Znepokojující a syrová dystopie. Argentinská autorka Agustina Bazzterica vzala rutinu z jatek, prasata a krávy vyměnila za lidi a všechny procesy od násilné inseminace, nehumánního chování až po porážku, aplikuje na nich. Ačkoliv si s hlavní postavou Marcusem, kterému většinu času říká spisovatelka prostě on, čtenář projde celý proces zpracování masa, plný náležitě detailních popisů, síla knihy je úplně jinde.

Věcný, strohý a naprosto odosobněný chladný styl, všudypřítomná smrt, ztráta lidskosti a dehumanizace dotváří atmosféru světa, kde byla kvůli údajně devastujícímu viru vyhubena zvířata a povolen kanibalismus. Ano, údajně. Bazzterica totiž nechává spoustu věcí bez vysvětlení, nevykresluje zbytečně pozadí světa, kde se lidské maso stalo žádanou komoditou, nechává čtenáře tápat a především přemýšlet. Efektivně pracuje s vládním režimem, jenž uzákonil legální zabíjení, poukazuje na fakt, jak podobné systémy pracují s populací, když se z lidí stávají pouhé číslované kusy. V těchto chvílích si nelze nevzpomenout na stejně krutou klasiku Smrt je mým řemeslem. Do toho všeho zakomponuje zakázanou lásku, utajený vztah vymykající se všem pravidlům zvrhlé společnosti, aby v samotném závěru vše efektivně uzavřela.

Aktuální témata, jako rozevírání nůžek mezi sociálními vrstvami, regulace růstu obyvatelstva a vliv dezinformací tu rovněž rezonují. Marcus si problémy současnosti uvědomuje, částečně jimi pohrdá, ale byznys s lidským masem je pro něj zdrojem peněz na nákladnou léčbu otce a tak prostě pokrytecky odvrací zrak. Navíc se vyrovnává s rodinnou tragédií, smrtí syna. „Kolik lidí budou muset porazit, aby zapomněl na to, jak Lea uložil do postýlky, přikryl, zazpíval mu písničku a druhý den ráno ho našel mrtvého?“ ptá se v jednu chvíli spisovatelka. Apatický Marcus jejím prostřednictvím působí spíš jako pozorovatel, nikdo, kdo by se snažil čemukoliv vzepřít. Tedy až na jeden moment, kdy se rozhodne jednat. A na tu scénu nezapomenete.

Text: Milan Říský
Foto: Štěpánka Levá