Do edice Tvář nakladatelství Vyšehrad přibyla nová kniha oblíbeného autora Jana Štiftera. Ve Vltavici se tentokrát vydává k Lipnu, na místo, které ukrývá příběh zmizelé vesnice i osudy lidí, jejichž životypoznamenalo její zatopení. Dvě časové roviny a krajina, v níž minulost zůstává pod hladinou, se spojují v dalším Štifterově vyprávění o jižních Čechách. Obálku i vnitřek knihy zdobí ilustrace Jaromíra 99.
O příběhu, který by se odehrával u Lipna, jste mluvil už po vydání Pavích hodů v roce 2022. Jak mocse hotová kniha liší od vaší tehdejší představy?
Tenkrát jsem měl v hlavě spíš detektivku, i když ten detektivní motiv v románu Vltavice nakonec zůstal, jen není stěžejní. Finální text je víc o ztrátě domova, proměně důvěrného prostoru, ale také o složitých vztazích uvnitř rodiny, před sto lety stejně jako dnes.
Ve svých knihách se opakovaně vracíte ke konkrétním místům a jejich minulosti. Kdy se pro vás místo stane natolik silným, že si řeknete: právě tady musí vzniknout příběh? A čím vás zaujala zrovna Dolní Vltavice?
Napsat román, který se odehrává pod hladinou Lipna, pro mě byla příležitost procházet se krajinou předků, kteří v těch vesnicích žili, a také se vracet tam, kam jsem jezdil jako kluk na prázdniny. Vzpomínám si na to, jak jsme coby děti při nižším stavu vody vyhlíželi kostelní věžičku – tušili jsme, že je tam zatopený svět, že tam někde byly kostely, statky, křížky u cesty. Psaní mi dalo příležitost cestovat časem – a já si to fakt užil.
Jak jste Dolní Vltavici poznával? Co jste potřeboval vidět, přečíst nebo slyšet, abyste mohl psát o místě, které už fyzicky téměř neexistuje?
Pomáhaly mi knihy, ale také dny strávené v těch místech. Procházel jsem se po břehu a všímal si detailů, odhrnoval kameny, hledal – a taky nacházel. Zbytky cihel, eternitové střechy, litinové ozdoby. Protože ta vesnice tam pořád je, jen zahrnutá, zamaskovaná. Čitelná jen pro lidi, kteří o tom místě něco vědí. Nový román by měl být i klíčem k pochopení celé oblasti zapomenuté Šumavy, kterou změnila stavba přehrady.
Narazil jste při pátrání na nějaký skutečný příběh nebo detail, který byl natolik silný, že jste ho do románu prostě musel dostat?
Cenné pro mě byly třeba paměti Eriky Zemanové, která žila v Dolní Vltavici krátce před zatopením, vydala je knižně. Nebo rozhovory s potápěči. Silný zážitek je pro mě také letošní sucho: to, jak se Vltavice obnažuje, voda jde dolů, ze zničené vsi je vidět zase o něco víc než obyčejně.
Teď se o Lipnu opravdu mluví úplně jinak než před desítkami let. Máme horká léta, sucho a letos v létě hladina výrazně klesá. Co s vámi dělá pohled na místa, která se díky ní znovu vynořují?
Sucho ukazuje, co všechno muselo ustoupit stavbě přehrady. Obnažuje zaniklý svět – to kdysi kultivované, opečovávané prostředí. Procházím se po břehu a snažím se číst v terénu: vidím někdejší železniční náspy, zbytky mostků, z vody vylézají pařezy v místech, kde býval les. Člověk nad tím stojí a je fascinovaný zánikem, ale taky tím, že nic nezaniká absolutně. Právě z téhle fascinace se zrodil román.
Lipno je jinak především synonymem dovolené, rekreace a turismu. Vy ale pod jeho hladinou hledáte svět, který byl zničený právě kvůli vzniku přehrady. Dokážete se dnes na Lipno ještě podívat jako běžný turista?
Myslím, že jsem na Lipně nikdy nebyl běžným turistou. V Horní Plané stojí rodný dům Adalberta Stiftera, našeho vzdáleného příbuzného, v jeho muzeu mívám každý rok autorská čtení. Pravidelně dětem ukazuji domy, které nám před staletími patřily. Jezdím tam každý rok aspoň na týden – a kdykoliv tam přijedu, mám pocit, že jsem zase tak trochu doma.
Kdybyste mohl dnes na jeden den vrátit Dolní Vltavici nad hladinu Lipna, kam byste se šel podívat jako první?
Chtěl bych slyšet šumění staré Vltavy. Té klidné, tiché, samozřejmé. Zavřel bych oči a poslouchal zvuky. Stejně jako jsem nedávno seděl v kostele ve Vlachově Březí, kam byly přeneseny vltavické varhany. Člověk zavře oči a je tam. V Dolní Vltavici, které dnes vládne tma, kde žijí ryby – v tom kraji plném tajemství.
Vydalo nakladatelství Vyšehrad, 2026
Jan Štifter (* 1984)
Absolvoval kulturní dějiny na Univerzitě Pardubice. Působil v redakcích MF DNES a Lidových novin, v týdeníku MF Sedmička pracoval jako šéfredaktor. V roce 2013 založil lifestylový magazín Barbar! Za román Sběratel sněhu získal řadu ocenění, včetně Ceny čtenářů České knihy, novelu Café Groll adaptovalo Jihočeské divadlo. V nakladatelství Vyšehrad vydal též knihu povídek Světlo z Pauliny a venkovskou románovou kroniku Paví hody. Vedle prózy se věnuje odborným textům především z oblasti nejjižnějších Čech. V Trhových Svinech organizuje literární festival Svinenské čtení. S rodinou žije v Českých Budějovicích, s manželkou Evou mají čtyři děti.
Text:
Foto: Petr Zikmund
