Pavel Pafko letos v červnu oslaví úctyhodných šedesát let v témže zaměstnání. V knize Faktor Pafko, kterou loni v říjnu vydalo nakladatelství Argo, probíráme nejen to, jak operoval prezidenta nebo jak provedl první českou transplantaci plic a pak ještě 98 dalších. V tomto rozhovoru pro magazín Knihkupec jsme se pak zaměřili nejen na zdraví, ale i na čtení – Březen, měsíc knihy k tomu přece vybízí.
Pane profesore, jaké zásady bychom měli dodržovat především, abychom zůstali co nejdéle zdrávi?
Musíme se na to dívat celostně, holisticky, ne orgán od orgánu, a myslet spíš na prevenci než na následnou léčbu. Je třeba dodržovat zdravý životní styl, ale je fakt, že i když budete dělat sto dřepů denně, od rakoviny žaludku si díky tomu nepomůžete. Jsou ovšem preventabilní onemocnění, jimž lze do velké míry předcházet; mnohá jsou civilizační, daná způsobem života, jaký žijeme. Ideálně tedy žádný alkohol, žádné drogy včetně cigaret. I v téhle zrychlené době si musíme ohlídat čas na relaxaci a aktivní odpočinek sportem a jíst dietně, spoustu syrové zeleniny, žádné přejídání. Dnes jsem byl zase smutný – v rádiu se mluvilo o tom, že se dětem ve škole změní jídelníček a budou se stravovat zdravěji. A komentátor se do toho opřel ve stylu: No jo, ale vždyť ten Babiš má Agrofert, to je samá zelenina, takže taková plošná úprava jídelníčku je jistě tendenční a politický krok… Takový nesmysl!
Během své profesní dráhy jste transplantoval plíce prvnímu českému pacientovi – a pak 98 dalším. Čeho jste se ale naoperoval nejvíc? Jaký orgán nám v břiše a hrudi nejčastěji „hapruje“ a proč?
Nemluvme o tom, co jsem odoperoval, já si žádné statistiky nedělal. Ale když se podívám na skladbu pacientů na naší klinice, nejčastější operací v mém oboru je operace žlučníku. To opět souvisí se životním stylem, s tím, co jíme. Když se ohlédnu do svého dětství, lidé žili a jedli skromněji, maso bylo pravidelně jen v neděli. Dnes když některý chlap nedostane teplou večeři, tak jako kdyby žádná nebyla. V některých kulturách je večeře základ, ale takoví si v poledne dají jen sendvič. U nás je teplý i oběd, i večeře, a když jsou zároveň k snídani párek a vajíčka, zakládáme si na problém.
Často přednášíte studentům i laické a odborné veřejnosti, ovšem skalpel jste odložil právě před patnácti lety. Neříkáte si občas, že nějaké ty jícny a žaludky byste ještě zvládl? Nestýská se vám po operačním sále?
Nestýská. A vysvětlím vám proč. Jako mladý jsem se těšil na každou operaci a věděl jsem, že čím víc budu operovat, tím budu zkušenější a tím víc stoupne moje hodnota na trhu práce. Kdykoli na operační sál přivezli pacienta, hlásil jsem se, že bych chtěl operovat – budu mít o zkušenost víc. Jenže starší lékaři nám říkali: Ne, ne, vy se ještě dočkáte operování, vy mladí, radši dej narkózu. A bylo to. Ano, mohl jsem operovat déle, ale doporučuju všem, aby si vzpomněli, co jim vadilo a co jim dělalo radost, když byli mladí, když začínali svou profesní kariéru. A protože mně vadilo, že my mladí jsme byli od operačního stolu odstrkováni, nechtěl jsem se chovat jako mí tehdejší nadřízení.
Březen je tradičně měsícem knihy. Co momentálně čtete?
Dočítám Maupassantovy povídky a vedle toho si listuju obrovskou americkou publikací The Front Page: 100 Years of The New York Times. To je antologie shrnující celé jedno století amerických dějin prostřednictvím titulních stran deníku The New York Times, je to úžasně poučná vizuální i historická kronika vývoje žurnalistiky a klíčových událostí našeho věku. Teď jsem zrovna narazil na front page z dubna 1912, která se týká potopení Titaniku… Rozečtené mám také eseje o umění rezignace Kdo tu mluvil o vítězství? z pera filozofky Terezy Matějčkové. Nad nimi jsem si uvědomil, jak specifický má každá problematika jazyk. Na stole mám dlouhodobě rozložené také Dějiny lidstva, nádhernou knihu, díky níž si připomínám, co jsem kdysi uměl z dějepisu, ale už dávno neumím.
Jak se měnil váš přístup ke čtení v průběhu života?
Lidský život podléhá jistému vývoji stejně jako to, co v které jeho fázi čteme. Já se narodil roku 1940 a nejen naše generace v mládí čítala romantické příběhy. Jak já měl rád Dumasovy Tři mušketýry! Dnes se tomu směju, kolik jsem nad těmi romantickými knížkami strávil času. Na vysoké škole už jsem romány žádné nečetl, protože nebyl čas – medicína byla a stále je už na studiích velmi náročný obor a já každý den do večera studoval. Na Hraběte Monte Crista jsem neměl ani pomyšlení. A protože vysoká škola je jen taková přípravka pro vlastní pracovní život, i pak jsem četl především učebnice své specializace, musel jsem kvůli svému osobnímu rozvoji dát přednost odborné literatuře. Umíte si představit, že byste jako pacienti měli doktora, který ustrnul ve svých znalostech poté, co si udělal atestaci, to znamená v nějakých devětadvaceti, a dál už svůj obor nesledoval? Rok od roku se vyvíjejí nové léčebné postupy, nové léky, nové přístroje. A vy musíte, chcete-li být seriózní vůči svým pacientům, ten vývoj sledovat a snažit se pacientovi poskytnout péči na úrovni doby. Každý, kdo nechce ustrnout, se vyvíjí jak emocionálně, k čemuž přispívají prožitky navozené krásnou literaturou, tak racionálně. A tomu svědčí jaká literatura, když ne krásná – škaredá? Osobně dávám přednost škaredé literatuře, protože vím, kolik toho nevím z filozofie, historie, zeměpisu…
Četba pro radost má dnes obrovskou konkurenci nejen ve „škaredé“ literatuře – nejde jen o to, že všichni čím dál víc pracujeme, ale také o přístup k nabídce filmů a seriálů na streamingových službách, o potřebu víc sportovat a věnovat se dětem, ale třeba i o hospodské kvízy. Myslíte, že se čtení v určitých společenských vrstvách ještě drží jako volnočasová kratochvíle?
Kéž by! Kniha však už dnes nemá takovou moc jako v 19. století, kdy jiný zdroj informací nebyl a bohatší ženy, které si mohly dopřát služku, čítaly ve svých saloncích dlouhé hodiny. Dnes již lidé leckdy dají přednost kombinaci informací například zrakových, sluchových, chuťových… Přesto mám někdy pocit, že lidí, kteří by rádi psali fikci, je strašně moc – vidíme na sociálních sítích, jak každý, kdo je s to psát, se o to pokouší.
Že bychom brzy dohnali Island, ostrov se silnou literární tradicí a celonárodní vášní pro psaní, o němž se tradičně říká, že má víc spisovatelů než čtenářů?
Proč ne. Ale spíš než psát by lidé měli knížky kupovat a půjčovat si navzájem nebo ve veřejných knihovnách. Prostě číst – protože vědí o světě, ve kterém žijí, často velmi málo. A když, tak zprostředkovaně z médií, která jsou při špatném výběru tendenční a vázaná na politiku. Informace z knih člověk v hlavě podrží déle než ty z běžné konverzace nebo časopisů a v mnohých literárních dílech je zakořeněna trvalá moudrost. Jistě ne ve všech; my měli na škole mezi povinnou literaturou Zápotockého Rudou záři nad Kladnem…
Má význam sledovat literaturu národní a úplně současnou, třeba výběry v jednotlivých literárních cenách?
Pokud máte čas, je to jistě rozumná strategie a vodítko ke kvalitě. Ale nemáte-li čas, sledujete jednoduše názor lidí, kteří ten čas mají a jejichž vkusu věříte. A to je totéž jako s chozením do kina nebo do divadla. Já na živou kulturu v životě mnoho času neměl – noční služby, příslužby, soboty, neděle… Ale naše tři dcery bedlivě sledují vývoj na kulturním poli a doporučují nám všechno do takové míry, že už doma knížky nemáme kam dávat – už leží i mimo knihovnu na zemi, jako to míval Bohumil Hrabal.
Za čtvrt roku uplyne šedesát let od vašeho nástupu na pozici břišního a hrudního chirurga III. chirurgické kliniky 1. LF UK. Nestačí vám to? Stále vás vždy první tři pracovní dny v týdnu najdeme ve vaší motolské pracovně emeritního přednosty?
Prosím vás, já už tu světskou slávu – polní trávu a pomyslné frčky na ramenou mám dávno za sebou. Starší člověk většinou není moc rád, když je středem pozornosti – hůř vidí, hůř slyší, méně si pamatuje, tak proč vyskakovat někde na tribunu, když už jeden přesně neví, co bylo včera… Já už jsem jen, jak z legrace říkám, pomocná stráž VB. Rád pomáhám lidem, a pokud si někdo myslí, že můžu prostřednictvím přednášky nebo debaty byť jediného člověka poučit nebo pobavit, jedu. A zatím jezdím rád.
Pavel Pafko (* 1940)
Významný český chirurg, specialista na břišní a hrudní chirurgii. Působí na III. chirurgické klinice 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze a Fakultní nemocnice Motol, momentálně jako emeritní přednosta a u studentů oblíbený přednášející. Je zakladatelem a nestorem tamního oddělení transplantace plic. Roku 1996 operoval plicní nádor tehdejšího českého prezidenta Václava Havla, roku 1997 se svým týmem provedl první transplantaci plic u nás. Rodák z Bratislavy, otec tří dcer, učitel tisíců mediků a mentor stovek mladých lékařů je držitelem mnoha ocenění, od Medaile za zásluhy (2013) po Cenu Arnošta Lustiga (2020).
Kateřina Kadlecová (* 1980)
Vystudovala mediální studia na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy a bohemistiku na Filozofické fakultě tamtéž. Od roku 2009 je kmenovou redaktorkou Reflexu, dvanáct let pracovala též ve Festivalovém deníku MFF Karlovy Vary. Publikovala reportáže z USA a Mongolska, z Mexika a Ukrajiny stižených roku 2009 prasečí chřipkou a panikou, z Galapág o biodiverzitě a ochraně přírody a z dalších zemí světa. Je především kulturní redaktorkou, zejména pak literární. Pro Reflex pořídila rozhovory mj. s Umbertem Ecem, Salmanem Rushdiem, Orhanem Pamukem, Mariem Vargasem Llosou, Irvinem Welshem, Michaelem Cunninghamem, Chuckem Palahniukem, Madeleine Albright, Kiran Desai a dalšími osobnostmi.
Text: Kateřina Kadlecová
Foto: Richard Klíčník
