Známe ji jako rozhlasovou a televizní moderátorku, Zuzana Burešová je ale také debutující autorka, která vyzpovídala jednu z nejvýraznějších tváří své generace, herce Štěpána Kozuba. Výsledkem je knižní rozhovor s názvem Klaun se zamáčknutou slzou. Upřímný a až na dřeň.
Pamatujete si, kdy jste Štěpána Kozuba zaregistrovala poprvé?
Zaujal mě v jedné epizodě kriminální série České televize Případy prvního oddělení. Ztvárnil roli vraha, který se během výslechu úplně složí a rozpláče. Zahrál to naprosto přesvědčivě, což ocenila i spousta diváků. Po odvysílání dokonce vyšel článek s titulkem Nejlepší televizní vrah od Brůny… Navíc tehdy nebyl ještě známý, teprve studoval hereckou konzervatoř. A tak jsem měla takový příjemný pocit, že se v ostravské líhni zrodil kluk s velkým talentem. Osobně jsme se poprvé potkali při natáčení pořadu 13. komnata, která byla Štěpánovou upřímnou zpovědí.
A tam vás napadlo napsat s ním knižní rozhovor?
Tam ještě o knize nepadlo ani slovo. Štěpán se intenzivně připravoval na svůj stand-up v O2 areně a měl pořád dost práce, což má vlastně pořád. Tehdy se ale o něm hodně mluvilo. Lidé řešili jeho nekorektní humor. Někteří ho přijali. Jiní se ale domnívali, že musí mít přece nějaké hranice. Dalším zase vadilo, že je Štěpána všude moc. Hrál v divadle, točil filmy, reklamy a jezdil se stand-upem. Na koncertech pak diváky udivoval svým zpěvem a interpretací písniček. Štěpána totiž není možné zařadit do nějaké škatulky. Je originální v tvorbě, a také tím, jak vnímá svůj i okolní svět.
A právě to byl důvod, proč uzrál čas na knížku?
Možná všechno tohle inspirovalo nakladatelství Dobrovský. Chtěli, aby lidé díky knize poznali, co je za Štěpánovou maskou komika. Ono je opravdu překvapivé psát knihu o „klukovi“, kterému je teprve 28 let. Jenže při setkání s ním máte pocit, že má odžito několik životů. Štěpán má prostě starou duši, což mu říkali už během studia na konzervatoři. Možná je to tím, co v dětství zažil. Bolestnou šikanu, neustálé srážení sebevědomí a pak především ztrátu táty, který zemřel velmi mladý. A právě tyhle zkušenosti ho ovlivňují v tvorbě, ve vztazích a v životě vůbec. Někde v duši se uložily a čas od času se mu připomenou, že si Štěpán nezaslouží zažít pocity štěstí a radosti.
Vyšlo 2. října v nakladatelství Talk.
Štěpán žije v Ostravě, vy v křivoklátských lesích. Kde jste se potkávali?
Nejdřív jsme se scházeli v Ostravě v jeho oblíbené kavárně na náměstí. Jenže pak jsme se museli přemístit. Můj diktafon byl nejenom plný slov, ale také hudby, zvuku kávovaru, cinkání skleniček a šálků kávy. A tak se místem našich schůzek stal Štěpánův klub BUMBUM Comedy na Havlíčkově nábřeží, což bylo velmi inspirující prostředí. Na stěnách tam visí portréty komiků, a na baru se podávají míchané drinky s velmi originálními, a často humornými názvy.
Připravovala jste se na ta setkání nějak speciálně?
Při psaní knihy jsme postupovali chronologicky. Od dětství až po současnost. Někdy se ale stalo, že naše téma změnily okolnosti. Především na přelomu roku, kdy Štěpána postihl silný astmatický záchvat. Musel zrušit plánovaná představení a věnovat se především svému zdraví. Celé to pro něj bylo náročné i psychicky. Bulvár jeho kolaps dával do souvislosti s rozvodem. Psal o raketovém startu i pádu Štěpána. A pak také o tom, že mu vlastně nic nebylo. Prý si chtěl udělat jen reklamu na svůj klub. Tohle období vůbec nebylo snadné nejenom pro něj, ale i pro jeho rodinu. I o tom v knize píšeme. Každá veřejně známá osobnost musí samozřejmě počítat se zájmem médií. Nesmí ale dovolit, aby o něm někdo lhal a zpochybňoval jeho práci.
Poznala jste i Štěpánovu rodinu a kamarády?
Byla jsem moc ráda, že jsem poznala jeho maminku. Milou a krásnou paní, která samozřejmě zná svého syna nejlépe. Štěpán o ní říká, že je nejhodnějším člověkem na světě. Velmi osobní bylo také setkání v rodině Štěpánova strýce. Tam asi člověk nejvíc cítil pevné pouto, zázemí, úctu a sílu vzájemných vztahů. A navíc, pohostinnost u Kozubů nemá hranice. U stolu plného jídla bylo opravdu nejtěžší říct: děkuji, už nechci… Velmi intenzivním zážitkem byla pak návštěva vyhlášeného BUMBUM Comedy klubu.
Štěpán Kozub (foto: Petra Holuša)
Povídejte…
Štěpán měl stand-up se svým hereckým kolegou Robinem Ferrem. Klub byl zaplněný do posledního místa a lidé se neuvěřitelně dobře bavili. Při odchodu se pak někteří u Štěpána zastavili, vyfotili se s ním a poděkovali za pěkný večer. Když pak všichni odešli, začal s kamarády muzikanty hrát a zpívat. Jen tak, pro radost. Byli tam i skladatel a textař Jirka Krhut a zpěvačka Bára Kanyzová, se kterými Štěpán vystupuje. Takže tenhle improvizovaný koncert, kde nás bylo takových patnáct, byl pro mě opravdu mimořádným zážitkem.
Kolik materiálu jste během vašich schůzek nasbírala?
Ani přesně nevím, určitě jde o desítky hodin. Všechno mám nahrané na diktafonu. Když byl Štěpán nemocný, poslali jsme si i několik otázek a odpovědí e-mailem. Nechtěli jsme ohrozit vydání knihy. I když měl nakladatel obavy, jestli to časově zvládneme. Štěpán ale není člověk, který by věci nedokončil, odsouval. Má rád hotovo. Nechce se zdržovat, ale být stále připraven na nové výzvy.
Bylo těžké se Štěpánovi dostat takzvaně pod kůži? Jít opravdu do hloubky?
Štěpán je neuvěřitelně otevřený. Snaží se na každou otázku odpovědět upřímně. Nelhat sobě ani čtenářům. Je se sebou smířený, i se svými chybami. Nejsilnější zpověď se týká jeho táty a také šikany. Když mluví o tatínkovi, mluví vlastně o lásce. O něčem, co bylo zaseto, ale nestihlo uzrát. Tatínek byl pro Štěpána největší parťák, opora, vzor chlapství. Dva roky bojoval s těžkou nemocí. Během té doby dostal Štěpán stálé angažmá v divadle. Získával první filmové role a plnil si to, po čem toužil už jako malý kluk. Jenže tohle všechno prožíval v neustálém strachu o tátu. Radost a potěšení už v duši neměly místo. Když se slavnostně otevíralo ostravské Divadlo Mír, premiéru tam měla třeskutá komedie Dva úplně nazí muži. Se Štěpánem v hlavní roli. Musel samozřejmě předvést perfektní výkon. Když stál na jevišti, nikdo z diváků netušil, že mu umírá tatínek, za kterým bude po představení spěchat do nemocnice.
To muselo být neskutečně náročné a vyčerpávající…
Ano, vyprávěl mi, jak trýznivé to všechno bylo. Dokonce uvažoval, že nechá herectví. Táta mu chyběl a pořád chybí v důležitých životních rozhodnutích, ve sdílení radosti i smutku. Říká, že kdyby přežil, každý den by ho objímal a říkal, jak moc ho má rád. Tohle je vlastně zpráva pro každého z nás. Kdy naposledy jsme svým blízkým řekli, že je máme rádi?
Ledacos o jeho povaze a pohledu na svět vystihuje už samotný titulek vaší knihy – Klaun se zamáčknutou slzou. Přesto se zeptám, jak ho vy sama vidíte a vnímáte? Co je to za člověka?
Štěpán si uvědomuje křehkost a nevyzpytatelnost života. Vnitřně cítí, že musí využít darů, které dostal. Nechce promarnit ani minutu a dělá všechno naplno, možná až za hranu. Opravdu je v něm určitá sebedestrukce. Na druhou stranu si po svých zkušenostech jako by zakázal radost a uspokojení. Někdo se to v něm zaseklo. Takže opravdu v té tváři klauna je pořád zamáčknutá slza.
Překvapila vás z jeho strany nějaká informace, postřeh či historka?
Jela jsem do Ostravy dělat rozhovor s hercem, zpěvákem a stand-up komikem Štěpánem Kozubem. Nakonec jsem odjížděla s tím, že navíc ještě píše básně, povídky, a také maluje obrazy. I teď si říkám, jaký další talent, nebo spíš touhu v sobě probudí…
V čem je podle vás největší přínos knižního rozhovoru?
Právě v té osobní výpovědi, která je otevřená, upřímná a inspirující. Jenom tehdy může čtenáře oslovit, přimět přemýšlet, zastavit se. Člověk může listovat stránkami a znovu se vracet k některým formulacím, myšlenkám. A třeba jim porozumí později, díky svým životním zkušenostem.
Koho byste ráda vyzpovídala ve vaší další knížce?
Něco se rýsuje, ale nechci to zakřiknout. Z nežijících osobností bych si například moc ráda popovídala s Karlem Stádníkem, pradědečkem mého muže. Byl legionář, starosta, obchodník. Statečný muž, který se těšil velké úctě. Nechtěl se podvolit režimu, a tak v padesátých letech přišel o všechno. I penzi mu vzali. Každý den pak brzy ráno chodil několik kilometrů, aby pomáhal budovat klíčavskou přehradu. Těžký osud.
Už od dob středoškolských studií spolupracujete s Českým rozhlasem. Čím si vás rádio získalo?
Rádio je intimní, jsou to slova bez obrázků. Rozvíjí fantazii, hlasem můžeme být naléhaví, konejšiví, optimističtí, ale třeba i hysteričtí. Musíme najít takovou polohu, abychom byli pro posluchače dobrými společníky. A tím jsem moc ráda.
Známe vás i jako průvodkyni oblíbeného cyklu 13. komnata, který vysílá Česká televize. Jaký vztah máte ke kameře?
Myslím, že po tolika letech jsme už kamarádky. Obě ale víme, že už mi není dvacet. Takže make-up zabere více času. Na druhou stranu ale platí, že nejlepším líčidlem je úsměv. Doufám, že ten mi vydrží dlouho.
Knihkupec je magazín věnovaný knihám. Jaká jste čtenářka?
Když otevřu knížku, neumím si představit, že ji budu číst měsíc. Někdy mi stačí jeden den. Třeba zrovna teď jsem dočetla knihu Červená planeta z nakladatelství Dobrovský. Mám knížky, ke kterým se ráda vracím, třeba Všecky krásy světa Jaroslava Seiferta. Tam je úplně jedno, jakou stránku otevřete. Na každé je krása.
Práce v mediích vyžaduje kromě jiného i odolnost proti stresu. Jak dobíjíte baterky?
Jsem klidný člověk a snažím se vyhýbat lidem s negativní energií. Pozitivní stres ale potřebuji. Myslím, že neškodí, spíš nás vybičuje k lepším výkonům. Baterky dobíjím snadno, sjedu z dálnice k nám na venkov a baterky už svítí zeleně…
(foto: Hana Drahokoupilová)
Zuzana Burešová (* 1965)
Vystudovala fakultu žurnalistiky a od té doby pracuje v rádiu a televizi. Je spjatá s Českým rozhlasem – začínala v regionálním studiu v Ústí nad Labem, po studiích nastoupila do redakce Dobrého jitra v Praze a dnes je moderátorkou stanice Radiožurnál. Její hlas je spojený i s pořadem Toulavá kamera a řadu let je průvodkyní a scenáristkou pořadu 13. komnata (oboje Česká televize). Na knižním poli debutuje knižním rozhovorem Štěpán Kozub: Klaun se zamáčknutou slzou. Žije na venkově v křivoklátských lesích se svými dětmi, mužem a Mášou, moskevským strážním psem.
Text: Martina Vlčková
Foto: Mikuláš Dobrovský; Petra Holuša; Hana Drahokoupilová
