Leden 1945. Čtrnáctiletý Moše Kessler vystupuje z transportu v koncentračním táboře Buchenwald. Přežil ghetto, selekci na nástupišti v Osvětimi, hlad, vyčerpání, pochod smrti. O Buchenwaldu ví jen jednu věc. Jestli chce přežít, musí se dostat do bloku 66. 
 

Kniha Chlapec z bloku 66 je strhujícím osobním svědectvím Mošeho Kesslera o jeho dětství na Podkarpatské Rusi a o osudech tamní židovské menšiny za druhé světové války i po ní. Mimo jiné přináší také inspirující příběh tzv. dětského bloku v Buchenwaldu, kam na sklonku války mířily tisíce zbídačených vězňů z pochodů smrti. Právě zde se skupině vězeňského odboje v čele s českým komunistou a politickým vězněm Antonínem Kalinou podařilo s nasazením vlastního života zachránit 904 židovských dětí.

UKÁZKA:

Tehdy jsme to nevěděli, ale na konci roku 1944, kdy se začaly evakuovat koncentrační a vyhlazovací tábory ve východní Evropě a německá armáda se na všech frontách stahovala, se vůdci podzemního vězeňského odboje v Buchenwaldu rozhodli zaměřit na záchranu dětí, které přicházely do tábora. Hlavním podporovatelem této myšlenky byl Antonín Kalina, Čech nežidovského původu, a Jack Weber, polský židovský vězeň. Oba byli aktivními členy odboje.

Kalina a jeho soudruzi dokázali přesvědčit Němce, aby umístili děti do zvláštního bloku. Němci chtěli předejít nepokojům, a tak nakonec souhlasili a zřídili samostatný barák pro děti ve věku od dvanácti do šestnácti let. Říkalo se mu Kinderblock 66.

Kalina požádal, aby mu byl svěřen dohled nad blokem 66, a zařídil, aby do něj byly přemístěny všechny děti a dospívající z celého tábora.

Po několika dnech karantény nás přesunuli do běžných baráků. Buchenwald byl rozdělený na tři části: hlavní část tábora se nacházela nahoře za vstupní bránou a byly v ní baráky politických vězňů, vedení tábora a také apelplac. V prostřední části byl rozlehlý karanténní blok (Karantänlager) a dole Malý tábor, na jehož konci u lesa stál dětský blok číslo 66.

Starší vězni nám vysvětlili, že se máme snažit za každou cenu do bloku 66 dostat.

Když nás rozdělovali, mě poslali do bloku 66, ale Šaniho nechali s dospělými. Měl jsem z toho smíšené pocity. Na jednu stranu jsem věděl, že je to blok určený pro malé i starší děti a že bych toho měl využít, na druhou stranu mi ale bylo zatěžko přítele opustit. Nakonec jsme se dohodli, že já půjdu do dětského bloku a Šani udělá, co bude v jeho silách, aby se tam co nejdřív dostal také.

Rozloučili jsme se. Šani se mi později přiznal, že když jsem odešel, plakal. Chodil jako tělo bez duše a připadal si beze mě úplně ztracený. Byl přesvědčený, že sám nepřežije. Naštěstí si ho oblíbil jeden z německých dozorců, Šani toho využil a požádal ho, aby ho přeložili do dětského bloku.

Po několika dnech byla jeho žádost schválena a byli jsme zase spolu.

Blok 66 se nacházel ve spodní části tábora, blízko lesa. To místo bylo obklopené bažinami a močály, které představovaly zdravotní riziko, a od hlavního tábora nás odděloval vysoký plot nabitý elektřinou. V bloku žila asi tisícovka dětí a dohlíželi na nás Antonín Kalina a jeho pomocníci: český Žid Jindřich Flusser a Gustav Schiller, Žid původem z Polska.

Blok 66 byl nesmírně přeplněný. Pryčny měly čtyři nebo pět pater, ale ani na ně se všichni nevešli, takže někteří stejně museli spát na zemi. Přesto jsme byli vděční za to štěstí, protože naše podmínky byly výrazně lepší než ve zbytku tábora, což nás zachránilo. Za to všechno jsme vděčili členům podzemního táborového hnutí, našim vedoucím.

Text: se svolením nakladatelství Bourdon
Foto: Markéta Havlová