Ochotníci hrají detektivní komedii Les mrtvých. Když se smrt objeví i mimo jeviště, není snadné poznat, kdo stále hraje svou roli a kdo něco skrývá. Jitka Ludvíková při psaní čerpala ze skutečných příběhů i z vlastní zkušenosti s ochotnickým divadlem. V rozhovoru mluví o křivdách, které se v lidech hromadí, o hranicích rodičovské ochrany a o spravedlnosti, na niž zákon nemusí vždy stačit. 

V úvodu píšete, že některé příběhy a postavy byly kdysi skutečné. Co Vám dává skutečný příběh jako výchozí bod a ve které chvíli už musí ustoupit potřebám detektivního románu? 

Skutečný příběh je pro mě hlavně důkaz, že stát se může opravdu cokoli – někdy jsem překvapená, jak moc je realita krutá (i víc než autoři detektivek). Ale jakmile ten reálný příběh zasadím mezi fiktivní postavy, začne si žít vlastním životem a z reality zůstane jen volný námět. Popravdě ani ten původní příběh čtenáři nevyprávím celý. Mnohem víc než samotná fakta a přesná kopie reality mě zajímají emoce, které se k takovému příběhu vážou. Taky je zajímavé zkoumat, jak stejný životní námět může souhrou okolností jednou postavit člověka do role oběti a podruhé do role pachatele – a jak rychle se přitom změní jeho pohled na vlastní zásady. 

Ochotníci na jevišti hrají detektivní komedii Les mrtvých, zatímco v jejich skutečném životě začnou přibývat mrtví. Co Vás přivedlo k nápadu nechat divadelní hru tak těsně zasahovat do vyšetřování? 

Málokteré prostředí má tolik tváří jako divadlo. Sama jsem kdysi hrála ochotnické divadlo a vždycky mě fascinovalo, jak rychle dokážou lidé měnit role i mimo jeviště. Před publikem a novináři jsou nejlepší přátelé, v zákulisí už to bývá podstatně pestřejší. Pro detektivku je divadlo ideální prostředí, protože hranice mezi rolí a skutečností je tam přirozeně tenká. Člověk si začne klást otázku, kdy herec ještě hraje a kdy už jen velmi dobře skrývá, co si doopravdy myslí. Kdy se inspiroval hrou a rozhodl se vraždit. A přesně tahle nejistota mě bavila. Naštěstí v divadle, kde jsem hrála já, k žádné vraždě nedošlo. 

Ve spolku se téměř každý s každým zná už léta. Pod povrchem společného koníčku ale zůstávají staré křivdy, tajemství a nerovné vztahy. Je pro Vás při psaní detektivky zajímavější hledat pachatele, nebo odkrývat, co si o sobě lidé navzájem nechtějí přiznat? 

Najít pachatele je jedna věc. Mnohem zajímavější je pro mě zkoumat, co kdo unese a kde má svoji hranici. V životě se máloco stane z minuty na minutu. Každé zásadní události většinou předchází řada malých – zážitků, křivd, zklamání a emocí, které se postupně vrství. Každý si tak v sobě nese jakousi nádobu plnou emocí a starých zkušeností. Někdo ji dokáže celý život vyvažovat, jinému jednou přeteče. A v detektivce je adeptů na rupnutí oné pomyslné nádoby hodně. Je pak zajímavé, že pachatelem by za určitých okolností mohl být skoro kdokoli. 

Výraznou roli hraje vztah Kateřiny a její dospívající dcery Sáry. Jak se podle Vás mění hranice toho, co je rodič ochoten udělat, když má pocit, že musí své dítě ochránit? 

Na tuhle otázku hledám odpověď od chvíle, kdy jsem se sama stala matkou. A myslím, že spousta rodičů to má podobně. Dokud se nic neděje, máme pocit, že své hranice známe. Jenže ve chvíli, kdy máme strach, že je naše dítě skutečně ohrožené, se ty hranice začnou velmi rychle posouvat. Možná si tedy jen namlouváme, že přesně víme, kde ta hranice končí. A možná u vlastního dítěte nekončí vůbec. Možná je to špatně. A možná je to dobře. Uvnitř asi tuším. Jen doufám, že to sama nikdy nebudu muset zjistit. 

Vyšetřovatelé se vedle událostí v divadle zabývají také smrtí mladého chlapce a případem falešného bankéře. Jak jste pracovala s těmito dějovými liniemi, aby čtenář postupně objevoval jejich souvislosti, ale neztratil se v množství postav? 

Přiznám se, že jedna triviální dějová linka je na mě trochu málo. Jako čtenářka bych si připadala skoro ošizená.  Když už si člověk koupí knihu, měl by si pořádně užít. Čtenář samozřejmě nemusí hned vědět, jak spolu jednotlivé příběhy a postavy souvisejí, ale měl by mít pocit, že nic není náhodou, že každá postava má co vyprávět. U většího množství postav si proto hodně hlídám, kdy kdo vstoupí do děje a co po sobě zanechá. Každá by tak trochu měla mít motiv a příležitost (jednoduše důvod vraždit). Souvislosti pak odkrývám postupně – tak, aby si je čtenář mohl skládat sám a měl radost ve chvíli, kdy mu začnou jednotlivé dílky zapadat. 

Kniha se opakovaně vrací k rozdílu mezi tím, co lze dokázat, a tím, co lidé považují za spravedlivé. Chtěla jste čtenáře na konci přivést k jednoznačnému soudu, nebo mu některé otázky záměrně ponechat? 

Tentokrát jsem nevybrala tradiční detektivní konec, ale konec, který čas od času přinese život. Který nás provokuje, rozčiluje a nutí přemýšlet, co je a co není spravedlivé. Trest a spravedlnost pro mě osobněnejsou totéž. Ačkoli někdy nás potrestají druzí, někdy zákon, někdy se potrestáme sami a někdy trest nepřijde vůbec. Jindy se ozvou kola osudu. Ale ani to ještě neznamená, že bylo spravedlnosti učiněno zadost.Baví mě právě ta „šedá zóna“, kdy může být i velmi krutý čin lidsky pochopitelný.  Každý máme hranici spravedlnosti nastavenou jinak, proto čtenáře dráždím, aby si odpověděl sám. Je zákonem nastavená spravedlnost dost? Nebo má člověk právo vzít spravedlnost do vlastních rukou? Docela by mě zajímalo, jak by se u mých čtenářů naklánějí váhy spravedlnosti mezi trestem a pochopením. 

Vydalo nakladatelství Kalibr, 2026 

Jitka Ludvíková (* 1981) 

Česká spisovatelka, moderátorka a vysokoškolská lektorka, autorka více než dvaceti knih – od humoristických a dětských románů až po detektivky, které jsou její srdeční záležitostí. Původně vystudovala práva a roky působila v advokacii, než přešla z právního prostředí do světa literárního zločinu, kde může vraždit zcela beztrestně. 

Její příběhy se odehrávají v českých městech a dokazují, že napětí se dá najít i tam, kde lidé běžně jen venčí psy a pomlouvají sousedy. V jejích detektivkách se potkává napětí s ironií, humor s tragikou a všednost s překvapením, protože Jitka Ludvíková věří, že i vražda se dá podat s elegancí, nadhledem a špetkou úsměvu. 

Za svůj román Srdce z ledu získala ocenění Jiřího Marka (2023). Ve své tvorbě navazuje na tradici Agathy Christie, kterou od dětství obdivuje, a českou detektivku obohacuje o humor, eleganci a postavy, které čtenářům zůstávají v paměti dlouho po poslední stránce. Vydala více než 20 knih. Detektivní román Les mrtvých právě míří na pulty. 

Jitka Ludvíková je spisovatelka, se kterou se nedá vést suchý rozhovor. Miluje příběhy, dobrý humor a smích. S nadhledem o sobě píše: „Kdybych neuklízela, měla bych knih dvakrát tolik.“ 

text: Rudolf Šárovec 
Foto: Roman Souček