Případy detektiv inspektorky Kim Stoneové? Literární trash metal. Kratičké, úderné kapitoly. Ani slovo nazmar. Zběsilé tempo vyprávění. Úsporné vyjadřování a jen lehce naznačené charaktery. A k tomu jakási až nelítostná racionalita, s níž se zde ke všem těm krvavým případům přistupuje.
KIM STONEOVÁ
PANTEON LITERÁRNÍCH DETEKTIVŮ SOUČASNOSTI
Angela Marsonsová se s tím nepárá. Dva romány o Kim Stoneové ročně jsou jistotou již devátým rokem. Jako kdyby si sama autorka chtěla vynahradit ztracenou dobu, kdy ji v každém nakladatelství posílali o dům dál. Dnes prodává své knihy po milionech a její drsná hrdinka se hřeje na výsluní populárních vyšetřovatelek, kterým sice život nic nedaruje, ale ony to, často zmlácené a na pokraji smrti, vždycky nakonec nějak zvládnou…
Prokletí silných žen
Následující úvahu berte prosím trochu s rezervou – ale důraz bych zároveň položil i na to „trochu“. Detektivní romány se jako jasně vyprofilovaný žánr píší již déle než sto let. Každé období pak mělo své převažující trendy určované mimo jiné i charakterovým typem detektiva samotného.
Vzhledem k tomu, že jsme se dopracovali k šestnáctému dílu tohoto seriálu, troufnu si tvrdit, že v současné detektivce existují takové klíčové trendy dva. Na jedné straně se pevně usadila severská odnož, jíž dominují hrdinové v různém stadiu psychického i fyzického rozkladu. Muži s temnou skvrnou v minulosti, bojující tu více, tu méně úspěšně se svými démony.
Na straně druhé pak stojí silné ženské postavy všemožnými způsoby se pokoušející vybojovat si právoplatné místo v ryze mužském prostředí – a opět bojující se svými démony. Ti v jejich případě nemají tak často podobu psychotropních látek nebo alkoholu jako spíš neustálé, do extrému dohnané potřeby soupeřit s maskulinním okolím. Což vede k místy až patologickému popírání autorit a tvrdošíjné snaze vyrovnat se mužům úplně ve všem.
Birminghamská detektiv inspektorka Kim Stoneová je hubatá, mírně asociální, miluje silné motorky, trousí suché hlášky, občas má potřebu shazovat své podřízené, nosí nakrátko ostříhané černé vlasy a pravidla porušuje tak často, že jí prakticky pořád hrozí subordinace a ve skutečném světě by nevydržela u policie ani měsíc. Jenže tohle poslední tvrzení platí pro většinu dnešních knižních detektivů – jinakost a neučesanost světu vládne.
Temné skvrny z minulosti
V současné detektivce jsou zároveň pryč doby, kdy postava hlavního hrdiny působila odosobněným dojmem, jeho život nikoho nezajímal – a všechno se soustředilo čistě na řešený případ. Ony temné skvrny z vlastní minulosti, které musí detektivové – nebo ženy vyšetřovatelky – řešit a do nichž jsou vplétáni jako do dusící, lepkavé pavučiny, jsou pro oba výše zmiňované trendy společné.
Dlužno podotknout, že zvláště u dlouhých sérií nabírá tento sebezpyt místy až absurdních rozměrů – v případě Kim Stoneové je však všechno v naprostém pořádku. Možná to má na svědomí zničující „trashové“ tempo, s jakým Angela Marsonsová své příběhy vypráví. Možná to, že „soukromá“ a případová linie jsou často propojeny spíš jen náznakově, vypjaté emoce řídí neústupná tvrdohlavost a vztek, ne snaha čtenáře rozplakat a dojmout. Není čas ani prostor se tím vším příliš zabývat, ohlušující staccato dvou basových bubnů, tedy kopáků, žene případ neúprosně vpřed a k odhalení pravého stavu hrdinovy mysli stačí jedna dvě krátké věty.
Kim Stoneová rozhodně neměla jednoduché dětství a do jejího současného životního rozpoložení se to vepsalo nesmazatelně. Jenže tyhle její bolístky nevedou k hysterickému patlání se ve vlastní psychice podpořenému srdceryvnými vnitřními monology, nýbrž naopak k nekompromisní snaze vyřešit případ – a to často bez jakéhokoli pudu sebezáchovy.
Satelity obíhající kolem hvězdy
Detektivka je v mnoha případech tak úspěšná, jak dobře jsou napsaní hrdinovi „sidekickové“, nahrávači. Angela Marsonsová své Kim stvořila poměrně stabilní, jen minimálně obměňovaný tým, tvořený mimo jiné racionálním, při zemi se držícím Bryantem, černým humorem jiskřícím patologem Keatsem nebo moudrým, v mnoha případech benevolentním šéfinspektorem Woodwardem zvaným Woody. Sehraná parta, kde to často jiskří, ale všichni jsou dostatečně sympatičtí a dostanou svůj odpovídající part, aby se čtenářům zapsali nesmazatelně do paměti.
A co je nejdůležitější, autorka se nebojí sáhnout i do jejich řad, takže čtenář nemá pocit, že se jedná o nesmrtelné nadlidi, kterým všechno projde.
Stejně důležité jsou pak samozřejmě i zápletky a zločinci stojící na opačné straně zákona. Také tady umí Marsonsová dokonale zkombinovat svébytný pohled na věc s potřebou vyrovnat se současným trendům libujícím si v potřebě co nejvíc šokovat: tryskající krví, zohavenými mrtvolami, případně dech beroucími souboji s masovými vrahy.
Převažují uvěřitelní psychicky narušení jedinci (mnohdy nějak propojení s léčebnami nebo ústavy pro mladistvé), až na výjimky bez známek prudce přehnané geniality – a tomu odpovídají i samotná řešení, překvapivá, nečekaná, avšak nepřekombinovaná.
Poměrně často se pak objevují motivy sekt, tajných společenství a uzavřených komunit s pevnými, nezřídka amorálními pravidly, díky nimž jejich členové reagují na jakékoli narušení velice agresivním způsobem. Toto téma evidentně v Marsonsové velice rezonuje, protože se cyklicky vrací a prorůstá v mnoha zápletkách i do osobní roviny.
Chvála civilního světa
Zatím jsem celou dobu psal o současných trendech a o tom, kam v jejich rámci Kim Stoneová zapadá. Přišel čas ukázat, v čem je jedinečná a proč jsou detektivky s ní tak skvělé.
Klíč se nachází v čistotě a upřímnosti, s níž Marsonsová píše. V jejích románech není patrný žádný kalkul, vypočítavost ani křečovitá snaha čtenáře za každou cenu něčím upoutat. Ty knihy jsou svou přímočarostí a nezáludností možná tím nejkrásnějším příkladem oddechové literatury (bez jakékoli pejorativnosti, které by toto označení mohlo nést). Neskrývá se v nich uměle roubovaná rafinovanost ani nepomrkávají na čtenáře – podívejte, my jsme něco víc než pouhé detektivky. Nesnaží se nahánět body úkroky k jiným žánrům (třeba těm určeným primárně ženám).
Marsonsová tak přišla se svým skoro dokonale čistým detektivním srdcem na dlani, v němž popohání děj vpřed vtipnými dialogy, sympatie a čtenářskou věrnost získává civilně působícími, uvěřitelnými postavami – a pozornost neztrácí chytrými, nepřepálenými zápletkami. Věřím, že hlavně proto jí musí současný úspěch přát snad každý.
ANGELA MARSONSOVÁ (* 1968)
Britská spisovatelka se narodila v malém městečku Brierley Hill. Skoro dvacet let se živila jako členka ochranky v nákupním středisku a čtvrtstoletí nabízela své detektivní romány různým nakladatelstvím marně. Průlom nastal až poté, co o svou práci přišla – a naopak podepsala smlouvu na první čtyři romány o Kim Stoneové s digitálním nakladatelstvím Bookouture. Od té doby jí vycházejí minimálně dvě detektivky ročně a autorka jich má se svou nejoblíbenější hrdinkou v plánu prý celkem pětadvacet. Nepočítáme-li prequel První krev, zatím je v originále u čísla osmnáct.
Text: Jiří Popiolek
Foto: se svolením Euromedia Group
