Její knížky jsou poetické i syrové a zápletky velmi originální, což dokazuje nejenom zájem čtenářů, ale i Cena Jiřího Marka za nejlepší detektivku, kterou získala za prvotinu s názvem Stvůra. Teď nejmladší držitelka tohoto ocenění, teprve šestadvacetiletá Kristýna Trpková, přichází s dalším mrazivým příběhem.

Vaše nová detektivka se odehrává ve městě, kde skutečně žijete a kam jste umístila už dvě ze svých detektivek. Proč jste si vybrala právě tohle místo?
Možná vás to překvapí, ale nebyl v tom žádný kalkul ani nic podobného, šlo čistě o pohodlí, někdo by možná řekl o lenost. Když jsem začínala psát Stvůru, neměla jsem nejmenší ponětí o tom, jak to chodí u policie nebo na soudním lékařství. Zjišťování všech těchto informací mi dávalo samo o sobě zabrat, jelikož jsem v té době neměla nikoho, s kým bych se mohla poradit. Možnost psát o prostředí, které důvěrně znám, mi tím pádem neskutečně ulevilo, a to hlavně v tom, že jsem se nemusela tolik hlídat a pátrat po faktech, jako bych to musela dělat u místa, které tak dobře neznám. No a to, že se pak ve třetím díle kriminalisté do Holic vrátí, byla spíš taková nostalgie – všechno to skončí tam, kde to tenkrát začalo.

Hlavní postavou je komisařka Laura Linhartová. Jak byste ji popsala čtenářům, kteří s ní zatím neměli tu čest?
Laura je cílevědomá, paličatá, naprosto pohlcená svou prací, kvůli které jí nezbývá prakticky žádný prostor pro osobní život. Její případy jsou pro ni prioritou – jakmile se do nějakého zakousne, nepustí, dokud nezjistí pravdu. Je spíše zamlklá, samotářská. Díky své povaze nemá mnoho přátel, kolegové ji nemusí, jelikož ji nechápou, nicméně ji respektují pro její výborné vyšetřovatelské schopnosti. Co vím, moji čtenáři se do ní buď zamilují, nebo ji nemůžou od první chvíle vystát, nic mezitím.

Vytvořila jste charakter, který se nemusí zamlouvat úplně všem. Co vás k tomu vedlo?
Přišlo mi to fajn. Je na tom vidět, že ta postava je i přes všechny svoje vyšetřovatelské schopnosti a zápal taky pořád jenom člověk. Lauře lidé občas vyčítají, že je hodně emotivní, impulsivní, někdy zbrklá, občas chybuje. Nicméně to k tomu patří, a kdyby taková nebyla, nebylo by o čem psát a série by nevznikla. Lidé ji nemusí mít rádi. Za mě stačí, když postava dokáže v lidech vyvolat emoce – a je úplně jedno, jestli jsou ty emoce pozitivní nebo negativní, hlavně že tam jsou. Je to vždy dobré znamení, že se čtenáře povedlo knihou nějakým způsobem „zasáhnout“.

Jakých témat se tentokrát dotýkáte??
Ve Vetřelci dojde k vraždě mladé rodiny s malým dítětem, a ačkoli vše nasvědčovalo tomu, že si mladí manželé žili jako v pohádce, realita ani zdaleka nebyla tak růžová. Byli to lidé více tváří, s tajemstvími tak temnými, že jim všem mohli zničit životy a s velikou pravděpodobností stály za jejich smrtí. To se v dnešní době sociálních sítí děje poměrně často – lidé mají o ostatních ve svém okolí kolikrát zkreslené představy, ačkoli ve skutečnosti nic nemusí být tak, jak se na první pohled zdá… Také mohu prozradit, že oproti Vesnici se bude většina děje točit kolem případu. Vedlejší linka mezi hlavními postavami je zde upozaděná, ale čtenáři se rozhodně nemusí bát – jelikož se jedná o závěrečný díl série, určitě se to, jak to s jejich oblíbenými hrdiny dopadne, dozvědí.

Je o vás známo, že nemáte ráda happyendy a preferujete spíše ponuřejší, surové konce. Proč tomu tak je?
Mně ty šťastné konce nepřijdou uvěřitelné, a ne do každé knihy se hodí. A nejde jen o ně. Totéž platí i o takových těch upovídaných koncích, které jsou pro dnešní detektivky typické, a kde v závěru vypravěč nebo dokonce sám pachatel vysvětlí všechno do posledního puntíku. To mě rušilo už jako čtenáře. Pravdou je, že se nikdy nedozvíte úplnou pravdu, spousta otázek zůstává nezodpovězena a vy musíte žít s tím, že se odpovědi nikdy nedozvíte, ať už jste v pozici obětí, pozůstalých, nebo samotných kriminalistů. S tím mám bohužel osobní zkušenost. Dalším důvodem, proč jsem se rozhodla u svých knih pro ne úplně uzavřené, a ne úplně šťastné konce, je to, že podle mě jako společnost potřebujeme v tomto ohledu trochu spadnout na zem. Ty happyendy jsou téměř všude, zvykli jsme si na ně a někdy pak máme pocit, že to v životě funguje tak jako ve filmech nebo právě v některých sluníčkových knížkách. Máme zkreslené představy, a jakmile kolikrát nejde něco podle našich představ, hned se hroutíme. Takže podle mě je fajn čas od času napsat něco smutného, nastavit to pomyslné zrcadlo a připomenout nám, že ne všechno musí dopadnout dobře. A že je to v pořádku, protože tak to prostě chodí.

Co vás vlastně přivedlo ke knihám založeným na zločinu?
Odmala jsem nic jiného než krimi nečetla – vyrůstala jsem na dětských detektivkách Enid Blytonové a Thomase Breziny, načež jsem s blížící se pubertou plynule přesedlala na edici Stopy hrůzy. Bavilo mě to tajemno a možnost si otestovat vlastní „vyšetřovatelské schopnosti“. Ten pocit, když se na konci ukázalo, že jsem pachatele odhadla dobře, byl super. Jiné knihy jako třeba dívčí romány mi vůbec nic neříkaly, a to se doteď nezměnilo. Tudíž je logické, že jsem se i jako autor rozhodla právě pro krimi a thriller. Mám za to, že člověk by měl psát to, co by jeho samotného jako čtenáře bavilo číst. Jinak by to nefungovalo. Osobně si vůbec nedovedu představit, jak by to u mě dopadlo, kdybych se rozhodla napsat třeba romantickou komedii. To prostě musí dělat lidi, které to naplňuje, a mají pro to ty správné předpoklady. Myslím, že v mém podání by taková kniha nebyla dobrá.

Kromě psaní detektivek se věnujete i redigování překladové literatury. Co přesně vás na tom baví?
Bez obalu přiznávám, že zpočátku jsem v tom neviděla nic jiného než fajn přivýdělek. To, že mě to baví, jsem vlastně zjistila až o pár měsíců později, když jsem si uvědomila, že je to od toho mého psaní vlastně super relax. Pořád pracuju s knihami, které miluju, ale nemusím do toho dávat nic ze sebe. Jen češu výtvor někoho jiného, a to prostě ve srovnání se snahou vytvářet něco vlastního není v podstatě žádná práce. Odpočinu si u toho.

Jak jde láska ke knížkám dohromady s rodinným životem a péčí o tři děti?
Jde to, ale dře to – asi tak. Není to lehké, je to hodně o kompromisech, i ve vztahu. Někdy je toho stresu na mě tolik, že mám chuť s tím praštit, ale pak se to zase přežene. Já začínala psát, když děti byly jen dvě, navíc malinké, hodně spaly. Teď když jsou tři, už velké a nespí, je to podstatně náročnější, a zpočátku mi docela dělalo problémy smířit se s tím, že to tempo už teď nebude takové jako dřív. To jsem psala knihu za tři měsíce, teď je to tak toho půl roku. A to ještě za podmínek, kdy na psaní padá veškerý volný čas, který mám bez dětí. Žádné výlety, žádné večeře, kafíčka… To opravdu svátečně. S takhle početnou rodinou člověk vážně pendluje jen mezi dětmi a tou prací.

A jaká knížka vám právě teď leží na nočním stolku?
Na mém stolku už dlouho žádná kniha neleží a ležet nebude, bohužel. Na čtení není čas ani mozková kapacita. Jsem asi divná, ale já to při tomhle druhu práce opravdu nezvládám. Ale před Vánoci jsem si dala od psaní pauzu, a to jsem stihla přečíst Syndrom neklidných duší od Nicole Škorpilové. To bylo moc fajn čtení. Jinak jsem vždycky měla moc ráda Deona Meyera a Monse Kallentofta.

Kristýna Trpková (* 1996)
Spisovatelka a redaktorka. Vystudovala Gymnázium Dr. Emila Holuba v Holicích. Po maturitě pracovala jako administrativní pracovnice a disponentka zákaznického servisu, poté nastoupila na mateřskou dovolenou. Před narozením třetího dítěte se začala věnovat psaní. Na kontě má detektivky: Stvůra (Cena Jiřího Marka pro nejlepší detektivní knihu roku 2021) a Vesnice. Tento měsíc jí v nakladatelství Kalibr vychází novinka s názvem Vetřelec. Kromě psaní se věnuje i redigování překladové literatury.

Text: Martina Vlčková
Foto: se svolením Euromedia Group a Kristýny Trpkové