Od prehistorie lékařství, přes lidské tělo jako stroj plný trubic a táhel, po dění na přelomu 21. století. Knihu s názvem Lékařství, tematický svazek vydaný v rámci populární edice Velké dějiny zemí Koruny české, představuje specialista na dějiny lékařství doc. Mgr. Karel Černý, Ph.D., editor a spoluautor.
Už jste držel knihu Lékařství v ruce?
Ještě ne, kniha odešla do tiskárny asi před dvěma, třemi týdny. Teď, v půlce března, ji ale čekám každou chvíli.
Ptám se, protože určitě půjde o pořádnou bichli. Nedávno jsem dělal rozhovor o knize Dětství ze stejné edice, a pozitivně mě zaujala jak ztvárněním, tak rozsahem.
Finální tiráž je podle předtiskové korektury na straně 695, takže ano, zhruba sedm set stran, plus barevné přílohy.
Na knize, kterou jste editoval, ale i částečně psal, pracoval tým více než deseti lidí. Co jste měl na starosti?
Byl jsem editorem historicky starší části knihy Lékařství, tedy od pravěku až po rok 1882–1883. To je zhruba polovina rozsahu, protože mladší období jsou logicky delší – detailů je víc. Na novější části knihy spolupracoval druhý spolueditor Petr Svobodný, starší kolega s obrovskými zkušenostmi. Zároveň jsem psal jednu z kapitol o lékařství v barokní době, řekněme od Bílé hory do roku 1740, do nástupu Marie Terezie.
Jak se po dokončení knihy ohlížíte za tvůrčím procesem jejího vzniku?
Je pro mě sice minulostí, protože máme neustále nové projekty, ale vnímám ji jako důležitou. Psal jsem i v jejím úvodu, že navazuje téměř přesně po dvaceti letech na knihu, kterou na stejné téma zpracoval zmíněný Petr Svobodný spolu s Ludmilou Hlaváčkovou. Když jste se dosud potřebovali zorientovat v tomto tématu, šli jste do „Hlaváčkové–Svobodného“.
Oba dva jsou zároveň i spoluautory nové knihy…
Měli jsme štěstí, že kolega Svobodný, ředitel Ústavu dějin Univerzity Karlovy a archivu Univerzity Karlovy je stále aktivně činný. Stejně tak paní Hlaváčková, která je na naší fakultě zaměstnaná od roku 1961, přestože je jí 86 let. Toho bylo potřeba využít. Vyzvali jsme tedy tyto dva zkušené kolegy a doplnili tým o celou řadu dalších. Vytvořili jsme tím pádem dílo, které je mnohem podrobnější, co se týká jednotlivých období. S přehledem mohu říct, že naše kniha bude na další dvě desetiletí základem, o který se v tématu historie lékařství můžeme opírat.
Zní logicky, že jste se jako docent z Ústavu dějin lékařství a cizích jazyků 1. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy stal editorem této knihy. Přesto, jak k tomu došlo?
S nápadem na vznik knihy přišlo nakladatelství Paseka už před řadou let. Asi pět let jsem to ale odmítal, protože naše komunita je velmi malá. Říkal jsem třeba – poslouchejte, tento autor je proděkanem, který nejdřív musí skončit, jinak nám to nenapíše. Další kolegyně si zase musí dodělat doktorát. A podobně. Čekali jsme, než se lidé uvolní, a v roce 2018 jsme to celé začali koncipovat. Po počátečních diskuzích jsme se rozhodli pro klasický chronologický výklad uspořádaný po jednotlivých historických epochách od starověku, přes středověk, renesanci, barokní medicínu, osvícenství a tak dále.
Zjistil jsem, že terapie ve 14. století mohla být dost dramatická. Jeden z rukopisů zmíněných v knize představuje místa určená ke kauterizaci neboli terapeutickému pálení. Překvapilo něco při přípravách knihy a editaci vás?
V každé kapitole je něco nového oproti tomu, co jsme dosud věděli. Je to dokonce pravidlo. V mé kapitole došlo k výraznému přehodnocení vztahu k vědě. Je to odhalení, že medicína v této době má jinou pozici, než se dosud soudilo. Zcela nově teď víme, že pražská lékařská fakulta měla vztah nejen k vídeňské lékařské fakultě, ale také k innsbrucké lékařské fakultě.
Co tyto vztahy přinášely?
Innsbrucká lékařská fakulta byla založena v 70. letech 17. století – takže je na rozdíl od nás velmi mladá, my jsme středověká fundace. Od profesorů z Innsbrucku jsme ale přebírali učebnice, protože byly ve své době obsahově progresivní. Těží z mechanistických principů, že tělo je jako stroj plný trubic a táhel. Barokní medicína už není bezduchým opakováním několika stereotypních středověkých autorů, jak vyplývá i z pražského seznamu doporučené literatury ke studiu medicíny z roku 1693. Objevují se jména jako René Descartes. Jsou tam prokazatelně jména protestantských autorů. Dokonce na konci příručky je stručná zmínka ve smyslu: „Když u nás dostudujete medicínu, nezůstávejte sedět na zadku, a jeďte do světa. Mimo Paříže, Montpellieru nebo Říma zmiňují dvě protestantské fakulty, jednu v Kodani, druhou v Leidenu. V době vrcholícího baroka se studentům na medicíně v Praze doporučuje – mimo jiné – si zajet na protestantské univerzity a tam se poučit.
Věda už tedy byla nad náboženskými spory?
Cenzura do toho nějakým způsobem zasahovala, ale velmi málo. Snažím se v knize vysvětlit, že církev už v této době zcela jednoznačně uznává autoritu lékařů a říká: „Přírodovědecké věci musí řešit lékaři!“ Proto také vzniká forenzní medicína, kterou církev vyloženě vyžaduje a spolupracuje s ní.
Co z toho má?
Zabývá se hodně tématy, která jsou pro církev důležitá. Třeba jak dlouho může trvat těhotenství. Když otec zemře, a dítě se narodí patnáct měsíců po jeho smrti, může být manželské? Církevní komentátoři se vůbec nesnaží tvrdit, že to vědí oni, protože to vyčetli v bibli. Tam to není. Naopak chtějí po lékařích, aby jim řekli, jak to ve skutečnosti bylo. Šlo o rozdělení odborných kompetencí.
Navzájem si tedy nelezli do zelí?
Ano. Přírodovědecké věci spadaly lékařům, kteří zase říkali: „Co se týká náboženství, to se musíte zeptat kněží, do toho se nemícháme.“ Jestli tam někde vzniká podle mého názoru podceňované napětí, tak není mezi vědci-lékaři a kněžími, ale mezi skupinami intelektuálů a obyčejnými lidmi.
Jak byste ještě přiblížil lékařství v době barokní?
Obecně je barokní doba považována za dobu temna, spojujeme si ji s útlakem českého národa. Bílou horu obecně vnímáme jako katastrofu – přichází po ní Obnovené zřízení zemské, roztahují se u nás Habsburkové, a všechno nám tady zkazí, že?
Jak to vidíte vy?
Když se podíváte na dějiny lékařské fakulty, tak je to přesně naopak. V 16. století lékařská fakulta dokonce nefunguje, protože po roce 1527 zašla na úbytě. Celé století tady není. Respektive, máme ji papírově, z hlediska právního jsme nezanikli, ale nebyli tady žádní profesoři ani studenti, neexistovala výuka. Pak došlo k našemu slavnému vítězství na Bílé hoře – tím myslím naši katolickou stranu – a výsledkem bylo předání skomírající Univerzity Karlovy jezuitům, kteří okamžitě zorganizovali dvě chybějící světské fakulty, tedy práva a medicínu.
Jakou tehdy měla Univerzita Karlova pověst?
V době předání jezuitům byla nevýznamnou lokální střední školou, kde byla jenom filozofická fakulta. Náš tradiční pohled na dějiny 16. století je velmi stereotypní – slavná doba, Veleslavín, rozvoj českého jazyka… Když se ale podíváte na akademickou vzdělanost, tak to tomu úplně neodpovídá.
Zaujal mě ve vaší části měnící se vztah k sebevraždám, které měla křesťanská společnost podle obecného pohledu na tehdejší zvyklosti zcela odmítat a dokonce trestat. Najednou v knize vidím, že to může být jinak?
Ano, je to jeden z mnoha zajímavých detailů. Vztah k problematice duševních chorob je v minulosti komplikovanější, než se dlouhou dobu soudilo. K tomuto faktu ale není příliš mnoho další literatury, než tam píšu. Něco dalšího znám z jezuitských pramenů naznačujících, že se společnost byla schopná podívat na tuto problematiku méně pověrčivým způsobem, než bychom očekávali.
Doc. Mgr. Karel Černý, Ph.D. (* 1974)
Je přednostou Ústavu dějin lékařství a cizích jazyků 1. LF UK. Vystudoval magisterský obor Kulturní dějiny na Jihočeské univerzitě, dále absolvoval doktorské studium Dějiny lékařství na 1. lékařské fakultě UK a v roce 2013 se zde ve stejném oboru habilitoval. Odborně se zabýval řadou témat: dějinami prostituce, dějinami České psychiatrické společnosti a jejích předchůdkyň, historií jezuitského a dominikánského řádu zejména ve vztahu k dějinám lékařství nebo dějinami moru a morových epidemií.
Text: Jan David
Foto: se svolením Karla Černého
