Pokud se slovem spisovatel označuje člověk, který se živí psaním, tak Daniel Krásný rozhodně spisovatelem je. Dosud tvořil hlavně články z herního průmyslu a reklamní slogany, teprve letos si splnil sen, když u nakladatelství Argo vyšel jeho knižní debut Druhý dech – příběh s tajemstvím o přípravě jedné reklamní kampaně, odehrávající se v lůně České Kanady. Jak moc se v knize odráží realita českého reklamního světa a co ho motivuje k další tvorbě?
Druhý dech je v knihkupectví zařazený mezi horory. Tento žánr má své skalní fanoušky, ale není to mainstream. Přesto se vám podařilo oslovit i čtenáře, kteří tento typ literatury nevyhledávají. Čím si to vysvětlujete?
To je jednoduché: on Druhý dech není horor v tom nejtypičtějším slova smyslu. Nevyskytují se v něm nadpřirozené bytosti, v podstatě v něm schází i takové elementární prvky, jako jsou vraždy nebo krev obecně. Chtěl jsem, aby se hrůza lidem zaryla pod kůži jinak: skrze poctivě budované vztahové linky, ryze současná témata a charaktery, které budou co nejvíc živoucí. Myslím, že kovaní hororoví nadšenci si užijí řádku popkulturních odkazů a pochopitelně gradaci směrem k závěru. Příznivci temnějších contemporary románů by zase mohli zgustnout všechno ostatní.
Česká Kanada, jakožto dějiště příběhu, je často skloňovaná v recenzích a láká na ni i samotná anotace knihy. Proč jste si vybral právě tohle místo?
Rád to nazývám leností debutanta: jsem Jindřichohradečák a poblíž myšleného hotelu Hejmon mají moji rodiče chalupu. Čili jsem místa, která hlavní hrdinové v Dechu prošlápnou, nemusel nikde zdlouhavě googlit: projel jsem je jako malý na kole stokrát.
Moc mě bavilo kombinovat některé reálné lokace (např. vrch Fabian nebo Babí kámen) s místy fiktivními nebo minimálně lehce inspirovanými. Kupříkladu hospůdka ve vymyšlené vesničce Jiratice má svým interiérem blízko k reálné „Sedelské hospodě“ v obci Sedlo. Schválně si ji při čtení vyhledejte! A zaměřte se na fotky interiéru.
Vyšlo v nakladatelství Argo.
Jedná se o váš knižní debut, ale jistě to není první text, který jste stvořil. Čtivost, vtip, dobré dialogy a hra se slovy ukazuje na pokročilého psavce. Jak je to možné?
Z hlediska beletrie je Druhý dech skutečně můj první regulérní pokus. Jako průpravu jsem si v průběhu napsal povídku Déšť, která vyšla v antologii V hrůze a krvi zrozeni u nakladatelství Fobos. Jinak nic
Na druhou stranu – pokročilý psavec asi přesto jsem. Od patnácti do třiceti let jsem byl kmenovým autorem popkulturního časopisu SCORE a na tomhle „cvičišti“ jsem tak nechal sta tisíce znaků, stovky recenzí a flexibilitu svých krčních obratlů. Měl jsem v redakci velké štěstí na starší kolegy, kteří mi ve zpětných vazbách pomáhali zbavit se hromady manýr.
Reklamní prostředí, ve kterém se profesně pohybujete, hraje výraznou roli také v knize Druhý dech. Najdeme v textu nějaké další autobiografické prvky, nebo jsou všechny postavy a události zcela smyšlené?
Vzhledem k tomu, jak jsou prvky autofikce v dnešní beletrii oblíbené, bych se pomalu k nějaké vazbě na skutečnost přihlásil. Ale ne, vše je smyšlené. Respektive, samotný chod agentury, její procesy: to vše je relativně věrné realitě a může tak sloužit jako jistý vhled do jejich fungování. Samotná představa výběrového řízení na odlehlém místě je však utopická; vše se postupem let spíše digitalizuje, než aby se lidé z agentur při práci začínali houfovat.
A co se týče postav: vesměs jde o jisté koncentráty různých kolegů, soupeřů, person, které jsem za svůj profesní život poznal. Kromě jednoho poměrně zřetelného pomrknutí se však v knížce nikdo nenašel. A za to jsem vlastně spíš rád.
Reklamní business se zdá jako místo, ve kterém není moc prostoru na koníčky či osobní život. Jak jste Vy při této náročné práci zvládnul napsat knihu, která má přes 300 stránek?
Čas se s dobře nastavenými prioritami najde vždycky, komplikovanější je to s kreativní kapacitou. Když v práci takříkajíc od devíti do pěti píšete slogany nebo vymýšlíte kampaně, máte v šest večer nutkání jít si spíše zaběhat nebo se na zahradě vrtat v hlíně.
Kolegům ale rád říkávám, že kreativita je řemeslo. S každým proškrtaným odstavcem, neúspěšným konceptem nebo nepochopeným vtipem se člověku tříbí schopnost odlišit, co je dobré a co je špatné. Věřím, že mi tak moje práce v reklamě v psaní spíše pomohla nežli naopak. Jen jsem knihu psal téměř dva roky, a nikoliv třeba jen pár měsíců jako jiní autoři.
V knize najdeme mnoho popkulturních odkazů, přirozeně je sypete z rukávu a zdá se, že se opravdu orientujete. Dal byste našim čtenářům tip na film, seriál a knihu, které Vás v poslední době zaujaly?
Nedávno se mi poštěstilo přečíst si hned tři výtečné romány. Kdo mě vzal prvně za ruku od Maggie O’Farrellové je literární slast, Horowitzův Rozsudek smrti si zas užijí fanoušci klasických detektivek. Zdůraznit bych však chtěl román Odejít na jih od Roberta R. McCammona: nádherný opus o prchajícím zločinci, který v průběhu útěku najde sám sebe.
Z filmů a seriálů bych doporučil k vidění Nedostatek důkazů podle knihy Scotta Turowa. Výborný thriller z právnického prostředí s Jackem Gyllenhaalem. Koho baví soudní přestřelky nařezané rodinným dramatem, ten se poměje.
Když už jsme u těch filmů – dokážete si představit Druhý dech jako film? Koho byste obsadil do hlavních rolí a kdo by ho režíroval? A nedržte se při zemi, klidně sáhněte mezi hollywoodské hvězdy!
Tak to sáhnu rád! Nějakou představu českých analogií totiž mám, dokonce jsem archetypy českých herců zasílal do Arga v rámci konceptu knihy. Ale pojďme se trochu rozšoupnout!
Jako Švejka si umím představit Vince Vaughna, nejen pro svoji výšku, ale i pro potenciál akurátně ztvárnit strhaného komika, byznysmena i nerda v jedné osobě. Dokonalá Julie by podle mě byla Cailee Spaeny. A Adolf? Toho by fantasticky trefil James Franco. Kdy točíme?
Povzbudily Vás nadšené ohlasy na prvotinu k další tvorbě?
A jak! Původně jsem si myslel, že si dám pár měsíců pauzu, ale nakonec jsem se do psaní druhého románu dal jen pár týdnů od vydání Druhého dechu. Takovou porci inspirace mi přinesla setkání se čtenáři.
A koneckonců mě k další tvorbě provokují i ty méně nadšené ohlasy. Těm chci zkrátka dokázat, že napodruhé zvládnu přesvědčit i je.
Foto: Daniel Krásný
Daniel Krásný (*1991) se narodil a vyrostl v Jindřichově Hradci. Nyní žije za Prahou s manželkou Anežkou a synem Danielem. Více než dvacet let života strávil v hokejové brance, jen o něco méně pak v redakci herního časopisu SCORE. Nyní pracuje jako kreativní ředitel v reklamní agentuře Socialsharks a v posledních letech vymýšlel reklamy třeba s Ondřejem Vetchým, Ladislavem Špačkem nebo s Jiřinou Bohdalovou. Má slabost pro temné romány a obdivuje práci Michela Fabera, Trevaniana nebo Stephena Kinga. Ve své debutové knize Druhý dech propojil svoji hororovou vášeň s reklamním prostředím, které dobře zná. (Zdroj: Nakladatelství Argo)
Text: Markéta Havlová
Foto: se svolením Daniela Krásného
