Od Švejka vydaného v uměle vytvořeném jazyku až k cestopisům a básním. „Esperanto je mým hlavním pracovním jazykem se zahraničím,“ říká Petr Chrdle, majitel českého nakladatelství KAVA-PECH, které letos slaví třicet let. Aktuálně vydal knihu z výběru svých cest po východní Asii, samozřejmě i v esperantu.

Nejprve jsem si mylně myslel, že název nakladatelství znamená něco v esperantu. Jsem jediný exot, který dával tuto zkratku – jak jsem ji později odhalil – do Google překladače?
Přátelé o mně tvrdí, že prodávám kafe, a mám u toho pech. (smích) Máte ale pravdu, že je to zkratka plného názvu hlavní oblasti mé činnosti – Kongresová a vzdělávací agentura Petra Chrdleho. Při založení firmy jsem však vůbec nemyslel na to, stát se nakladatelem.

Přesto je nakladatelství na trhu právě třicet let a knihy od vás z Dobřichovic už prý zamířily do 65 zemí světa?
Už v roce 2016 bylo mé nakladatelství zapsáno do knihy českých rekordů jako to, které exportuje vlastní knihy do nejvíce států světa. Tehdy jich ještě bylo 63.

Povedlo se to díky vaší zálibě v esperantu, ve kterém jste vydal asi třetinu z celkem 246 titulů?
Ano, jedná se téměř výhradně o knihy psané esperantem. A když to je například učebnice italštiny ve švédštině, stojí za výrobou doporučení esperantisty, který už má se mnou zkušenosti. Za úspěchem nakladatelství ale určitě stojí špičková kvalita mých knih v esperantu. Díky tomu přišly dotazy od některých esperantských nakladatelství, první z Francie. Rozkřiklo se to.

Myslel jste si v začátcích na zahraniční trhy?
Vůbec ne! Začal jsem vydáváním sborníků z mnou pořádaných konferencí a kongresů, pak jsme zkusili se ženou náš koníček, a vydali něco v esperantu. Chytlo se to, tak jsme pokračovali. Knihy v češtině jsme začali vydávat až ve třetí vlně.

Vyjednáváte některé zakázky přímo v esperantu?
Samozřejmě. (smích) Esperanto je mým hlavním pracovním jazykem se zahraničím. Němčinu a angličtinu používám jen při jednání ohledně autorských práv a podobně. Teď v němčině, o vydání knihy Sadako chce žít v esperantu, o dívce, která přežila Hirošimu.

Co nejtěžšího jste musel během tří desítek let překonat?
Je to asi jako všude. Nechybí kvalitní rukopisy, ale peníze na jejich vydání. Neumím shánět sponzory, tak jsem své nakladatelství dotoval z úspěšné kongresové agentury. Teď jako důchodce už mám jen nakladatelství, tak se musím učit odmítat i velmi kvalitní rukopisy a shánět prostředky, protože nevydávám – a ani se o to nesnažím – knihy, jejichž hlavním účelem je zisk. Přesto už se i to stalo. Komerčně nejúspěšnější je Slovensko-český a česko-slovenský slovník na cesty, který se věnuje rozdílným názvům, a už vyšel ve čtyřech vydáních a několika dotiscích. Dobře se prodává u nás i na Slovensku.

Letos jste vydal velkou knihu o malé části svých cestovatelských zkušeností s názvem Čína, Korea, Japonsko – země podobné, avšak rozdílné. Mimo češtiny vyšla i v esperantu, jak se této verzi na trhu daří?
I když český trh je malý, v esperantu vydávám ještě menší náklady. Teď třeba dělám na mininákladu šedesáti kusů pro japonského klienta. U svého zmíněného titulu jsem jich vydal 1200 českých a jenom 400 v esperantu. Na obě je ohlas naštěstí výborný, tak věřím i v dotisky. Někdy se ale také seknu. Švejka jsem v esperantu vydal ve vysokém nákladu, věřil jsem jeho popularitě. Zapomněl jsem ale, že byl přeložen do spousty jazyků, a lidé si ho raději přečtou v mateřštině. S ohledem na velikost a nedostatek místa ve skladu jsem musel většinu skartovat.

Už před 135 lety vyšla první učebnice esperanta. Před pár lety jste vydal druhé vydání vlastní učebnice Esperanto od A do Z, na které jste se autorsky podíleli s vaší manželkou. Dalo vás esperanto dohromady?
Ano, se ženou jsme se sblížili při společném psaní předchozí učebnice Esperantem za tři měsíce. Esperanto od A do Z je vlastně její rozšířenou verzí, mimo jiné má bezplatně stažitelná cvičení, filmy v esperantu a další didaktické pomůcky. Proto jsem nechal ženu jako spoluautorku, i když jsem učebnici dodělal až po její smrti. Druhé vydání je sice beznadějně vyprodané, ale právě tisknu dotisk, během listopadu už zase bude na trhu.

Esperanto je prý pětkrát snazší, než jiné jazyky. Mluvíte i anglicky a německy, můžete to porovnat?
Jistě. Jeho snazší naučitelnost je dána pravidelnou mluvnicí bez výjimek a množstvím zcela jednoznačných předpon a přípon, což dává úžasnou kreativitu. Slovní zásobu navíc máme ze značné části v podvědomí jako takzvaná cizí slova. Každý ví, co je mamograf, tak nepřekvapí, že mamo je prso. Sám nemám nadání na jazyky, proto jsem i po státnici z němčiny myslel česky a musel si to v duchu překládat. Naopak v esperantu jsem začal velmi brzy myslet, což poznám, když v českém textu cituji esperantský titul – mozek najednou přepne a nechtě už pokračuji esperantem. A stejně i naopak.

Kdy jste naposledy k něčemu využil esperanto?
Esperanto využívám denně, většinou písemně. Zrovna před chvílí mi telefonoval rakouský kamarád a mluvili jsme samozřejmě esperantem. Německy bych byl proti rodilému mluvčímu v nevýhodě, takto jsme si rovni. A v neděli mám přednášku v muzeu esperanta ve Svitavách, což je vždy zajímavé, protože tam bývají jak zahraniční esperantisté, tak neesperantisté. Proto mám prezentaci velmi podrobnou v esperantu, ale povídám česky. A teď jsem asi v polovině nové knihy s pracovním názvem Můj život s esperantem, ve kterém to rovnou i píši. Dá-li mi ale Bůh ještě čas, plánuji to vydat i česky.

Esperanto neoznačujete jako svého koníčka, ale rovnou koně. Co nejlepšího vám dal do života?
Úžasná přátelství po celém světě a poznání komunit, kam bych se jinak vůbec nedostal. Třeba do centra japonského náboženství ómoto. Hodně se čtenáři dozví ve zmíněné knize o mých zážitcích ve východoasijských zemích.

Vaše nakladatelství koncem října vydává knihu povídek z finále mezinárodní literární soutěže s názvem Láska, kašel a smrt: Lidé a covid. Proč jste se do takového projektu pustil?
Projekt má složitou historii. Světový kongres esperanta, který se měl konat v roce 2020 v Montrealu, byl kvůli covidu přeložen na letošek. Iniciátora a konečného redaktora Françoise Bolduca tehdy napadlo vypsat soutěž na povídky s tématem Lidé a covid, abychom se dozvěděli, jak reagují lidé v různých částech světa. Povídky mohly být v jakémkoliv jazyku, ale musel být současně dodán jejich překlad do esperanta. Sešly se příběhy ze všech kontinentů a mezinárodní komise vybrala finalisty, jejichž povídky jsou v uvedené knize. A mne François požádal, jestli ji vydám, když ji on kompletně zasponzoruje. Stalo se a výsledek byl vyhlášen právě na letošním kongresu v Montrealu. Osobně jsem obsahem tak nadšený, že jsem hned požádal o copyright pro české vydání, a na rozdíl od esperantského paperbacku jsem ho vydal doplněný o ilustrace Miroslavy Tomečkové jako solidně vázanou knihu.

A jakou máte oblíbenou knihu? Případně, v jakém jazyku si ji rád přečtete?
Těžká otázka, oblíbených mám moc a nerozlišuji, jestli jsou psané česky nebo v esperantu. Preferuji literaturu faktu, ale čtu i jiné žánry. Z esperantských jsem se vrátil k četbě děl esperantské básnířky Eli Urbanové známé ve světě zejména pro její autobiografický román Hetajro dancas, neboli Hetéra tančí. Také jsem o ní připravil a vydal publikaci k 100. výročí narození a 10. výročí smrti. Po letech mne její styl znovu uchvátil. A z českých titulů mě paradoxně nejvíc zaujala připravovaná Bramborová kuchařka od Otakara Štance, ačkoliv vaření nepatří k mým koníčkům. Nadchly mne ale velmi obsažné, přitom vtipné dodatkové texty o historii používání brambor a podobně.

Petr Chrdle (* 1946)
Založil a provozuje nakladatelství KAVA-PECH, které z Česka vyváží knihy do největšího počtu zemí – je jich 65. Kromě knih v češtině se zabývá vydáváním titulů v esperantu – originálů i překladů, v menší míře pak i v jiných jazycích. Více na webu Kava-pech.cz