Vojáci na ruské frontě mi připomínají Haškova Švejka, říká Monika Zgustová, překladatelka Švejka do katalánštiny a španělštiny

22.01.2023 | Rozhovory
Vojáci na ruské frontě mi připomínají Haškova Švejka, říká Monika Zgustová, překladatelka Švejka do katalánštiny a španělštiny

Matadora nahradil Picador, v románu Potmě jsme se viděli lépe nehledejte fakta. Jeho základ o rodině poznamenané životem v exilu je ale pravdivý. „Skrze příběh mé rodiny se čtenář může dozvědět něco o té své,“ říká Monika Zgustová, která od osmdesátých let žije ve Španělsku. Před polovinou prosince sedí ve své pracovně, v malém městečku u Barcelony, v policích za zády má spousty knih, na stole hrnek čaje. V příjemném povídání se dostaneme nejen k důležitosti popisu prostředí, chutí a vůní v knihách, ale i k hrabalovskému pivu U Zlatého tygra.

Na co se dnes jako autorka nebo překladatelka chystáte?
Píšu také články do novin. Tady ve Španělsku do El País, ale i do amerických novin CounterPunch, do kterých dnes začínám psát článek, jak mi vojáci na ruské frontě připomínají Haškova Švejka. Jak se lidem nechce do ruské armády, jak utíkají.

Se Švejkem jste hodně propojená, teď nevím, jestli do španělštiny nebo do katalánštiny jste ho překládala deset let?
Překládala jsem ho do obou jazyků. Je to už delší dobu, ale po tolika letech překládání ho znám dost dobře. (smích)

Své romány, tedy fikce, prý píšete vždy česky. U vaší nejnovější knihy jsem si říkal, zda nevznikla nejprve v jiném jazyce?
Je to české téma, příběh je propojený s mojí rodinou, román musel vzniknout česky.

V mnohém se zdá být autobiografický. Je v něm zachycen třeba dramatický popis emigrace přes Indii do Ameriky. Na kolik se v něm dotýkáte vlastního příběhu?
O formě jsem se dlouho rozhodovala. Jestli to má být román, životopis nebo autofikce, jaké se teď hodně píšou. Bylo mi to ale proti srsti, a myslím, že jsem se rozhodla dobře. V románu jsem měla větší možnost opříst vlastní příběh bájemi, jako to dělá většina autorů. Nevěřte, že to, co se stalo v románu, se stalo autorovi samotnému. Nebývá to tak.

Hledal jsem na internetu marně podnik El Picador s velkými krby, u kterého jste zmínila i jeho lokalitu.
(smích) Ten podnik se jmenuje Club Matador, takže je to podobné, ale ne přesné. Nicméně k setkání s psychiatrem v něm skutečně došlo, je to jeden z mých přátel. V románu prostě něco pravda je a něco není.

Knihou se proplétá vztah matky a dcery, můžeme ji vnímat jako výpověď dvou generací, pohled na přístup k životu, k nenaplněným snům. Už v románu Tichá žena, který vyšel před sedmnácti lety, jste se věnovala otázce smyslu života. Na co přicházíte, že má člověk ve svém životě stihnout?
Je to individuální. Navíc je to věčná otázka, kterou člověk nikdy nemůže zodpovědět. Pro mě je důležité pořád hledat dál, učit se, a sdílet s dalšími lidmi, co už jsem poznala jakoukoliv formou. Ať už je to na sítích, formou článků nebo románů. Kdybych od této náplně svého života nějakým způsobem ustoupila, asi by najednou ztratil smysl. Zdál by se mi nenaplněný.

Jak je s postupujícím věkem důležité smířit se s minulostí?
Je moc důležité, dívat se na to, co člověk udělal, a dát to do určitého kontextu. A když s něčím není spokojený, tak se snažit to napravit. Na to nikdy není pozdě. Tyto otázky si ale každý musí vyřešit sám. Nevěřím v tomto ohledu návodům v knihách. Musíte to prožít sám, promyslet, pak to nezapomenete. Může být přínosné, když si potom srovnáte četbou románů, jak stejné téma vidí skrze své postavy jiní spisovatelé nebo umělci.

Mám tady pár slov z knihy Bohumila Hrabala, se kterým jste se znala osobně: … usmívám se, protože v aktovce si nesu knížky, od kterých večer očekávám, že se z nich něco sám o sobě dovím. Dozvěděla jste se o sobě díky napsání vašeho posledního románu něco nového?
Román jsem psala trochu i proto, abych se něco dozvěděla o vlastní rodině. Řekla jsem si, že když se o ní něco dozvím, čtenář se dozví něco o té své. Jsem ten typ autora, který se snaží neplýtvat časem čtenáře. Uvedla jsem na scénu čtyři postavy, alter ego naší rodiny. Části románu jsou sice smyšlené, ale jádro je pravdivé. A vyčetla jsem z něj, že když se podívám do hloubky, tak naše vztahy jsou dobré, i když se tak ne vždy musely jevit.

Bohumila Hrabala jsem nezvolil náhodou, jiný úryvek jeho knihy je zasazen před začátek vašeho románu. A koukal jsem na Facebooku, že koncem listopadu jste byla v Praze v jeho oblíbené hospodě U Zlatého tygra. Nezkusila jste pověstná čtyři piva?
Pivo jsem si nedala, neměla jsem na něj čas. Z návštěvy jsem ale měla moc pěkný pocit. Na stůl pana Hrabala se zajdu podívat skoro vždycky, když jsem v Praze, a jenom trošku můžu. Tentokrát jsem tam byla vlastně dvakrát, jednou s kamarádkou, která také přijela do Prahy, a neznala to, a jednou sama.

Co tam sama děláte?
Jen jsem se tam mihla. A moc se mi líbilo, že mě zvali na pivo lidé sedící u toho stolu, aniž by věděli, kdo jsem. Připadalo mi naprosto výborné, jak tam duch pana Hrabala přetrvává dál. Vyloženě mě přemlouvali, abych si pivo s nimi dala. (smích)

Teď pijete čaj, za vámi jsou knížky. Jak je pro vás důležitá atmosféra místa, kde píšete?
Je to pro mě moc důležité. Mám tady v pracovně krásný výhled z okna, ale někdy také píšu po kavárnách. Je to pro mě přínosné podobně jako hovory lidi okolo. Neruší mě, naopak mi dávají energii a někdy se mi dokonce některá scéna v kavárně může dostat do románu, nebo uvidím, jak má která postava vypadat, jak se má chovat, nebo ve kterou chvíli má udělat gesto.

Vanilková zmrzlina, skořice… to je část výrazných chutí a vůní vašeho posledního románu. Jak jsou pro vás důležité v životě, pomáhají vám také oživit minulost?
Pro mě to tak rozhodně funguje. Myslím, že je to pravda i pro většinu lidí, kteří jsou citliví. Zrovna vanilkovou zmrzlinu si moje máma opravdu velmi ráda dávala. Popisuji často v románu jídla a vůně, protože je považuji za důležité pro lidský život. Většina autorů jenom napíše, že jsme si řekli to a to u večeře. Nebo že se něco stalo při víně. Sama nekončím ani u toho, jestli je červené nebo bílé, ráda zmíním odrůdu, ze které pochází země.

Proč?
Jaké jídlo a pití si dáme přece ovlivňuje i naši náladu, náš způsob myšlení, ale i vztah k druhým lidem, se kterými zrovna večeříme nebo pijeme, ať už pivo nebo víno. Velká část románu se odehrává při cestě letadlem z Barcelony do New Yorku a odtamtud do Chicaga. V letadle lidé jedí a pijou, při jídle spolu hovoří a dozvídají se spoustu věcí, hrdinka poznává různé lidské typy a preference jejich nápojů je do značné míry charakterizuje. Tak jim ubíhá cesta přes oceán. Tenhle román je vlastně „road novel“, nebo spíš „plane novel“. Na první pohled nedůležité detaily mohou být závažné, jak to známe z Murakamiho, Prousta, Joyce nebo Antonia Tabucchiho.

Po pořízení vaší knihy by měl čtenář zajít ještě do vinotéky, aby pak netrpěl, že o chutích jenom čte.
(smích) To je pravda. A k vínu si vzít ještě nějaké olivky nebo něco jiného dobrého na zub, aby mu příliš nestouplo do hlavy. Tohle všechno by se mělo kultivovat – čtení, pití dobrého vína… Nebo piva! Jak by řekl Hrabal.

Dotvořme tedy popisně i náš rozhovor. Jaký čaj přesně pijete?
Teď zrovna je to darjeeling, indický černý čaj.

Jakou knihu nebo autora, v češtině, byste na závěr doporučila?
Zaujala mě románová biografie Kafkovy snoubenky Felice Bauerové. Kniha se jmenuje Život po Kafkovi a přesně o tom je: o životě Felice i jejích potomků. Autorka Magdaléna Platzová se osobně sešla s některými z těch, kteří jsou ještě naživu a vyzpovídala je, mezery v životopisech zaplnila její představivost. Dozvídáme se mimo jiné o tom, jak Felice dlouho doma chránila Kafkovy dopisy, odvezla si je i do amerického exilu, až je nakonec v USA předala nakladateli. Sama Felice, o které jsme doposud málo věděli, je vylíčena jako pozoruhodná žena a silná osobnost. Kniha je koláž různých stylů, vyžaduje trpělivou četbu, která brzy čtenáře uchvátí.

 

Monika Zgustová (1957)
Původem česká spisovatelka a překladatelka do španělštiny a katalánštiny žijící od osmdesátých let v Barceloně. V roce 1973 s rodiči emigrovala do USA, kde se zabývala studiem indologie a na univerzitě v Illinois získala doktorát ze srovnávací literatury. Do španělštiny či katalánštiny převedla více než padesát děl významných českých autorů a stala se tak přední osobností v uvádění české literatury do španělsky mluvících zemí: dostala za tuto činnost Masarykovu cenu Gratias Agit. Román Tichá žena (2005) byl finalistou Národní ceny Španělska, Valjina noc získala ocenění Amat-Piniella za nejlepší knihu roku 2014. Významná kniha svědectví žen, které přežily pobyt v gulagu – Oblečené k tanci na sněhu – obdržela v roce 2017 španělskou cenu Calamo a v roce 2020 cenu Notable Book časopisu World Literature Today, USA. Zatím poslední román, Potmě jsme se viděli lépe, byl juveden v rámci akce Velký knižní čtvrtek.

Text: Jan David
Foto: Antoni Sella

Nepřehlédněte

Julie Caplin svým vyprávěním probouzí nezkrotnou touhu cestovat, ale také ochutnávat pokrmy, o kterých píše

30.01.2023 | Recenze

Bianca Bellová získala několik prestižních literárních cen, román Ostrov v audioknižní podobě zvárnili Taťjana Medvecká a Jan Vlasák

29.01.2023 | Recenze

Jeffery Deaver stvořil nyní již legendárního detektivka Lincolna Rhyma, jeho filmovou podobu ztvárnil Denzel Washington

28.01.2023 | Seriál detektivové

Martin Servaz je oblíbený kriminalista Bernarda Miniera, nový případ odstartuje nahý mladík s maskou jelena na hlavě

27.01.2023 | Recenze

O Životické tragédii se ve školách neučí, vyprávění pamětníků podmanivě zaznamenala Karin Lednická, autorka Šikmého kostela

26.01.2023 | Recenze

magazín knihkupec

je nezávislý tištěný měsíčník přinášející informace o knižních novinkách, rovněž ale o důležitých událostech ze světa kultury a umění.

Tento portál je neúplným zrcadlem jeho redakčního obsahu. Některé články, recenze, knižní ukázky a pod. vycházejí pouze v jeho tištěné podobě. Pro tu ovšem musíte navštívit některé kamenné knihkupectví, kde jej dostanete zdarma ke svému nákupu.