Nový román Aleny Mornštajnové Čas vos přináší jako každá autorčina kniha hluboký, poutavě odvyprávěný příběh s hrdiny čelícími nelehkému údělu. A jako každý spisovatelčin titul vychází též v audioknižní podobě – tentokrát v podání Jana Vlasáka a Heleny Dvořákové.
 

Inspirovala vás nějak vaše kolegyně Markéta Hejkalová, jejíž rodina i nejnovější román Dům pod náměstím jsou spjaty s Havlíčkovým Brodem? Nebo jak se rodil námět Času vos?

Hledala jsem běžný název města, třeba něco jako Lhota nebo Bystřice, v jednu chvíli byl ve hře Kostelec – ale to je název spjatý s Josefem Škvoreckým –, takže nakonec jsem zvolila Brod. A možná máte pravdu, třeba zafungovalo mé podvědomí a poradilo mi Brod, protože do Havlíčkova Brodu ráda jezdím nejen za svou kamarádkou Markétou Hejkalovou, ale i na tamní knižní veletrh. Při psaní jsem ale žádný konkrétní Brod na mysli neměla.
 

Jak tvoříte postavy svých knih? Konkrétně – kde se vzala Bára a kde Ptáčník? Mají nějaké předobrazy?

O postavách mám nějakou představu, už když začínám psát, ale během práce na knize se proměňují, některé rysy vystupují do popředí, vybrušují se spolu s příběhem. Postava Ptáčníka vznikla z úvah nad tím, kde se u lidí berou osobnostní rysy nebo vzorce chování, které můžou jiní považovat za podivínské. Proč se člověk uzavírá do sebe? Proč nechce navazovat vztahy, mít vlastní rodinu? A proč vlastně považujeme za podivínské, když se lidé chovají jinak než my? A příběh Báry je mimo jiné i příběhem o novém začátku. O rozhodnutí netrápit se věcmi, které už nejdou změnit, a najít odvahu dívat se dopředu.

Vyšlo v nakladatelství Host.
 

Ani s jedním z románových hrdinů se osud zrovna nemazlil, přesto si oba nakonec dokážou najít něco, co je naplňuje – Ptáčník chodí do lesa pozorovat ptactvo, Bára v sobě objeví vášeň pro zahradnictví. Jak důležité je mít v životě podobný ventil? A máte to tak s psaním?

Mám ráda lidi, kteří mají něco, co je naplňuje. U mě je to psaní, u někoho jiného to může být zahradničení, malování, pletení, rybaření nebo třeba šachy. Ale pokud máte v životě nějakou vášeň, je snazší zůstat vyrovnaný i v nelehkých okamžicích. Je to jeden ze záchytných bodů a může být stejně zásadní jako rodina a přátelé.
 

Je pro vás příroda podobně důležitá jako pro vaše hrdiny?

Mám štěstí, že bydlím na kraji města, máme zahradu a do lesa je to pár minut. Ale zahrada pro mě znamená zároveň práci a do lesa se zase tak často nedostanu. Vidíme přírodu až příliš idylicky, nemůžeme v ní hledat záchranu před svým hektickým životem. Měli bychom se naučit hledat mír a spokojenost sami v sobě, dokázat se zklidnit a uvolnit i uprostřed všedních dní. 
 

Rodinné poměry dvojice hrdinů nelze označit za právě idylické, oběma se však podařilo najít v sousedství někoho, kdo jejich rodiče do jisté míry zastoupil. Paní Vágnerová, Jiří Pospíchal či sousedka Málková v knize ztělesňují naději, že – řečeno s klasikem – dobrý člověk ještě žije... 

A já stále doufám, že dobrých lidí je většina. Vlastně si tak trochu myslím, že i ti lidé, kteří se nám takto nejeví, jsou prostě jen převálcovaní životem a někde v nich ta jiskra dobra stále doutná. Jen ji rozdmýchat… Hodně jezdím po besedách, setkávám se se spoustou lidí a pokaždé si říkám, jak jsou všichni skvělí a kde se tedy schovávají ti, kteří píší všechny ty hrůzy na sociální sítě a vybíjejí si tak své frustrace. I proto se ostatně sociálním sítím vyhýbám.

Vyšlo v nakladatelství OneHotBook.
 

Každý má nějaké šrámy z dětství, traumata a jejich ohledávání jsou teď „v kurzu“ – jak může s tímhle pomoci beletrie, příběh, kniha? Jaké máte v tomto směru reakce od čtenářů a čtenářek?

Lidé v knihách nacházejí paralely se svými životy, vidí, že nejsou sami, kdo prožívá těžkosti, porovnávají osudy hrdinů s vlastními zkušenostmi a uvědomí si, že ten člověk, s nímž teď možná mají nějaký problém, má určitě také svůj příběh. Formovaly ho věci, jež zažil, ovlivnili jej lidé, které potkal, a svým přístupem ho můžeme změnit i my. Můžeme mu život udělat horší, nebo mu ho zlepšit. A jde to často docela jednoduše – třeba milým slovem, nebo tím, že jej tiše vyslechneme. A možná se pak bude žít lépe i nám.
 

V Čase vos vyprávíte příběh o pomstě – ale také o tom, jak touha po odplatě brání člověku vést šťastný život. Je někdy lepší viníkům odpustit, než pro ně žádat spravedlivý trest?

Spíš jde o to, jak nezahořknout. To, že mi ublížil jeden člověk, přece neznamená, že jsou všichni špatní. Existují ale věci, které se prostě odpustit nedají a ani nesmí. Je na místě, aby byli pachatelé třeba takových činů, o jakých jsem psala v Lese v domě, označeni za špatné, odsouzeni a potrestáni. Od toho přece máme soudní systém. V oblasti obyčejných mezilidských vztahů to tak jednoznačné není, ale asi je dobré pěstovat v sobě vnitřní sílu a nenechat se převálcovat. V Čase vos se najdou lidé, kteří zahořkli, ale i takoví, kteří se převálcovat nenechali.
 

Co si přejete, aby si čtenáři nebo posluchači Času vos odnesli?

Říká se, že stáří není pro sraby, ale já bych to rozšířila: Život není pro sraby. Můžeme si ho lakovat na růžovo, snít v mládí o tom, jak dobře se budeme mít, ale ve skutečnosti je to prostě složitější. Každého potkají nelehké chvíle, nikdo není šťastný pořád a je na nás všech, abychom si to nedělali ještě těžší. Na tom, aby naše životy byly opravdu spokojené, musíme tvrdě pracovat. Vím, že záleží na spoustě faktorů, ale zkusme hledat spíš to dobré, než abychom zdůrazňovali to špatné. Zlo nesmíme přehlížet, ale neměli bychom se v tom příliš utápět. Mnozí lidé neustále upozorňují na zločiny páchané tisíce kilometrů daleko, což je jistě také třeba, ale přitom nepomohou s taškami staré sousedce nebo na internetu napíšou ošklivý komentář o člověku, kterého vůbec neznají a netuší, s čím se právě potýká.
 

Vaše romány pravidelně vycházejí jako audioknihy. Představovala jste si už během psaní Času vos jeho budoucí interprety? A co říkáte na výsledné obsazení?

Všechny mé knihy jsou i audioknihy, z čehož mám radost, protože mám poslech moc ráda. Nikdy jsem si interprety nevybírala a pokaždé jsem byla s četbou spokojená. Tentokrát jsem ale přání měla – aby part Ptáčníka načetl pan Vlasák. Vydavatelství jej oslovilo, on souhlasil a jeho hlas s hlasem Heleny Dvořákové krásně ladí. S audioknihou jsem moc spokojená a doufám, že posluchači budou spokojení také.

text: Michaela Merglová
foto: se svolením nakladatelství OneHotBook