Série Rebelky z Oxfordu jsou směsicí skvělé historické romance z doby viktoriánské, se špetkou rebélie a feminismu. Zábavný děj doplňují kouzelné scenérie města Oxford. Zveme vám mezi oxfordské rebelky, které právě chystají pomstu… (a rozhodně dojde také na lásku a vášeň). (text: Helena Herynková, se svolením Grada Publishing, foto: Štěpánka Levá)

V srdci Londýna se opět schyluje k bitvě mezi rozumem a citem. Lady Lucie zuří! Konečně se jí podařilo nashromáždit jmění, aby mohla ovládnout jedno z hlavních londýnských nakladatelství, a to s jediným cílem: využít ho ke vzpouře proti parlamentu. Kdo by však mohl tušit, že jedinou osobou, která jí stojí v cestě, je její dávný nepřítel lord Ballentine? Snaží se ho přelstít na všech frontách – v nakladatelství i v ložnici. Brzy ale zjistí, že platí známé tvrzení – ve válce a v lásce je dovoleno vše.

Tristan stál bez hnutí, jako kdyby ho právě zasáhla kulka.
Děsil ji.
Tváře mu hněvivě zrudly.
Žaludek se jí stáhl úzkostí. Překročila hranici, o níž dosud nevěděla, že ji respektují.
Zhluboka se nadechl. „Tak k ničemu,“ řekl. Ta slova mu odkapávala ze rtů v chladném opovržení.
Zkřížila ruce na prsou. „No ano,“ zamumlala. „A nemůžu s tebou podnikat.“
„Chápu.“ Mluvil vyrovnaným tónem, ale hluboko v očích mu doutnalo něco zlověstného. Záměrně pomalu ji přejel pohledem od hlavy až k patě, až se jí zježily všechny chloupky na těle. Strašně ho rozzlobila.
Obrátil se ke krbu a zadíval se do žhnoucích uhlíků. Ve svém splývavém županu, s jednou rukou položenou na krbové římse a profilem tvrdým a zachmuřeným vypadal jako pomstychtivý mladý bůh hledící do záře ohně.
„Pověz, Lucie.“ Hlas měl hedvábně hladký. „Jak moc to chceš?“
Ta otázka se jí obtočila kolem krku jako saténová šňůra. Cítila, jak se jí stahuje hrdlo.
Byla to past.
Vystrčila bradu. „Řekni si cenu. Uvidím, jestli ji můžu zaplatit.“
„Ale to jistě můžeš.“
Prsty jeho levé ruky začaly líně prozkoumávat předměty na římse, přejely po hladké křivce keramických hodin, obdélníkové skříňce, těžkém svícnu vyrobeném z dubového dřeva. Prodlévaly na svícnu, klouzaly po něm, zkoušely jeho obvod.
Zaplavilo ji horko, žhavé jako tekutý oheň.
„Můžeš,“ zopakoval, otočil se a pohlédl jí do očí. Ty jeho byly jako neproniknutelná jezírka plná mihotajících se stínů. „Otázka je, jestli budeš chtít.“

Ruka, kterou malátně kroužil kolem svícnu, klouzala po leštěném dřevě nahoru a zase dolů v obscénním gestu. A také fascinujícím, protože světlo ohně se mihotalo na jeho nahé hrudi a jeho pěkně tvarované prsty znaly všechny nestoudné způsoby laskání, jaké kdy člověk vynalezl.
To, že se opovážil něco takového udělat, ji připravilo o dech.
„Řekni si cenu,“ zašeptala.
Zuby se mu zaleskly jako tesáky šelmy. „Jsi inteligentní žena,“ prohlásil. „Hádej.“
„Hladíš ten falický předmět a chlípně po mně pošilháváš,“ odtušila. „Nemusím oplývat bezbřehou inteligencí, abych pochopila, že mi děláš návrhy.“
„Hmm,“ zamumlal, „pochopila jsi to správně.“
„Chlípné, nestydaté stvoření.“
„Mluvíš o mně, nebo o sobě?“
Nezmohla se na nic jiného než na něj zírat a nenávidět ho.
Sundal ruku ze svícnu. „Miláčku, zapomínáš, kdo jsem. Chtíč poznám na sto honů a navzdory té tvé ctnostné tirádě, kterou jsi tady předtím předvedla, jsi ho plná. Je v lesku tvých očí i v okouzlujícím ruměnci na tvých tvářích. Kdybych ti položil prst na hrdlo, ucítil bych, jak je tvůj tep nepřirozeně rychlý a tvrdý.“
Její tělo jako by najednou bylo pro vlastní nohy příliš těžké. Rozpálené tváře, zrychlený tep, to všechno byla pravda.
„Jsi směšný,“ zachraptěla.
V jeho úsměvu se zračilo čiré zadostiučinění. „A přece se ani jeden z nás nesměje,“ opáčil. „Jednu noc. Jednu noc ve tvé posteli za jedno procento akcií společnosti. A dáš mi písemně, že se postaráš o mé knihy. To je moje cena.“