„Je to vlastně kronika propadajícího se světa. Světa, který nebude co nevidět k vidění, protože ho pohltil mýtus o rudém kraji a černé zemi vystřídaný realitou vyloučené lokality,“ zamýšlí se nad třetím pokračováním Šikmého kostela od Karin Lednické publicista a vysokoškolský pedagog Martin Groman. Jeho pohled rodáka z českého Těšínska nabízí následující esej.
Už dlouho jsem tak nevzpomínal jako při čtení třetího Šikmého kostela. Takže čtenářský zážitek? Dobře. Už jsem to mnohokrát říkal, když vyšly první dva díly, setkával jsem v českých zemích s reakcí typu „ty jo, vy tam máte taky zajímavé dějiny“. Tam… taky… Je to problém českého dějepisectví a školství, vyprávíme národní dějiny jako dějiny jazykové majority – mezi lety 1939–1945 jsme byli v protektorátu, odboji, vězení, koncentráku, na nucených pracích, na západní i východní frontě, v exilu… ale ne ve wehrmachtu, ne v Polsku, ne v Říši, ne u Stalingradu, tam byli „oni“. A pak už nebyli, a i do jejich krajin se rozlil „náš“ příběh. Vlastně příběh vítězný. Jenže ve Slezsku pryč nebyli (nebo ne všichni), pokračovalo se, a o to hůře se ten vítězný příběh vyprávěl, protože vždy byl někdo (nebo skoro všichni), kdo věděl, že to bylo taky trochu jinak.
Německé pohraničí je po válce čistý list, nebo vyčištěný, začíná se znova a… v mnoha ohledech hůře. České Těšínsko není nepopsané a zůstane ve svých starých sporech, tradicích i kvalitách dál, v té směsi polského, německého a českého, akorát je tu snaha jej nově formovat, změnit, ukovat z něj to ocelové srdce republiky, jak se hřímalo z novin a tribun. A tak vznikne obraz kraje, který je průmyslem tak decimován, že mu už skoro není pomoci. Šikmý kostel se právě tehdy stává jeho symbolem a výstižným mementem. Na místě, kde dřív kvetlo město, se po sesuvu o třicet metrů níže naklání už jen osamělý kostel, jemuž má dnes do sousedství přibýt moderní areál. Jako by nestačilo to všechno, co bylo.
I v roce 1945 tomu bylo podobně. Ti, kteří se chtěli vracet k původnímu smyslu a obsahu, ti, kteří chtěli navazovat a opravovat, museli ustoupit. Především těžbě. Jeden chce zachránit, co zbylo z panského světa, ale musí do exilu. Jiní chtějí zachránit šachty, jejich udržitelnost, tradici, a hlavně čest havířů (ano, ta byla velmi silně přítomna, než ji překryly zkazky o vysokých mzdách a bohatýrském pití), ale musí rezignovat (každý po svém) před drancováním centrálně řízeného plánu pětiletek. Ve hře „peníze nebo život“, nová doba volí peníze, na lidech nesejde. Ti, kteří hájili město vyrostlé do plné krásy na přelomu 19. a 20. století, nakonec podpírají trosky. I stůl si musí podložit novinami, aby polívka nevytékala z talíře. Ti, kteří chtějí žít v novém, hledí, jak jim finské domky zaplavují kaly…To je dost jiný příběh, než propagandou vystavěný a do dneška živý mýtus o havířích jako oporách režimu a komunismu u nás. Tady je mnohem více konfliktu a zmaru, ten nepřišel až pak, když komunismus své dílo dokonal a nechal po sobě vše rozvalené.
I tady byly procesy, třeba ty s důlními inženýry. A znovu se to ukáže. Čím se provinili? Nejvíce tím, že dbali více na profesi než na plán nebo že v této snaze uhnuli a výsledkem byla tragédie. Procesy v naší společné paměti dnes? Horáková, Slánský, možná Toufar (i když to nebyl vlastně ani proces, „jen“ vražda)… Ale i tady se vynášely rozsudky smrti, samozřejmě nad těmi, kteří se nechtěli podvolit a zapojit, takže sloužili jako pohrůžka ostatním podobným (ne náhodou šlo často o místní Poláky). Ale nebylo moc takových míst, kde po procesu místní vypískali komunistického prokurátora. Není divu, zdejší havíři (ne ti, kteří přišli, ale ti, co tu dolovali po generace), nebyli dělníci z Kladna či pražských fabrik. Mezi nimi Gottwald ani Zápotocký a spol. nežili, sem jezdili agitovat. Tady to bylo jiné, a jako dodnes pro mnoho lidí z vnitrozemí vlastně nesrozumitelné. A čemu nerozumím, to nepotřebuju, že?
I tady byli kněží, kteří hájili své lidi, své kostely, své komunity. A i tady se zákeřně zabíjelo tělo i duše. A i tady se našli nezdolní, kteří se nedali a vydali se na kalvárii vlastního osudu. Nad těmito místy třetího Šikmého kostela se nešlo ubránit vzpomínce – ještě na konci 80. let prababička dělala kostelnici ve staré Orlové. A přišlo to někomu divné? Ne. Ti staří všichni patřili ke kostelu. Každou neděli. To až normalizace vychýlila mladé z toho rytmu. Protože nabídla konzum, pohodlí, ne-řád. Ale staří ho drželi dál a nikdo se nedivil. Protože tak to bylo po generace. Mezi těmi, kteří přišli později, to bylo jiné, to oni tvořili větší část veřejného a do daleka viditelného obrazu tehdejšího Slezska, ale obrazu nekompletního.
A pak rodiny – nad celým tím vyprávěním o Halce, Wojtkovi, Žence, Julce a dalších se nešlo nevracet k tomu, jak podivuhodně pospolitě ty rodiny žily. Neděli co neděli, svátek co svátek, všichni spolu, u stolu, u karet, na poli, nejen na Vánoce, stále. Tak přece žijí tradiční společenství, setkávají se, mluví i mlčí, jsou v tom společné zážitky, i společné zámlky, tajnosti a lži, společné radosti, lásky a zábavy. To také silně patřilo do toho kraje i po desítkách let od snahy jej poddolovat a smazat. Jak to, že se to tak dlouho nedařilo? Protože staletí se nesmažou hned, trvá to.
Vyšlo v nakladatelství Bílá vrána.
Šikmý kostel pomáhá těm, kteří nejsou z toho kraje a neznají ho, nebo i jsou, ale nepamatují ho v jeho kontinuitě, pochopit, co se stalo. Že se tu havířská čest a fortel, určitá chlapácká hrdost na zcela nezpochybnitelný výkon změnila v Klondike. Vy nám narubete nesmyslné tuny uhlí, které budou pohánět nesmyslnou výrobu těžkého průmyslu, a my z vás uděláme ikony naší doby. Hrdiny. A těm se přece tolik odpustí. S tím se dá žít. Nejen přežít.
Iluze skončila, jakmile ten dům z papíru shořel. Zbylo pro mnohé podlomené zdraví, padlí na dolech, zničená krajina i pověst celého kraje, zmizelé město, a kostel šikmější než věž v Pise. Jen Karvinsko není Toskánsko. A zbylo ještě něco, u mnohých pocit podvodu. O co víc z havířů režim udělal hrdiny své doby, o to víc z nich doba nová udělala antihrdiny. A protože doly končí, tak se už kyvadlo vymrštěné do protipohybu nebude moci ustálit na rozumném středu, nebude už nebezpečná práce, chlapské přátelství, spolehnutí se jeden na druhého, zbyde a časem vyvane vyprávěnka o rudých hvězdách té vyšinuté doby.
Ještě k někomu se tu ale mluví. Karin Lednická už roky svým Šikmým kostelem (s nutnou čtenářskou mezihrou v Životicích) vrací nejen příběh staré Karvinné a jejího kraje do paměti a veřejného prostoru, ale vrací do poddolované krajiny lidské osudy, příběhy, naděje i smutky. A že smutků je více. Vrací nám, kteří jsme „tam z tela“, vědomí, že to není a nebyl jen okres, kde jsme se narodili a vyrostli, ale místo, kde jsme před tím po generace žili. Nejen těžili.
Foto: Petr Zewlakk Vrabec
Martin Groman je novinář a publicista. Vystudoval mediální studia na Fakultě sociálních věd UK v Praze se zaměřením na moderní dějiny české žurnalistiky. Na katedře mediálních studií Institutu komunikačních studií a žurnalistiky FSV UK také nyní působí. Vyučuje též na Metropolitní univerzitě Praha. Spolu s historikem Michalem Stehlíkem má podcast Přepište dějiny: soustředí se v něm na historické mýty a stereotypy. V roce 2023 vydal rozsáhlou životopisnou knihu Kriegel: voják a lékař komunismu, působí také jako předseda Společnosti Ferdinanda Peroutky.
Text: Martin Groman
Foto: Petr Zewlakk Vrabec
