Kniha Dokud voda neskončí od Abhejali Bernardové je především inspirací. Nejde o to přeplavat oceán, jde o to být svým nejlepším já. Abhejali Bernardová jako desátý člověk na světě dokončila výzvu „Oceans Seven“. Cesta k dosažení „Sedmičky oceánů“ je však v jejím příběhu mnohem poutavější než samotné dosažení cíle. Její výpravy po světě totiž nejsou jen o plavání, jsou především výpravami do nitra. Za hranicemi pohodlí a toho, co zná, poznává sama sebe. A svým vyprávěním v nás probouzí přesvědčení, že všichni dokážeme víc, než si myslíme.
UKÁZKA:
Je sobota 12. března 2016 a plavu z Robben Island do Kapského Města. Z ostrova, kde byl dlouhých 18 let vězněn Nelson Mandela. Je mi hrozná zima. Ne nadarmo se vězení stavěla na ostrovech, ze kterých se nedalo jen tak uprchnout, protože byste umrzli nebo se ztratili na moři. Hrozná zima. Není to bolest, přesto je to něco nesnesitelného. Nic takového jsem ještě nezažila. Nelson Mandela toho musel vytrpět tolik, to zvládneš! snažím se přesvědčit sama sebe. Strašně moc se mi chce vylézt na loď, ale zatím si ještě pamatuju svoje telefonní číslo, takže k tomu úplně nemám důvod. Šest nula pět, dva tři jedna… Jeden ze způsobů, jak poznat, že nejste podchlazení, je totiž opakovat si svoje telefonní číslo. Dokud si ho člověk pamatuje, ještě na tom není nejhůř.
Je to jen 7,5 kilometru, nic ve srovnání s La Manchem nebo Gibraltarem. Ale voda má pouhých 11 °C, tedy alespoň to si myslím. Ve skutečnosti má většinu cesty jen 9 °C, ale to mi raději neříkají. A dobře dělají. Počítala jsem s tím, že přeplavba z Robben Island bude studená, studenější než moje předchozí přeplavby, něco kolem 13 °C. Už tak trochu znám své tělo a vím, že dvě a půl hodiny ve 13 °C by teď mělo zvládnout. Co se ale bude dít v 11 °C? Při těchto teplotách je každý stupeň dolů znát a výrazně zkracuje dobu přežití.
Po příletu do Kapského Města jsem dostala zprávu od Rogera, místního kamaráda a plavce, že voda bude ledová. Její teplota se mění relativně rychle v závislosti na tom, odkud fouká vítr. A poslední dny foukal zrovna z jihu, od Antarktidy. Zároveň dodal: „Počasí vypadá plavatelně v sobotu, ale nikdo z místních nepoplave, je to fakt studené.“ Hned jedeme na pláž vodu vyzkoušet a… je ledová. Raději to nijak nekomentujeme v naději, že co nevyslovíme nahlas, to nebude pravda. Ale ledové to je, ač se sama sebe snažím přesvědčit, že to zase taková hrůza není.
Vzpomínám si, jak jsem před pár měsíci v rámci přípravy plavala s otužilci na Štěpána ve Vltavě. Voda měla 6,9 °C, a jelikož jsem do té doby venku moc neplavala, raději jsem si trasu zkrátila z 300 metrů na 100. Teď mě čeká metrů 7 500. Pousměju se nad tím.
V pátek si voláme s Rogerem a potom i s kapitánem lodi a plaveckou asociací. Všichni se nás opatrně ptají, jestli víme, kolik má voda stupňů. Bereme si chvíli na rozmyšlenou, nikdy jsem v tak ledové vodě neplavala takhle dlouho, a pak potvrzujeme – jdeme do toho! Nemá podle mě smysl být v Jižní Africe, mít den s relativně malým větrem, a alespoň to nezkusit.
Necítím prsty na nohou, ale to je prý dobré – horší by bylo, kdybych necítila, že je necítím. Dostávám křeče a nemůžu moc mluvit. Telefon si ale pořád pamatuju, a tak nezbývá než vydržet. V nitru si představuju oheň a snažím se vnitřně čerpat Mandelovu sílu a vůli. Až už nedokážu ani to.
Začínám se vzdalovat od lodi. Místo ke břehu plavu podél pobřeží směrem na skály asi 800 metrů od břehu. Vůbec o tom nevím a nechápu, proč na mě z lodi volají. Naštěstí už jsme nedaleko od pobřeží, a tak se mnou zbytek doplave Stacey, kamarádka z Nového Zélandu, jedna ze dvou holek, které mi pomáhají na lodi. Skáče do vody i s bójkou naplněnou teplým oblečením a horkým pitím. Mým úkolem je nevzdalovat se od ní. Loď už stejně dál pokračovat nemůže, začínají se tu lámat velké vlny, tak oblíbené u místních surfařů.
Podplaveme vlny a blížíme se ke břehu. Volá na nás nějaká paní, že potřebuje pomoc – bójka je oranžová a vypadá jako záchranná bójka pobřežní hlídky. Stacey mrkne, že už to zvládnu, a vydává se na pomoc. Já moc nechápu, co se děje, ale vím, že musím na břeh.
Venku je vedro, ale já se klepu jako osika. Snažím se napít horkého čaje, ale ruka se mi tak klepe, že skoro všechen vyliju. Oblékám si veškeré oblečení, které se do bójky vešlo, i to určené pro Stacey, a nadšeně poskakuju po břehu, abych se zahřála. Cítím obrovskou vděčnost, ale zároveň mě napadá: Přežila jsem – chce mi tím snad osud nebo někdo nahoře naznačit, že se nemám bát ani ledového Severního kanálu a mám se pustit do celé Sedmičky oceánů? Proto byla ta voda tak extrémně studená?
Text: Abhejali Bernardová, se svolením¨nakladatelství Universum
Foto: Markéta Havlová; se svolením nakladatelství Universum
