Rozhovor s Miroslavem Adamcem, autorem dobrodružných románů pro mládež Stříbrná parta – Legenda žije a Stříbrná parta – Valdštejnovo kopí.
Vaše série o Stříbrné partě patří k žánru dobrodružné literatury pro mládež. Proč jste se rozhodl právě pro něj?
Dobrodružství je přesně to, co všichni hledáme a chceme. Nabízí nepoznané, lákavé. Přijde k nám, kdykoli překonáme strach. A jedině dobrodružství pak stojí za vyprávění. Dnes může být dobrodružstvím, kudy se dostat do parkingu nákupního centra. Jenže historku z toho neuděláte. A dobrodružstvím se může stát i cesta s odpadkovým košem, kdy nesmíte šlápnout na černou dlaždici. Ani se dotknout spáry! Jenže co když se za některou dlaždicí skrývá propadlo? Tok času se zastaví, smysly zbystří a dobrodruh nestárne.
Pokud hrdinům nastražíte silného soupeře, pak je dobrodružstvím i nádech, kdy se k vám za dveřmi blíží nepřítel. Chci, aby mí hrdinové, mí čtenáři, prožívali právě tohle, a já jako autor se v tom slastném prožitku svezu s nimi. Myslím, že tohle potřebují děti číst víc než nekonečné vztahové masírky o beznadějném dětství a mizerném vztahu s rodiči, který jsme ostatně zažili všichni, co jsme museli s košem.
Koho jste vlastně rád četl jako kluk?
Všechny dobrodružné klasiky, které mi přinášely nové zážitky a emoce. Foglarovky, Dumasovi mušketýři i Hrabě Monte Cristo mě seznámili se ctí, přátelstvím a pomstou. Verneho Vynález zkázy zase s fantazií a objevy zneužitými zločinem. Egypťan Sinuhet se vznešeností a bídou, která nutí riskovat. Cestopisy A. V. Friče voněly dálkami. Karel May a jeho hrdí indiáni se svým statečným bílým bratrem chránili práva slabšího. Ve čtvrté třídě jsem si vypsal slovníček indiánštiny a s kluky jsme se tak o přestávkách bavili, aby nám cizí parta nerozuměla. Součkovy Cesty slepých ptáků, Dänikenovy záhady a Lemovy sci-fi pak rozšířily mé hledačské sklony po dobrodružství i za hranice galaxie. A dost brzo jsem začal hltat i Hemingwaye, dobrodruha s filozofií, vtipem a šarmem.
Vnučka mi jednou řekla, že se nudí. Postavil jsem ji před naši knihovnu a to slovo jí navždy zakázal. Dnes, když ji hledáme, víme, že šplhá v policích s knihami. Ale nebojíme se o ni, úraz se vám častěji stane, když nečtete!
Vyšlo v září v nakladatelství Rosier.
Děj obou románů se točí kolem rozličných legend. Mají tyto legendy reálný základ?
Oba příběhy jsou postavené na reálných legendách.
Co vás vlastně na Jáchymově a Chebu fascinuje, že hrají ve vašich románech takovou roli?
Jáchymov byl v 16. století druhé největší město v Čechách hned po Praze. Pozůstatky důlní činnosti jsou tam patrné dosud. Uchvátila mě vynalézavost, s níž hledači stříbra postupovali. A nakonec to byla jen kladívka a želízka, malá dlátka, se kterými vytěžili všechny ty tuny stříbra a dali jméno dolaru. Na Jáchymovu se mi líbí i to, jak se vine údolím. Jsou to lázně, a každé takové místo je zázračné.
Cheb má zase charakter odhodlaného města hlídajícího hranice a je protkaný množstvím zajímavých legend. Inspirovaly mě zbytky masivního Chebského hradu, a tak se dobrodružství mých hrdinů odehrávají právě tam. A taky na půvabném náměstí se špičatými střechami, které jinde nevidíte.
Co za patálie chystáte pro své hrdiny ve třetím díle?
Základem příběhu se stala stejná legenda, která kdysi inspirovala Karla Čapka a jeho příběh o nestárnoucí zpěvačce Makropulos. Hrdinovi Petrovi se dostane do rukou elixír života. Pase po něm nesmrtelný muž, jenž potřebuje novou dávku. Takže jde o hodně! Největší radost ale mám z toho, že si Stříbrná parta během těch neuvěřitelných dobrodružství, kdy se lámou charaktery, uchová své přátelství. To je někdy víc než všechny elixíry světa.
Miroslav Adamec (* 1957)
Vystudoval dramaturgii a scenáristiku na FAMU, několik let pracoval v Československém rozhlase v redakci zábavy a byl dlouholetým předsedou asociace režisérů a scenáristů ARAS. Stál například za vznikem úspěšných seriálů Hospoda nebo Proč bychom se netopili, ale převažuje jeho tvorba pro děti. Berta a Ufo je večerníček z jeho dílny, stejně jako vánoční pohádky Škola princů a Přání k mání nebo muzikál V peřině. Když od vnoučat slyší: „Dědo, ty kecáš! Nebo je to fakt pravda?“, ví, že odvedl kus dobré práce a dopřál jim výlet skrz realitu a všednost. Ve svých knihách o Stříbrné partě nabízí tento pocit i ostatním čtenářům.
Text: Jiří Popiolek
Foto: Jan Tůma