Cykloturistický zájezd do Dolomit, oslava šedesátých narozenin na Sazávě, udílení státních vyznamenání na Pražském hradě nebo třeba slavnostní vyhlášení cen Magnesia Litera na Nové scéně Národního divadla a v hlavní roli povětšinou starý známý Oskar – to jsou nové povídky Michala Viewegha.
Ukázka z knihy z povídky Cyklista jede domů
Jeho účast na cykloturistickém zájezdu s poněkud idiotským názvem Krásy italských Dolomit 2020 je tragikomický omyl. Ony se snad krásy hor každoročně mění? říkal si kysele padesátiletý Ludvík. Zradu začal tušit už během oné dlouhé noční cesty autobusem. Marně se pokoušel usnout, zatímco všichni ti o deset i dvacet let mladší sportovci na okolních sedadlech (bohužel včetně Ludvíkovy o čtrnáct let mladší a o pětatřicet kilo lehčí manželky Helgy) popíjeli plechovkové pivo, popřípadě z PET lahví vodku s džusem nebo colu s rumem. Vyprávěli si přitom o předních vidlicích, o jakýchsi přesmykačích, špalkových a kotoučových brzdách a podobných nesmyslech. Ludvíka proto nanejvýš potěšilo, když Helga opálenému průvodci z cestovky i všem mladým párům 30 na okolních sedadlech zhruba po hodině kysele sdělila, že si připadá jako na zájezdu mechaniků týmu Astana a že by si neskonale raději povídala třeba o Dolomitech. Případně, vůbec nejlépe, o tom, jak Italové pečou domácí focacciu – když už ne o kuřeti Cacciatore na víně a rajčatech nebo o jejích neméně milovaných špagetách con le cozze… Tahle opatrná vzpoura sice na chvíli zafungovala, jenže onen mladý průvodce, který se s Ludvíkovou ženou znal z toho jejich úterního (a nově dokonce už i čtvrtečního) volejbalu a údajně celý tenhle cyklistický zájezd inicioval, po chvíli vrátil hovor zpět k brzdám, štěrku u krajnice a výtlukům v asfaltu.
„A jakej je?“ chtěl tenkrát od Helgy vědět Ludvík, když ho k cestě do Dolomit přemlouvala. „Ten vedoucí zájezdu?“
„Kterej?“ předstírala nechápavost.
„No ten tvůj spoluhráč z volejbalu?“
Helga pokrčila rameny: „Normální.“
„Normální?“ ptal se dál Ludvík. „Co to znamená?“
„Úplně normální mužskej. Docela hezkej,“ odpověděla Helga a podívala se stranou.
Nyní ten docela hezký, docela svalnatý a docela opálený úplně normální mužský, říká si v duchu sarkasticky Ludvík, postává v uličce mezi sedadly přímo nad jeho ženou. Mladý vedoucí zájezdu ovšem zjevně neví, čím by ke kulinárnímu tématu přispěl – a Helga proto k Ludvíkovu údivu opět sama stočí hovor k cyklistice: začne parodickým vychloubáním svým nově zakoupeným dámským dresem značky Kilpi a poté téměř plynule přejde k rozdílu mezi cyklistickými rukavicemi různých výrobců a nakonec ještě i k jakýmsi gelovým sedlům – a Ludvík uraženě, podrážděně zmlkne.
Odsouhlasit manželce společný cykloturistický zájezd do Dolomit byla fatální chyba, to je Ludvíkovi jasné už dlouho. Nyní si tenhle osudový omyl znovu a znovu připomíná, například při nevyhnutelné zastávce u čerpací stanice, na jejímž parkovišti mladý průvodce okamžitě vytahuje volejbalový míč. Helga a všichni ostatní účastníci zájezdu k mladíkovi s veselým poskakováním běží, protahují se, staví se do kruhu a poté téměř regulérně podávají, vzájemně si přihrávají, a někteří dokonce i smečují. Zatímco, on, Ludvík, který volejbal nikdy v životě nehrál, stojí v prodejně na benzínce dlouhou frontu na karton cigaret.
Svou chybu si Ludvík znovu připomene po příjezdu k hotelu – to jest dřív, než na kolo vůbec nasedne a vyjede, a dokonce ještě předtím, než z přívěsu za autobusem sundá své zánovní elektrokolo. Jeho žena, stejně jako i všichni ostatní účastníci tohoto ryze sportovního zájezdu (včetně jednoho osamoceného, šlachovitého šedovlasého seniora, kterému musí být odhadem zcela jistě přes šedesát, ale ve skutečnosti, jak Ludvík později konsternovaně zjistí, je mu jednasedmdesát) z přívěsu vytahují pouze takzvané silniční speciály. Ludvík je tedy po šlachovitém seniorovi ve skupině druhý nejstarší – a zároveň má jako jediný ze všech elektrokolo…
text: se svolením Eueromedia Group
foto: Štěpánka Levá
