Řadu let působila jako novinářka, dnes je editorkou archivu Paměť národa společnosti Post Bellum. Barbora Šťastná dělá, co ji v životě baví nejvíc – poslouchá vyprávění o lidských osudech a píše. Právě vychází její novinka s názvem Hotel Atlantic…
Ve své nové knize zachycujete putování Židů ze střední Evropy do Palestiny během druhé světové války. Jak vás napadlo zrovna tohle téma?
Setkala jsem se s ním při práci pro Paměť národa. Editovala jsem vzpomínky herce Hanuše Bora, který mluvil o osudu svého tatínka Pavla Edelsteina. Ten byl právě jedním z židovských uprchlíků, kteří v roce 1940 zažili cestu do Palestiny a potopení lodi Patria. Ten příběh byl tragický, ale také v něm byly prvky dobrodružství. Daleká cesta, nebezpečná plavba, exotické země a mladí lidé se spoustou snů a plánů… Nemohla jsem uvěřit, že to upadlo do zapomnění. Vždyť je to námět na hollywoodský velkofilm, říkala jsem si. A lákalo mě dozvědět se víc. Pátrala jsem po dalších pamětnících této cesty, začala jsem vyhledávat jejich stopu v historických pramenech.
Kdo jsou tedy vaši hrdinové? A jaký osud je čeká?
Hlavní hrdinky jsou dvě přítelkyně, Ferda a Charlotta. Na začátku šestnáctileté holky, které opouštějí šťastný a poměrně bezstarostný život. Ferda pochází z typické rodiny pražských vzdělaných liberálů, Charlotta je dcera karlovarského hoteliéra. Po katastrofě lodi Patria se jejich cesty rozdělí. Jedna z nich je deportována s velkou skupinou uprchlíků do tábora na tropickém ostrově Mauricius, druhá pracuje jako řidička sanitky v britské armádě. Obě sbírají životní zkušenosti, jaké by si nejspíš dobrovolně nevybraly, a po válce se znovu setkávají, už jako životem otlučené mladé ženy.
Máte mezi hlavními postavami nějakou, ke které jste během psaní měla blíž než k ostatním?
Hotel Atlantic je příběhem mnoha postav. Zmínila bych dvě. Ve skupině uprchlíků putuje také Herbie Ackermann, recepční z hotelu Charlottina otce. Původně jsem si ho představovala jako takového Saturnina: elegantní mladý muž, za všech okolností zdvořilý, se smyslem pro suchý humor. Ale válka ho vystaví nečekaným zkouškám. A pak bych chtěla připomenout postavu Bertholda Storfera, který je mezi fiktivními hrdiny jedinou reálnou postavou. Byl to organizátor lodních transportů, které převážely židovské uprchlíky do Palestiny. Jeho osud by sám o sobě vydal na román. Trochu se podobá příběhu známého zachránce Židů Oskara Schindlera, ale je mnohem tragičtější.
Konzultovala jste příběh s historiky?
Po dopsání jsem dala rukopis přečíst několika židovským přátelům, aby mě upozornili na případné chyby v popisu judaistických svátků a rituálů, v knize jsou totiž dvě svatby a jeden pohřeb. Hodně mi poradila Hana Bergmannová Klímová, která se sama navíc zabývá tématem letců RAF a mnohokrát navštívila Izrael. Rabín David Maxa mi zase pomohl se správným přepisem některých hebrejských slov.
Kolik času a energie jste vlastně investovala do samotného psaní?
Psaní mi trvalo asi tři čtvrtě roku a šlo mi poměrně snadno, až mě to samotnou překvapilo. Předcházela mu ale dlouhá příprava a sbírání materiálu, takže při psaní už jsem si jenom před očima přehrávala to, co jsem měla v duchu připravené.
A co děláte, když se náhodou dostanete do „slepé uličky“?
Když pracuju na knize, snažím se psát úplně každý den, hned ráno nebo dopoledne. Dávám si „normu“ dva tisíce znaků, což není mnoho, takže mě to nestresuje. Když se mi psaní daří, většinou ji překročím. A když mi to nejde, když mám pocit, že to drhne, stejně se snažím napsat aspoň kousek. Většinou se mi podaří se tím dostat zpátky do té správné nálady a znovu navázat kontakt se svými hrdiny. Vím, že kdybych si dala v psaní delší pauzu, vrátit se do toho pocitu bude o to těžší.
Vaše novinka vychází v nakladatelství Motto, se kterým spolupracujete už dlouho. Dá se nějak pojmenovat, proč vám to tak klape?
Je to jednoduché, v nakladatelství se ke mně chovají hezky, slušně, jsou ke mně vstřícní, máme k sobě navzájem důvěru.
Kdo je vlastně váš první čtenář?
Moje kamarádka Pavla. Je to úžasná rychločtenářka, když jí pošlu rukopis, většinou ho přečte do druhého dne. Její podpora je pro mě moc důležitá. Někdy s ní konzultuju nápady i během psaní a občas mě to zavede někam, kam bych se sama nedostala. Připomínky k hotovému rukopisu už ale slyšet nechci, nerada měním příběh, který považuju za hotový. Pak už chci jenom slyšet, že se jí to líbí!
Co byste si přála, aby si čtenáři z vaší novinky odnesli? Co v nich chcete vyvolat?
Přeju si, aby si odnesli především zážitek. Pocit, že tu cestu podnikli spolu s jejími hrdiny. Říká se, že romány nás učí empatii. Přála bych si, aby to platilo i o téhle mojí knize.
Vyšlo 3. října v nakladatelství Motto.
Proč je podle vás důležité připomínat si minulost?
Už jen z úcty k našim předkům, kteří v minulosti žili. Ale i proto, že nám pomáhá dávat si do kontextu současné události.
Jak jsme řekly v úvodu, jste editorkou archivu Paměť národa společnosti Post Bellum. Co vám osobně tahle práce přináší?
Můžu dělat to, co mě nejvíc baví. Poslouchat vyprávění o lidských osudech a psát. Jsem dost introvert, takže pro mě je to práce snů. Kromě toho mi nabízí možnost dívat se na události naší historie očima lidí z různých prostředí – dělníků, univerzitních profesorů, sedláků, komunistů, disidentů… Je to příležitost rozšířit vlastní pohled na svět z různých jiných úhlů. Když začínám pracovat na nějaké nahrávce, většinou nevím předem, o jakého člověka jde, co prožil. Teprve postupně během vyprávění se přede mnou odvíjí jeho příběh, jako film nebo román. Takže každý další příběh je trochu překvapení.
Máte teď v hlavě nějaký silný příběh, který jste vyslechla a rezonuje s vámi?
Nedávno jsem pracovala na příběhu romské dívky, nyní už dospělé ženy, kterou v šesti letech v roce 1971 bez vysvětlení i s její sestrou odvezli do dětského domova. Jen proto, že sociální odbor potřeboval doplnit tabulkový počet dětí. Její popis prvního dne v dětském domově mě opravdu rozplakal, což se mi jinak při práci moc nestává. Jejich matka, sama negramotná dělnice, si ale najala právníka a po dvou letech se jí podařilo dcery dostat zpět. Jenže v dětském domově se odnaučily mluvit romsky a už nikdy úplně nezapadly do rodinného prostředí.
Co si myslíte, že se jednou bude vyprávět o naší době?
„Staré dobré časy“. Doufám tedy, že o naší době nebude jednou vyprávět jenom umělá inteligence.
Na co se těšíte v nejbližších týdnech?
Na autorská čtení z Hotelu Atlantic v knihovnách, kterých se během podzimu už pár chystá. Pořád jsem toho příběhu plná a moc mě baví o něm vyprávět, jsem velmi vděčná za publikum. Těším se například 7. října na čtení v Havlíčkově Brodě, 17. října v Morkovicích a 27. listopadu v Liberci.
Co vám kontakt se čtenáři dává?
Psaní je osamělá práce (ne že by mi to vadilo, já jsem docela samotář). Většina reakcí na moje knihy se ke mně dostává elektronicky, v podobě zpráv na sociálních sítích nebo v e-mailu. Setkání s živými lidmi, kteří četli nějakou mou knihu, je zvláštní, zázračný pocit. Vždycky si tak trochu užasle říkám: „Hele, oni fakt existují.“
A jaká knížka v poslední době nadchla vás?
Právě čtu Celý život, výbor z deníků Jana Zábrany. Je to úžasné intimní nahlédnutí do vnitřního života velmi talentovaného a vzdělaného muže, který kvůli vnějším okolnostem nemohl svoje nadání plně uplatnit. Ale taky je to nemilosrdný pohled na to, jak se pod vládou komunistů měnil život v Československu od roku 1948 do osmdesátých let, taková kronika temných časů.
Barbora Šťastná vystudovala scenáristiku na FAMU a pracovala jako novinářka. Nyní je editorkou archivu Paměť národa společnosti Post Bellum. V letech 2010–2018 zachycovala postřehy z každodenního života na svém Šťastném blogu, který se stal inspirací pro její prvotinu Šťastná kniha a další sbírky fejetonů Jak jsem sebrala odvahu a Dobrá tak akorát. Po nich následovala Láska pro samouky, rodinný příběh Hezčí svět a trojgenerační román Samotářky. Začátkem října jí vychází v nakladatelství Motto historický román s názvem Hotel Atlantic.
Text: Martina Vlčková
Foto: Jaroslav Fikota
