Šestý velký román Aleny Mornštajnové vychází už 20. dubna. Jmenuje se Les v domě, je současnější a sevřenější, než ty předchozí a podle všeho nedá čtenářům spát. „Chtěla jsem napsat knihu o tom, jak těžké je někdy rozpoznat pravdu od lži, jak nesnadné je postavit se zlu,“ říká o něm autorka.

Dokončila jste šestý román. Kterou z fází života příběhu či knihy máte nejraději?
Docela určitě mám nejraději psaní samotné. Začínám psát až v okamžiku, kdy mám knihu promyšlenou, kdy před sebou vidím cestu, kterou se chci vydat. Vím, jaká asi bude struktura knihy, mám rámcově promyšlený příběh, vím, kdo bude vypravěčem knihy. Příběh je páteř knihy, potřebuju ho, abych jeho prostřednictvím zpracovala téma, které je pro mě nějakým způsobem zajímavé. První a druhá fáze vzniku knihy — tedy promýšlení, rešeršování a příprava tématu a samotné psaní se samozřejmě do jisté míry prolínají. Ještě nikdy se mi nestalo, že by se text během psaní neproměnil, konečná verze je vždycky trochu odlišná, než jsem si původně myslela. Ale mění se jen cesta, cíl zůstává zachován. A právě ta proměnlivost, přemýšlení nad postavami a jejich motivacemi, snaha najít nejvhodnější větu a nejvýstižnější slovo jsou věci, které mám na psaní nejraději. Proto potřebuji ke psaní klid a naprosté soustředění, to jsou dvě věci, které mám ráda. I když tak možná nepůsobím, povahou jsem samotářka. Psaní je poklidná práce, a proto mi vyhovuje.

A je něco, co vás na procesu tvorby knihy naopak nebaví?
Korektury nejsou mou oblíbenou činností, to už není příliš tvůrčí práce, text čtu stále dokola a vlastně už ho nevnímám.

S novou knihou se na vás jistě sesype mnoho žádostí o rozhovory a besedy. Máte ráda období setkávání se čtenáři a novináři?
To je po období klidu a samoty osvěžující, nevadí mi, protože jsou to většinou lidé, kteří mají rádi stejné věci jako já — knihy, literaturu a kulturu obecně. Ale nemůžu vyhovět všem, není to v mých fyzických silách a nezvládla bych to ani časově, proto mám na besedy vytvořený kalendář. Ale pokud je to trochu možné, snažím se vyhovět.

Je tomu bezmála 10 let, co vyšel váš románový debut Slepá mapa. Následovaly romány Hotýlek, Hana, Tiché roky a Listopád, do toho vznikly i knížky pro děti. Je za vámi pěkný kus práce! Jaká byla Alena Mornštajnová na začátku spisovatelské dráhy a jaká je Alena Mornštajnová dnes?
Já si samozřejmě myslím, že jsem stále stejná. Ale věci okolo mě se opravdu trochu proměnily. Změnil se můj denní rytmus, mám víc času na to, co mě baví — tedy na soustředěné psaní, víc cestuju, a to nejen po republice, často vyjíždím s překlady knih i do zahraničí. To s sebou samozřejmě přináší i zkušenosti a pocit, že se lépe vyznám v jízdních a leteckých řádech a je pro mě snadnější zjistit, jak fungují vypínače a sprchy v hotelích.

Možná se i trochu lépe vyznám v onom „literárním“ světě, do kterého jsem vstupovala značně naivně a se zkreslenými představami.

Sen stát se spisovatelkou jste si splnila. Máte ještě nějaký další profesní sen?
Chci, aby každá moje kniha byla lepší než ta předchozí. Abych se někam posunovala.

V popředí Lesa v domě stojí rodina a mezilidské vztahy, což mají vaše knihy společné. Čím je nový román jiný?
Píšu o podobách zla, o těch zjevných i nenápadných. Nevím, jestli je autor ten správný člověk, který by měl odpovídat na otázku, čím je jeho nový román jiný, ale pokusím se. Odehrává se v kratším časovém období, téměř přítomnosti a je mnohem sevřenější. Má jediného vypravěče, takže nám nabízí jediný úhel pohledu, pohledy ostatních postav si čtenář musí domyslet, a vytvořit si tak sám názor na to, jestli všechno, co dívka vypráví, je obecná pravda, její pravda, polopravda nebo prostě lež za lží.

Tato dívka je součástí jednoho mrazivého rodinného dramatu, jež se možná odehrává v našem sousedství, aniž bychom to tušili. Psala jste knihu s cílem nějakého společenského apelu?
Chtěla jsem napsat knihu o tom, jak těžké je někdy rozpoznat pravdu od lži, jak nesnadné je postavit se zlu, o tom, jak některé volby, které se přihlížejícímu můžou zdát jednoduché, jsou nečitelné a nepřekonatelné pro člověka, který je ve středu dění. Chtěla jsem si sama pro sebe objasnit, proč k takovým věcem dochází a proč je těžké jim čelit. Co v knize najde čtenář, je už jen na něm.

Vaši fanoušci se jistě už někdy někde dočetli, že vašimi prvními čtenáři, respektive čtenářkami, jsou vaše dcera a švagrová. Jaké byly jejich reakce na knihu?
Obě se shodly na tom, že kniha je silná a čtivá. Švagrová se na mě trochu zlobila, protože pak nemohla spát, musela nad knihou přemýšlet, ale já si myslím, že to bylo spíš tou večerní kávou, kterou si dala, protože chtěla text večer dočíst.

Pokud někdo ze čtenářů tohoto rozhovoru četl anotaci knihy, tak vytušil, že se může při četbě i bát. „Všude kolem je les, ve kterém se skrývá cosi hrozivého…“ Bavilo vás si při psaní pohrávat s prvky thrilleru, které se v textu objevují?
Čtenář asi cítí, že se na pozadí odehrává něco špatného, ale žádný horor ani thriller to rozhodně není. Tedy alespoň v přesném smyslu slova. A vykreslování atmosféry a vytváření barvitých postav je v knihách důležité.

Příběh se odehrává v jedné nejmenované vesnici, v textu jsem však našla jeden záchytný bod – hospodu Šotek. Ve vašem rodném Valašském Meziříčí jednu takovou máte, nechala jste se jí inspirovat?
Vím, že hospoda Šotek ve Valmezu je, ale nikdy jsem tam nebyla. Ale název je to hezký, nemyslíte?

Hezký! Předpokládám, že bude mít v dalších měsících plno… Dovolte mi ještě poslední dvě otázky. Tipuji, že už píšete další knihu, je to tak?
Pořád něco píšu, to je pravda. Momentálně jsem v oné první fázi, kdy k sobě téma láká příběh, kdy si čtu věci, které mě zajímají, a přemýšlím, ze které strany začít.

Prozradíte, zda se čtenáři dočkají příběhu, který je pohladí po duši?
Je mi líto. Na pohlazení si budou muset najít nějaké koťátko.

Novinka Aleny Monrštajnové vychází zároveň i v audio verzi od vydavatelství OneHotBook.

Alena Mornštajnová (* 1963)
Vystudovala angličtinu a češtinu na Filozofické fakultě Ostravské univerzity. Pracovala jako lektorka anglického jazyka a překladatelka, nyní se živí jako spisovatelka. Žije ve Valašském Meziříčí. Debutovala v roce 2013 románem Slepá mapa, o dva roky později následoval román Hotýlek. Především díky svému románu Hana z roku 2017 se Alena Mornštajnová stala jednou z nejoblíbenějších současných českých spisovatelek. Jejím čtvrtým románem jsou Tiché roky (2019), které zvítězily ve čtenářské anketě Kniha roku. Na jaře 2021 vydala dystopický román Listopád. Je také autorkou knih pro děti Strašidýlko Stráša (2018), Kapka Ája (2022) a Teribear. Tajemství modré krabice (2022). 
 

Text: Michaela Dermauw
Foto: Vojtěch Vlk