Začalo to náhodnou návštěvou galerie, pokračovalo hledáním informací a psaním a skončilo vydáním velmi čtivého románu, který mapuje jeden pozoruhodný životní příběh. Jmenuje se Dýchej za mě a spisovatelka Eva Střihavková do něj investovala dva roky svého života.
Vaše novinka je inspirovaná osudem malířky Augusty Nekolové. Jak jste ji objevila?
Jméno Augusty Nekolové jsem zaznamenala při studiích, ale o jejím životě jsem nic nevěděla. Pořádně jsem ji objevila až díky manželovi. Navštívili jsme oblastní galerii v Hradci Králové, kde mají několik jejích děl, ale já se prohlížení obrazů nemohla moc věnovat, protože jsem běhala za synem. Ale Adam před jejími plátny dlouho stál a pak mi o nich ještě asi hodinu v autě vyprávěl. Nejprve mě tedy zaujal fakt, že mého kluka něčí tvorba tak moc fascinuje a začala jsem o Nekolové hledat informace.
Jak to pokračovalo dál?
Jakmile jsem si o Gustě zjistila první fakta, chtěla jsem toho o ní vědět víc a víc. Byla plná protikladů, což jí samo o sobě předurčuje k tomu, stát se románovou hrdinkou. K sobě byla tvrdá, k ostatním citlivá. Chovala se nekonvenčně a už v mladém věku zaujímala svérázné postoje, z nichž odmítala slevit, navíc se uměla prosadit mezi muži. Příbuzní o ní mluvili jako o té, „pod kterou se země otřásá“, přestože byla drobná a velmi jemná bytost. Kvůli své předčasné smrti se její osoba zahalila do určité záhadnosti… Dodnes se můžeme ptát, jak by vypadala její pozdější tvorba, co všechno by ještě mohla dokázat. Její obrazy se mi zdají dobré, protože ve mně vyvolávají emoce i po více než sto letech od jejich vzniku. Navíc měla svébytný a rozpoznatelný styl. To vše dohromady je jednoduše nadčasové.
Z jakých zdrojů jste čerpala?
Z monografií a katalogů výstav, které jsem sháněla v antikvariátech, ale i v muzejních knihovnách. Nejcennější pro mě byla pozůstalost Gusty a její mladší sestry Milady, která je uložená v archivu Národní galerie. Jsou tam desítky dopisů, které si vyměňovala se svými nejbližšími. Také tam je sešit Vzpomínek, které sepsala Milada, a které jsou velmi dojemné, protože je z nich cítit, jak moc si své sestry vážila a obdivovala ji. A protože se děj knihy převážně odehrává během první světové války, čerpala jsem mimo jiné i z rozhovorů s pamětníky. Výborným průvodcem touto dobou mi byla také Databáze dějin všedního dne, kterou spravuje Akademie věd ČR.
A kolik času a energie jste investovala do samotného psaní?
Utřídění informací mi trvalo stejně dlouho jako psaní. Mezi tím jsem se musela s hrdiny sžít a porozumět jim, abych se je mohla pokusit interpretovat a co nejlépe je vystihnout. Dohromady mi vše zabralo zhruba dva roky.
Jak byste román s názvem Dýchej za mě vlastně charakterizovala?
Je to román o nelehké době, a o umění něco tvořit i umění přežít. O lidech, kteří vybočovali, a to jak svým smýšlením, tak odolností či oddaností. Aniž bych se o to vědomě snažila, myslím, že pokrývá aktuální témata. Společenské konvence, ženská emancipace, válka, otázky, které v obměnách řeší společnosti i dnes… Nejvýstižnější ale je, že je to román o sesterském poutu a obětech.
Vyšlo 30. 8. v nakladatelství Rosier.
Jak moc jste v příběhu pozměnila realitu?
Gustiny myšlenky, strachy, radosti a zážitky, které zaznamenávala v dopisech své sestře jsem vnímala jako velmi intimní. Stejně tak Miladiny Vzpomínky na sestru. Přestože je v dopisech i denících vždy citelná nějaká autostylizace, z řádků Gusty na mě dýchala jen minimálně. Autentičnost je sice skvělá, ale také jsem z ní měla respekt. Spisovatel František Kožík v jednom ze svých románů napsal: „Každý člověk má tolik životů, kolik očí ho vidí“. Román Dýchej za mě je o životě sester Nekolových tak, jak si ho po přečtení všeho, co po nich zbylo, představuju. Přestože jsem se snažila maximálně ctít zjištěná fakta, stále je to román, který si neklade za cíl konkurovat vědeckým životopisům.
Jak jsme zmínily, hodně jste se soustředila na pevné pouto, které malířka měla se svou sestrou Miladou. Jakou roli v tom sehrál fakt, že sama máte sestru a s ní velmi vřelý vztah?
To pouto pro mě bylo opravdu fascinující, protože Milada pro svou sestru leccos obětovala. Nebudu ale konkrétní, abych neprozrazovala děj. Mnohokrát jsem si kladla otázku, jestli bych to samé udělala pro Terezu, s níž mám mimořádně dobrý vztah. Odpověď ale nemám. Oproti sestrám Nekolovým a mnohým jiným, žiju v zemi a v době, která nám život v mnoha ohledech velmi usnadňuje, proměnily se i sociální základy, na nichž stavíme své hodnoty. Nemám za sebou žádné hraniční zkušenosti, které by mi mohly pomoci zformulovat jasnou odpověď na výše zmíněnou otázku. A tudíž si nás nedovoluji se sestrami Nekolovými srovnávat.
Jaké dojmy jste si odnesla ze spolupráce s nakladatelstvím Rosier, které vaši knihu vydalo koncem prázdnin?
Věděla jsem, že v Rosieru pracují zkušení lidé z knižního byznysu, vydávají kvalitní knihy, včetně těch limitovaných, a navíc mají ke každému individuální přístup. Zní to jako reklamní klišé, ale nakonec tohle je přesně to, po čem všichni autoři touží, takže jsem vděčná, že mě vzali mezi sebe a vložili do mého textu svou důvěru a čas. Myslím, že se nakladatelství podařilo vytvořit moc krásnou obálku, tak teď jen doufám, že se čtenářům bude líbit kniha jako celek.
Kdo vlastně bývá váš první čtenář?
Poslední rukopis četla sestra. Mám u ní jistotu, že mi řekne, když ji něco nebaví. Nemá strach, že bych se na ni naštvala. Navíc mě zná, ví, jak přemýšlím, a tak jí nemusím nic dovysvětlovat. První dvě knihy jsem nedávala číst nikomu, rovnou jsem je poslala nakladateli, protože jsem netrpělivá, a když něco dlouho píšu, tak chci znát verdikt co nejdřív. Předposlední knihu jsem dala číst své kamarádce Veruně, ale ta je rozený diplomat a čtení mezi řádky může být v takovém případě zavádějící. Řekla mi třeba: „Četla jsem teď skvělý román od Rotha a zajímalo by mě, jestli ten hrubý text, který poslal nakladateli, vypadal jako ten tvůj.“
Jakou cestou jste se vlastně dostala ke psaní?
Jednoho dne jsem se se sestrou vloupala do zahrad oseckého kláštera a po všech stránkách to byl tak absurdní a silný zážitek, že jsem se o něm rozhodla napsat. Má prvotina Vzácná návštěva je nakonec o něčem trochu jiném, ale klášter v ní i tak figuruje. Psaní je pro mě spíš než niternou potřebou či nutkáním, cestou za zadostiučiněním. Baví mě si stanovit cíl a dobrat se jeho konce, tedy vydání. A když si mé příběhy pak někdo přečte, mám upřímnou radost. Příběhy jsem měla vždycky ráda, a nakonec se jejich vyprávění stalo součástí mé práce. V různých formách je dnes využívám v marketingu, PR, ale být autorkou beletristických příběhů je zdaleka nejsvobodnější. A proto píšu.
Není žádným tajemstvím, že vaším mužem je bubeník Adam Koller, otcem zpěvák Kamil Střihavka a tchánem David Koller. Nepřišel čas na nějaký společný projekt?
S Adamem máme spoustu drobných každodenních projektů. Jedním z nich je vypěstovat si plod banánu na rostlině, kterou jsme propašovali do Čech. Zatím jsme na dobré cestě. Tátovi já i ségra s některými projekty pomáháme nebo se do nich zapojujeme. Například v rámci jeho představení Tolik hlav jsme účinkovaly. Obecně toho v rodině všichni děláme tolik, že ani nestíháme sledovat, čím se kdo zabývá, natož abychom plánovali společné projekty. A když už se všichni sejdeme, nejradši se bavíme o jídle a zážitcích.
Eva Střihavková je spisovatelka, kreativní textařka v reklamě a bývalá novinářka. Vystudovala dějiny umění a mezinárodní vztahy. Na kontě má novelu Vzácná návštěva a romány Můj grónský rok, Opička na gumě a čerstvou novinku Dýchej za mě.
Augusta Nekolová (1890–1919)
Tvořila v období první světové války v Praze, byla členkou Mayer-klubu a neoficiálně navštěvovala ateliér Jana Preislera, protože její vysněný ateliér figurální tvorby byl ženám zapovězen. V roce 1917 namalovala své vrcholné dílo Rekonvalescenti, vytvořila také ilustrace pro knihu Aloise Jiráska Temno, která však v této podobě nebyla nikdy realizována, protože se nenašel vydavatel. Gustin životní příběh zachytila ve své korespondenci a denících její mladší sestra Milada.
text: Martina Vlčková
foto: Tonda Tran; se svolením Evy Střihavkové
