale abych mohla psát, musí si sednout všechno okolo. Důležité je pro mě udržovat přátelství. Zvlášť těch mužských si cením a mám štěstí, že má pro ně můj kluk pochopení. Mám kamarády, se kterými jsem procestovala Evropu a nikdy to nebyl problém. I pár kamarádek mám, ale mužští přátelé mi dávají jiný druh nadhledu. Takže můj jediný rituál je, udržovat si spokojenost skrz fungující vztahy.

A jak jde práce na knížce dohromady s péčí o dvě malé děti?

Než jsem měla děti, pořád jsem někde byla. Teď jsem většinou večer doma a když spí, tak píšu. Děti mě neomezují. Málokdo mě v tomhle chápe, ale nic bezstarostnějšího než ukazovat malým zdravým dětem, jak funguje svět, pro mě neexistuje. Z mého života nevymizelo nic z toho, na co jsem byla zvyklá před dětmi. Když to nejde jinak, kamarádi se mnou občas zajdou na hřiště. Po tom všem, co jsme spolu zažili a kde všude jsme byli, mi přijde zábavné, když vedle mě stojí kamarád na dětském hřišti a zvedá Almu na klouzačku nebo dělá bábovičky a ani si nevšimne, že u toho mluví vyšším hlasem, aby se dětem líbil.

Komu dáváte číst nový příběh jako prvnímu? A nakolik se řídíte jeho radami?

Jsem netrpělivá a nestíhám tuhle ctnost trénovat. Vždycky text sice pošlu sestře, ale to už ho má dávno nakladatel. Redaktorčinými připomínkami se řídím téměř bez výhrad. Dělají text preciznějším. Na začátku mě upozorňovali, že se budu hádat o každé slovo. Zatím to nedělám.

Váš nový román vydalo nakladatelství Rosier. Jak byste vaši spolupráci definovala?

Jsem vděčná, že Zdeněk Novák, majitel nakladatelství, v moje knihy věří. Před vydáním první knihy se se mnou sešel, a to na mě zapůsobilo. Člověk se potom necítí jen jako položka v edičním plánu a má z tvorby radost.

A co byste si přála, aby si čtenáři z vaší nové knížky odnesli?

Že svoboda je předpokladem všeho dobrého, musíme ji hájit a že to není floskule. Proč psát znovu o totalitě, jsem si obhájila už dávno a potom znovu v jedné z redakcí. Byla jsem přítomna absurdní situaci, kdy zavolalo vedení, že je potřeba vystřihnout Romana Janouška z reportáže o pohřbu komunisty Štěpána. Staré opovrženíhodné struktury stále fungují. Jasně, třeba denacifikace Německa taky neproběhla hned a byla problematická, ale nebuďme dnes mírní. Dokud budeme zbytky minulosti v podobě pochybných kreatur přehlížet, vrátí se silnější.

Knihkupec je magazín o knížkách. Jaká jste vy sama čtenářka?

Nejsem typ, který by měl potřebu zavírat se před světem s knihou, mám ráda lidi. Až když jsem společensky nasycená, můžu se soustředit na čtení, a to samé platí pro psaní. Čtení ani psaní pro mě nejsou únikem ani terapií. Jsou svobodou. Natočila jsem v práci rozhovory s lidmi, mezi kterými byli političtí vězni, lidé, kterým bylo přes sto let i lidi, kteří dělají něco s vášní, ale také podvodníci, politici a další. Povídání si s lidmi pro mě vždycky bude důležitým výchozím zdrojem, protože vidíte gesta, vnímáte hlas i životní jiskru. V knihách je spousta věcí, ale pouze z nich si představu o světě a lidech neuděláme. A co se četby týče – loni mě zaujala několik let stará kniha Lenka od Anny Fodorové, bez patosu napsala knihu o smiřování se s umíráním své mámy Lenky Reinerové. Před tím jsem v rozhlase slyšela vzpomínky Reinerové. Částečně mi to dokreslilo vztah, který mezi sebou jako matka s dcerou měly. Ale úplně nejvíc se mi líbila kniha rozhovorů s Jitkou Válovou, akademickou malířkou a výtvarnicí, chtěla bych se s takhle ryzím člověkem znát.

Jakou cestou jste se dostala ke psaní?

První knihu jsem napsala po absurdním zážitku, kdy jsme se vloupaly se ségrou do zahrad oseckého kláštera. Chytil nás hlídač, my mu řekly, že jsme zdrhly z klášterního sboru a on nás pozval na pivo. Psát jsem ale málem začala dřív – z donucení. Na vysoké škole jsme měli povinný předmět tvůrčí psaní, vyučovala ho Radka Denemarková. Museli jsme tam předčítat své texty a pak si je navzájem hodnotit. Mně se nic psát nechtělo, vztekala jsem se. Hodiny připomínaly podivnou skupinovou terapii, probrali jsme v textech spolužáků znásilnění, nevěry a zlomená srdíčka a já chtěla být všude, jen ne v té třídě.

Opravdu jste nic nenapsala?

Paní Denemarková řekla, že když nic nenapíšu, nedostanu zápočet. Vzteklá jsem napsala něco o hovězím vývaru. Když jsme na konci semestru měli zápočtové čtení, kamarád Dominik sepsal historku o tom, jak byl v hospodě s havíři ve Frýdku-Místku a já ji vydávala za svou. Čtení bylo na lodi, Radka Denemarková nás představovala publiku a jak byla celý rok u těch „terapií“, tak o každém řekla něco „hlubokého“. Asi nevěděla, co o mně říct, a tak prohlásila, že jsem motýlek, kterého nic netíží. Tím mě vytočila, ale nemohla jsem odejít, protože jsme byli uprostřed Vltavy. Po tomhle zážitku jsem si kladla otázku, jestli má smysl psát, když jsem tak bezstarostná. Ale kdybych měla starosti, soustředila bych se místo psaní na jejich řešení, vzhledem k tomu, že psaní pro mě není terapií. Věřím, že umění vzniklé z radosti a lehkosti může být rovnocenné tomu, které vznikne z utrpení. Vidím to u svých přátel. Všechno je o empatii.

Eva Střihavková (* 1990)
Spisovatelka, bývalá novinářka, v současnosti se věnuje krizové komunikaci v soukromém a neziskovém sektoru. Vystudovala tvůrčí psaní, mezinárodní vztahy a dějiny umění. Na kontě má novelu Vzácná návštěva a romány Můj grónský rok, Opička na gumě a Dýchej za mě. Novinka s názvem Seznam Evelíny B. vychází v nakladatelství Rosier. S bubeníkem Adamem Kollerem má dvě děti.

Text: Martina Vlčková
Foto: se svolením Evy Střihavkové