Jednu z nejvýznamnějších českých operních pěvkyní Dagmar Peckovou můžeme v posledních letech čím dál častěji vidět na jevišti jako činoherní herečku. Nyní se představuje v nové roli spisovatelky a ve sbírce Ty vole se neříká vypráví příběhy vtipné i smutné, o slávě i propadech – zkrátka ze života.
Je pro mě překvapením mluvit s vámi jako s herečkou a spisovatelkou…
Začalo to tak, že mě novinářka Renáta Holčáková oslovila, zda bych do cyrilometodějského kalendáře napsala dvanáct příběhů. Jako první jsem napsala o tom, co můj život nejvíc ovlivnilo –, a to bylo Košlerovo odmítnutí. Vždycky jsem snila o tom zpívat v Národním divadle. Tehdejší šéf Zdeněk Košler mě ale poslal pryč se slovy, že nemám ani zbla talentu. Bylo mi třiadvacet a byla jsem úplně zdrcená. Zabil moje sny! Dneska mu ale můžu jen děkovat. Bez něho bych nebyla, kde jsem teď. Odjela jsem pak na konkurz do drážďanské opery, kde mě okamžitě přijali, a začala tak moje světová kariéra. Svým dětem proto vtloukám do hlavy, že i když se stane něco špatného a nevidí východisko, i to je může někam posunout. Nikdy nevíte, jaké dveře se vám otevřou. Všechno zlé je k něčemu dobré se proto neříká nadarmo.
Nakonec je těch příběhů 101. Stačí to ale na tak bohatý život, jako je ten váš?
Knížka pak vznikla poté, co mě oslovil vydavatel Kazda, jestli bych těch příběhů nenapsala víc. Poslala jsem mu, co jsem měla v šuplíku, a do hodiny jsme měli uzavřenou smlouvu. Na začátku jsem si ale říkala: Proboha, o čem mám psát? Postupně ke mně ale začaly přicházet vzpomínky a hodně se mi toho vybavilo ve snech. V noci jsem se budila a zapisovala si to do telefonu. Ráno jsem se pak probudila a nechápala, co to má být. Vycházelo to z mého podvědomí. A tak jsem celé léto seděla u nás na vesnici v Heuweileru pod katalpou a psala. Pak jsem volala Kazdovi, že mám sto příběhů a munici klidně na další stovku. On mě ale zastavil: „Ženská, zatím stačí!“
Obzvlášť silné je vyprávění o vaší mamince. Měla jste lepší život než ona, jak si přála?
Určitě. Já měla pod sebou lepší půdu, od které se odrazit. Ona neměla takové možnosti. Od určité doby na nás byla se sestrou sama, upozadila se a měla za cíl, abychom něčeho dosáhly. Nedělala to ale pod tlakem. Jsme si povahově podobné, také jsem houževnatá a nenechám se jen tak odradit. Neměla to se mnou ale lehké.
V knížce píšete, že vám to zase vrátila vaše dcera…
Já byla v pubertě ještě horší než ona! Spíš to ale odskákal můj muž Klaus. Já budovala světovou kariéru, byla jsem hodně pryč a nejvíc dceru vychovával on. Měl by nosit svatozář!
Vyšlo v nakladatelství Kazda.
Stál ten váš krásný život i nějaké oběti?
Nemůžu si stěžovat. Se zpíváním, ať už na operním, nebo koncertním pódiu po celém světě, jsem zažila nezapomenutelné chvíle. Nebylo to ale zadarmo a myslím si, že málokdo by to vydržel. Mám od pána boha talent, s nímž jsem objela svět. Lidi se mě občas ptávali, čím se živím. Večer si stoupnu na jeviště, co ale dělám celý den? Nedochází jim, že všechny premiéry se intenzivně zkoušejí třeba dva měsíce, nebo že potřebuju hodiny zpěvu a za kantory jsem dojížděla i stovky kilometrů. K tomu jsem svůj domov měla sbalený v kufru. Byla jsem málo doma. Svátky, Vánoce, Velikonoce, víkendy jsem strávila na jevišti. A navíc si lidi myslí, že za to, že večer něco „zakrákoráme“, kasírujeme nehorázné sumy peněz.
Je ustavičné cestování po světových metropolích důvod, proč jste se s rodinou usadili v německé vesnici?
S Klausem jsme oba děti světa a rušných velkoměst a říkali jsme si, že by se nám líbilo žít někde v tichu u lesa – a splnilo se nám to. Heuweiler je krásná, udržovaná vesnice nedaleko Rýna. Této oblasti se říká německé Toskánsko a žije se tam bezvadně. Mezi spolkovými zeměmi jsou velké rozdíly a Bavorsko a Bádensko-Württembersko, kde žijeme, patří k nejvyspělejším. Kdo má maturitu z místního gymnázia, je po celém Německu velmi vážený.
Jak kulturně žijí menší německá města?
Velmi. V našem blízkém okolí je hned několik měst, která mají svou vlastní činohru, operu i orchestr. I v menších městech se hrají moderní tituly a lidé jsou zvyklí chodit do divadla a za kulturou – a nemyslím tím vesnickou tancovačku.
Ptám se proto, že v rodné Chrudimi pořádáte festival Zlatá Pecka. Jsou tam jiné podmínky?
To je sisyfovský kámen, který každý rok valím nahoru, a bohové z radnice mi ho vždycky shodí dolů. Namísto kvalitní kultury zvou mainstreamové normalizační umělce, a okamžitě mají vyprodáno. Můžeme se ale divit? Je to výsledek posledních let. Podívejte se, kdo seděl na Hradě, koho jsme měli ve vládě, jak dnes politici komunikují s lidmi – bulvárně a populisticky. Oni nechtějí vzdělaný národ.
Co vás motivuje nevzdat to a ve festivalu pokračovat?
Chrudim je moje rodné město. Když to na malých městech vzdáme, máme dobojováno a skončí to špatně. Před lety se rozmohl takový nešvar, že se začaly dělat takzvané crossovery. Vzalo se třeba klasické dílo jako Rusalka a udělala se muzikálová verze. Prý tím přiblížíme klasickou hudbu lidem. Já ale varovala, že si tím pod sebou řežeme větev. Nebo dnešní otázka umělé inteligence… Vytvoří nějaký paskvil, nazve to operou a lidi to konzumují a šíří dál. Tímto se nikdo a nejméně národ nikam neposune.
Jak jste se ke klasické hudbě dostala vy?
Máma měla krásný sametový hlas a ráda zpívala. Milovala Smetanovy opery nebo Dvořáka. Vodila mě v Chrudimi na Chrudimské hudební pátky. V Pardubicích jsme chodily na Komorní filharmonii pod vedením Libora Peška nebo na představení Národního divadla, když hostovalo v pardubickém divadle. Rusalku jsem viděla asi v šesti letech. Lítala jsem pak doma po baráku s modrými a zelenými stuhami a zpívala árii Prince: „bílá moje lani“.
Dnes se věnujete činohře. Byla jste herečkou už v opeře?
Ráda bych upřesnila, že jsem nepřestala úplně zpívat. Jen jsem vyměnila operní jeviště za činoherní. Na herectví jsem se snažila dostat už na konzervatoři, to ale nevyšlo. A tak když mi to tělo a pěvecká technika dovolila, hrála jsem i v opeře. Za svou kariéru jsem se věnovala také muzikálům a v nich je herecká složka velká. K činohře mě pak dovedl můj mentor a učitel Petr Mikeska z Městského divadla v Mladé Boleslavi, který mi nabídl roli Marie Callas v Mistrovské lekci. Držel nade mnou ochrannou ruku a hodně se mi věnoval. Milena (představení o novinářce Mileně Jesenské, které mělo premiéru v říjnu) je zase krok dál. Režisérka Adéla Laštovková Stodolová na mě nebrala ohledy a musela jsem držet krok s ostatními herci. To bylo hodně náročné.
Prožíváte premiéru činohry stejně jako opery?
V opeře vyjadřujete emoce skrze hlas. Když vám něco vypadne, hudba vás navede, snadněji si vzpomenete anebo prostě zazpíváte „jídelní lístek“ – cokoli – hlavně ať je to na hudbu. V činohře musíte umět přesně text. Milena je navíc konverzační, takže kromě svého partu musíte znát i role ostatních a reagovat na jejich repliky. Je to pro mě těžší.
Našla jste se v herectví?
Ano. Nejdůležitější je pro mě vyjadřovat emoce. Třicet let jsem to dělala skrze hlas a zpěv. Měla jsem rozsah dvě a půl oktávy, po padesátce ale přišly hlasové zdravotní problémy a už nezazpívám, co dřív. Je to ale naprosto normální jev, kterým prochází každá pěvkyně v těchto letech. Ne každá je ovšem ochotná přiznat to sobě, natož veřejně. Ale já byla ochotná hledat nové cesty, repertoár, a činohra je pro mě způsob, jak se můžu dál emočně vyjadřovat. Navíc jsem měla štěstí začátečníka a za Marii Callas jsem dokonce získala širší nominaci na Cenu Thálie.
Uvidíme na divadelních prknech jinou Dagmar Peckovou než v opeře?
Myslím, že jsem prostě Pecková a v každé roli jsem to i já. Bude vám ale možná chybět moje hlasové vyjádření. Jednou jsme hráli Mistrovskou lekci v náchodském divadle. Je to představení založené hlavně na monolozích. Večer probíhal skvěle, diváci se bavili. Asi patnáct minut před koncem prvního jednání se ale z přední řady ozvalo: „Paní Pecková, já jsem přišla, abych vás slyšela zpívat, a vy zatím pořád jen mluvíte!“ Nejdřív mě to rozhodilo, pak jsem ale zařvala zpátky: „Tak to máte smůlu!“ Baba jedna!
DAGMAR PECKOVÁ (* 1961)
Jako operní pěvkyně se za svou čtyřicetiletou kariéru představila na nejvýznamnějších světových operních scénách a koncertních pódiích. Je držitelkou Ceny Thálie v oboru opera za rok 1999 a předloni získala i širší nominaci jako činoherní herečka v představení Mistrovská lekce. Ve svém rodném městě Chrudimi pořádá kulturní festival Zlatá Pecka. Žije střídavě v Praze a německé vesnici Heuweiler.
Text: Marie Vejvodová
Foto: Petr Voldán
