Každou neděli si v našem magazínu můžete přečíst ukázku z knihy – tentokrát je úryvek z románu Dýchej za mě od Evy Střihavkové, který je inspirován životem malířky Augusty Nekolové a její sestry. Evě Střihavkové se podařilo zachytit působivé svědectví nejen o nelehké době, ale i o nerovnoprávném postavení žen, odvaze a lidské sounáležitosti. 
 

UKÁZKA Z KNIHY:

Zírání z okna je ohromně uklidňující. Dělá to nejen matka, když je jí ouzko, ale i Gusta, když neví, kam vést svůj další tah štětcem a rozčiluje se. A teď to dělám i já. Mně to ale pomáhá jen trochu. V práci jsem teprve druhý den a mám pocit, že vím, jak vypadá peklo.

Moje peklo se jmenuje Egon Kouba, vysoký obézní mužský s oteklými prsty na rukou, pruhem odřené kůže na krku od naškrobeného límečku a zapáchajícím dechem. Perfekcionista, který nikomu nic neodpustí. Hnidopich, který se vyžívá v hledání chyb druhých, přestože jich sám spoustu dělá, ale neví o tom. Zuřivec, jenž potřebuje řvát na lidi, aby si ulevil a zároveň se cítil důležitý. Tak tohle je můj šéf, majitel slévárny v Roudnici nad Labem, kam jsem se za prací přestěhovala. Před chvíli na mě křičel, protože jsem přišla minutu po šesté. Ale já si to nemyslím. Jsem si jistá, že jsem přišla včas, ne-li dřív. Vsadím se, že má naschvál nařízené hodinky o několik minut napřed. Jenže oponovat šéfovi, když je člověk teprve druhý den v nové práci, je těžké, a tak mlčím a koukám se z okna.

„Víte, v kolik vstává císař František?“ ptá se. Než mu odpovím, podupává si nožičkou, která je vzhledem k jeho mohutnému tělu směšně malá.

„Vím.“

„No tak to řekněte, slečno.“

„V půl čtvrté, pane Koubo.“

„Přesně tak! Já jsem vám udělil výsadu, že můžete vstávat později než císařpán a vy si toho vůbec nevážíte. Vedení a sekretářka musí být v práci dřív, než dorazí první dělník! Je vám to jasné?“

„Ano.“

„V kolik tedy musíte dorazit?“

„V šest ráno, pane řediteli.“

„Nejpozději v šest ráno, ale spíš dřív! A rozhodně ne v šest a jednu minutu!“

„Ano, pane řediteli. Zítra už přijdu včas.“ Snažím se mluvit co nejstručněji a nejjasněji, aby mě nemohl na ničem nachytat. Konečně si ode mě poodstoupí a já se můžu zhluboka nadechnout. Pokaždé, když se mnou šéf Kouba mluví, přiblíží se ke mně tak na deset centimetrů. Dnes mi každý jeho výdech, ale i zrníčka mezi zuby prozrazují, že nejspíš snídal makový závin, zapil ho hrnkem černé kávy a navrch si dal nějaký silný aromatický doutník. Jsou věci, které bych o svém šéfovi raději nevěděla. Sedím nad honoráři pro dělníky a snažím se vše pečlivě spočítat a následně zkontrolovat. Jenže on mě nenechá.

„Odkud jste?“

„Z Prahy, říkala jsem vám to, když jste mě přijímal.“

„Vy nevíte, že je moderní nosit rovně zastřižené nehty?“

„Ne,“ snažím se znít co nejpokorněji a skrýt rozladění z toho, jaký je to blbec. Odjakživa se zajímám o módu a nikdy jsem nečetla ani neslyšela o tom, jak si mají dámy zastřihovat nehty, a to ani ve Vídni. Jsem pravidelnou čtenářkou nejrůznějších módních listů a v žádných ženám nediktují, jaký tvar nehtů mají nosit. Ty mé lehce přesahují bříška prstů, jsou oblé, čisté a zdravé.

„Je vidět, že se snažíte,“ uznává Kouba poté, co si prohlédne všech mých deset prstů, „ale budete na tom muset ještě zapracovat. A teď šup šup, výplatnice chci vidět na stole do hodiny.“

Už teď vím, že do hodiny to nestihnu, protože mě půl hodiny otravoval. A stačit mi nebudou ani hodiny dvě. Přemýšlím nad tím, co by si o Koubově chování pomyslel tatínek. Co by mému nadřízenému řekl, kdyby ho slyšel? Nebo takhle mluví všichni nadřízení světa se svými zaměstnanci? Jsem si jistá, že tatínek takhle se ženami v práci nejedná, nebo alespoň doufám.

Na poslední chvíli před koncem otevírací doby netrpělivě vtrhnu do salonu Arnoštky Roubíčkové v Nekázance, abych si hrdě vyzvedla své první na míru šité šaty. Nemůžu se dočkat, až je vynesu do práce. Jsou z jemné růžové látky, pas zdobí tlustá semišová stuha stejné barvy a na prsou a spodní sukni jsou fialovou lesklou nití vyšité velké hrozny vína. Vršek šatů zahaluje krk a odhaluje ruce, sukně končí pod kotníky, a přestože je úzká, dá se v ní díky jemné pružné látce normálně chodit. To jsem až doteď nezažila. Šaty, které mi matka pořizovala bůhvíkde, nebo ty, jež jsem zdědila po sourozencích, byly většinou nepohodlné.

Můj nový úbor je ušitý podle šatů na obrázku z květnového čísla listů Nové pařížské módy, mého nejoblíbenějšího magazínu. Gusta by se mi za to smála, ale najdu v něm odpověď skoro na všechno, co mě zajímá. Zjistím, co se děje v kultuře, co se nosí ve zbytku civilizovaného světa, přečtu si básně mladých umělců o absintu a kokainu, které se sama bojím ochutnat, ale baví mě o jejich vlivu na člověka číst.

Hrdě se v nových šatech nesu do práce a jsem přesvědčená, že šéf nebude mít mému vzhledu co vytknout. I na účesu jsem si dala záležet. Jediný pramen nepovlává mimo úhledný drdol.

„Nekolová, všiml jsem si, že neustále střídáte dvoje šaty.“

„Teď už troje, pane Koubo.“

„Dobrá, dobrá, ale vy mě musíte reprezentovat. To znamená, že musíte mít na každý den v týdnu jedny šaty.“ Zkazí mi šéf radost hned na začátku dne. Poznámku o tom, že by mi musel víc platit, abych si mohla další oblečení rychle obstarat, si raději nechávám pro sebe. Nic jiného mi ani nezbývá, nesmím totiž mluvit. Ano! To je novinka. Neustále si vymýšlí nová hloupá nařízení, která mi diktuje a já je sepisuji na stroji a vyvěšuji na nástěnce, prý abych je měla stále na očích. Jedním z těch nařízení je, že nesmím mluvit, pokud mě k tomu sám nevyzve.

Text: Eva Střihavková
Foto: Markéta Havlová