Nebála se změnit svůj život a opustit vše nefunkční, aby našla novou lásku a radost ze života v jiné zemi. O svůj příběh se rozhlasačka Blanka Malá podělila v románu Láska ve špičce italské boty. Teď, přesně po roce, přichází s pokračováním s názvem Srdce nemá vrásky.
 

Většina autorů přiznává, že se při psaní dostane do určitého transu a pro své okolí přestane fungovat. Jak to vypadá ve vašem případě?

Transem bych to asi nenazývala, k tomu možná dospěju časem, teď se stále ještě považuju za spisovatelské „ucho“. Ale jednoduché to se mnou při psaní určitě nebylo, o tom by mohl vyprávět můj partner. Stejně tak, jako loni u prvního dílu, si oddechl i tentokrát, když jsem knihu dopsala. Psaní mě pohltí a vycucne až na konci knihy a Agostino se musel často smířit s tím, že před procházkou s ním jsem dala přednost rozepsané kapitole. Když píšu, ty své odžité situace si znovu prožívám, takže se u toho někdy směju, a někdy naopak zase pláču. Nebylo pro něj jednoduché vidět mě uprostřed všech těch emocí.

Sednout k počítači v Kalábrii je asi něco úplně jiného než v Hradci Králové. Nerozptyluje vás slunce a moře?

U moře jsem sice párkrát zkoušela psát, ale jeho síla, proměnlivost a nespoutaná krása mě k sobě táhla jako magnet a ze psaní nebylo nic. Navíc jižanské podnebí vám často zahřeje mozek tak, že vypne a není schopen vyprodukovat ani stránku. První kapitola i z těchto důvodů vznikla v chládku pod olivovníkem, který mi zajistil potřebný stín a jeho jemně pohybující se zelené listy i potřebný klid.

Co vám psaní dává na rozdíl od rozhlasové práce?

Sice se zdá, že to jsou dva zcela odlišné světy, ale ona to tak úplně pravda není. Oba mě naplňují. Když mluvíte k posluchačům, také jim tak trochu „vyprávíte“ jako v knize čtenářům. Jen nástroje jsou odlišné. V rádiu k tomu potřebujete mikrofon a v knížce napsané stránky. Když se zpětně podívám na obě své knihy, připomínají mi album s fotografiemi. Mapují určitý úsek mého života, mých vzpomínek a já jsem ty vzpomínky vtiskla nejen na papír, ale díky audioknize také na hudební nosič. Možná jednou vyblednou stejně tak, jako fotografie a CD se ohraje, ale jsem přesvědčena o tom, že ani s případnou patinou neztratí na hodnotě. Stejně tak jako album z vašeho dětství, které si po čase rádi prolistují i pravnoučata.

Srdce nemá vrásky navazuje na váš debut Láska ve špičce italské boty. Co hlavní hrdinku čeká tentokrát?

Druhá kniha navazuje přesně tam, kde první skončila, tedy v září roku 2021, kdy jsem pocítila velkou touhu vidět se konečně se svou nejmladší dcerou a odpustit si všechny vzájemné křivdy, které se mezi námi staly. Jak to tak v životě bývá, hlavní hrdinka nebude mít ani tentokrát nouzi o nepředvídatelné situace, které jí nečekaně zkříží plány… Čtenáři se v knize vydají ze špičky italské boty doslova na její horní okraj, do italských Dolomit a nejen tam, zavítají na Sicílii, do Prahy a i Hradce Králové. A také se ocitnou uprostřed početné kalábrijské rodiny a to doslova.

Nakolik je to realita, a nakolik fikce?

Není to fikce, a není to ani fantazie. Rozhodla jsem se napsat pravdivý příběh, protože si myslím, že si my ženy své kostlivce až moc často schováváme ve skříních. A to není dobře. Je potřeba o tom, že se někdy naše životy neubírají cestou, kterou bychom si přály, otevřeně mluvit. A to, že se s námi občas život nemazlí a máme starosti s dospívajícími dětmi nebo autoritativními tchyněmi, se neděje jenom nám. Psát pravdu byl sice i v druhé knize odvážný, osobní striptýz s mnoha riziky, ale na druhou stranu tu zpověď vnímám jako podanou ruku všem, které zažily nebo zažívají něco podobného a díky knize možná seberou odvahu žít podle svých představ klidně i po padesátce. Nikdy totiž není pozdě vstát a začít hledat lepší cestu.

Co pro vás osobně znamená láska?

Láska je podle mě podstatou života, hnacím motorem, mostem mezi vším a neuvěřitelně léčivou silou. Láska je zázrak, pramení z lásky k sobě, a i mně trvalo poměrně dlouho to pochopit. Skutečná láska je uvnitř nás, není to něco, co můžeme ztratit, můžeme to v sobě jen zavřít.

Jak se vám spolupracovalo s Nakladatelstvím Kazda?

Pod svá křídla mě vzalo už podruhé a nabídlo mi tým spolupracovníků, na který si opravdu nemohu stěžovat. Naopak. Od redakce přes korektora, ilustrátora, a i samotného nakladatele jsem byla obklopena péčí a probíhal mezi námi vzájemný a přátelský dialog. Oni naslouchali mým představám a přáním, já zase jejich profesionálním radám. To, že kniha je dnes na pultech knihkupectví, je samozřejmě i jejich zásluha.

Vyšlo v nakladatelství Kazda.

Novou knížku už jste stihla představit na setkáních se čtenáři v Praze a Hradci Králové. Jsou pro vás užitečná?

Určitě, jsou to setkání, na kterých dostanete okamžitou zpětnou vazbu, a to je pro autora vždy přínosem. Popovídání si s vašimi čtenáři je osvěžující i motivující, dozvíte se častokrát i to, jak konkrétně vaše kniha potěšila nebo dokonce i pomohla. Pustila jsem své čtenáře prostřednictvím svého psaní do svého života a z té naší společné, rozrůstající se komunity, mám obrovskou radost!

Pomalu se blíží prázdniny. Pokud bych se vydala k vám do Kalábrie, co bych neměla minout?

Kalábrie, ač nejchudší italský a možná i evropský region, má rozhodně co nabídnout, a nejen o prázdninách. Doporučuju projet si celé Pobřeží bohů, tedy Costu degli Dei. Je lemovaná nejenom středověkými vesničkami a městečky, v jejich romantických uličkách se rádi ztratíte, ale především křišťálovým mořem s tyrkysovou vodou, která může s přehledem konkurovat Karibiku. Za zastávku rozhodně stojí městečko Pizzo s hradem Murat a proslulou zmrzlinou ve tvaru lanýže. Dále Tropea – vlaštovčí město na skále, právem nazývané perlou Kalábrie a pak Scilla, která je opředená legendami o mořské příšeře. Čeká vás tu panoramatický výhled na průliv Messina a na talíři čerstvý mečoun, což je opravdový gurmánský zážitek.

V jaké životní fázi jsem vás vlastně zastihla? K čemu jste rok před šedesátkou došla?

Samozřejmě jako každá žena v tomto věku se trochu potýkám se změnami, které patří k menopauze. Zároveň si ale užívám určitou svobodu a nadhled, který tento věk přináší. Děti jsou velké, a tak už jen zpovzdálí pozoruju, jak se jim daří a raduju se z jejich úspěchů. A rozhodně se těším i na nové výzvy, které buď přijdou anebo si je k sobě zase přitáhnu. Jsem zastáncem toho, že každé období života je potřeba prožít naplno, a tak ani s blížící se šedesátkou nemám splín ze ztraceného mládí. Jsem prostě ráda na světě!

A vaše plány do budoucna?

Asi bych, jak správná spisovatelka, měla mít plány na další příběh… No vlastně nějaké mám a trilogie se nabízí, ale veškerou energii bych teď ráda ještě chvilku věnovala knize Srdce nemá vrásky a uvedla ji do života. Moc dopředu neplánuju a ani se za sebe příliš neohlížím. Snažím se žít přítomným okamžikem a v tom mi Itálie ohromně pomáhá. Lehkost bytí by si měli Italové nechat patentovat!

Blanka Malá je autorka dvou knih, matka tří dětí a babička. Vodnářka, která svůj profesní život zasvětila rozhlasovému mikrofonu jak v soukromých rádiích, tak v Českém rozhlase Hradec Králové. V současnosti žije střídavě v Hradci Králové a na jihu Itálie. V květnu jí v Nakladatelství Kazda vyšla kniha Srdce nemá vrásky, která navazuje na její debut Láska ve špičce italské boty.

Text: Martina Vlčková
Foto: se svolením Blanky Malé