Kompletní obraz nejpopulárnější kapely bývalého Československa ukazuje vzlety i pády rockové skupiny, jejíž hudební kariéra byla jednou velkou a neopakovatelnou jízdou. Must have pro ty, kterým koluje Elán v krvi, a nikdy nezapomenou na slova písniček, které jednoduše nejde dostat z hlavy, když zazní z éteru. Je to směsice vzpomínek na chvíle, které s Elánem prožili. Na vlastní bezstarostné mládí a první lásky totiž nejde zapomenout.
 

Letos na podzim vyšla jedinečná publikace Elán, která podrobně mapuje historii této úspěšné kapely – jak náročné byly její přípravy?

Přípravy odpovídaly širokému rozpětí celého projektu. Když má kniha vyprávět příběh největší československé kapely, pokud její popularitu měříme počtem prodaných hudebních nosičů, musí být stejně dobrá jako muzika, o které pojednává. A to v případě Elánu znamená nejen uspořádat spoustu informací, ale také hledat mezi nimi dosud nevyřčené souvislosti a nový úhel pohledu na ně, což znamenalo především setkávání. Kniha totiž obsahuje nejen fotky od více než dvacítky fotografů, ale absolvovala jsem podobný počet rozhovorů nejen se všemi současnými členy skupiny, ale i s bývalými členy, textaři, manažery, ale třeba i zvukařem nebo šéfem ochranky. Ti všichni mají co říct k příběhu, který se odvíjí víc než padesát let.

Máte z finální podoby knihy radost? 

Mám. Kolem Elánu existuje tým, který je svým nasazením dost výjimečný. Především manažerka Karotka Halenárová a muzikolog Oskar Lehotský dokázali nashromáždit, časově zařadit a připravit k tisku neobyčejně bohatý materiál, který kromě fotek obsahuje třeba i originální notové záznamy nebo korespondenci. Pro grafičku Barbaru Baloghovou i pro mne to bylo velmi vítané pracovní zázemí.

V čem je podle vás největší hodnota knihy?

V tom, jak silný příběh vypráví. Vašo Patejdl se jen pár dnů před svou smrtí vyjádřil, že pojednává o splnění jednoho velkého chlapeckého snu. A ten sen skupinu Elán dovedl nejen na pódium legendární newyorské Carnegie Hall, ale také přilákal sto tisíc diváků na pražskou Letnou. Těžko říci, co z toho znamená víc.

Na knize jste spolupracovala také se členy kapely – jak se do přípravy zapojili?  

Setkávali jsme se a povídali si. Vzhledem k tomu, že se známe desítky let a už jsem o Elánu, a hlavně s Elánem, napsala dvě knížky, věděla jsem, že kromě faktografických upřesnění mi do textu nebude ani Jožo, ani Jano nebo Vašo vůbec nijak zasahovat. A to se také stalo.

Vyšlo v nakladatelství Rosier.

Jaký je váš osobní vztah ke kapele?

Velmi pozitivní, i když je pravda, že jsem vyrostla na jiné muzice. A vím, že stejně
na tom jsou i další lidé, kteří měli možnost proniknout pod bedlivě střeženou
vnější skořápku Elánu. Ta na méně zasvěcené může působit dost sebevědomě,
někdy až arogantně. Především Jožo Ráž má totiž hodně vyhraněné názory, se kterými nemusejí mnozí souhlasit. Na druhou stranu je fakt, že Jožo na rozdíl od nich jiný úhel pohledu absolutně respektuje. 

S Jožo Rážem vás spojuje ještě kniha Návrat z nebe. Byla spolupráce na této knize začátkem vašeho přátelství?  

Naše přátelství, pokud si to dovolím říct, začalo už o mnoho let dříve. A jeho součástí je i obraz, který mají Rážovi na zdi v obývacím pokoji a maloval ho můj manžel Martin Vrana. Pod ním jsme také seděli ve třech, ještě spolu s Jožovou manželkou Barborou, ten první večer, kdy jsme se setkali po Jožově nehodě. Tehdy padlo rozhodnutí, že budu první novinář, se kterým bude Jožo mluvit, a vznikne knižní podoba svědectví o všem, co se tehdy událo. O tři měsíce později vyšel Návrat z nebe, česky i slovensky.

Dozvěděla jste se i vy sama o kapele tentokrát něco nového, překvapivého?

Samozřejmě! Copak by mě práce na té knize jinak vůbec bavila? Páni z Elánu si jako autora vybrali mě, já si jejich důvěry vážím a mohu potvrdit, že je oboustranná. Kdybych si nemyslela, že se od nich opět dozvím leccos nového a zajímavého, určitě bych se rozmýšlela jim kus svého života věnovat i já.  

Tématem vašich knih ale není pouze hudba, ale (což možná mnohé čtenáře nadchne) také pivo. Jak se ve vás zrodil tento zájem? Čím vás právě pivní kultura tak oslovila?

Jako novinářku mne vždycky těšilo psát o těch aspektech života, které přinášejí lidem radost a inspiraci, ať už to je muzika, gastronomie, historie nebo cestování. A kdykoli jsem se ocitla na jiném kontinentu, mrzelo mne, že jeho obyvatelé většinou nedokážou z paměti vylovit nic českého kromě piva. Tak jsem to vzala obráceně, a začala se věnovat právě fenoménu tohoto nápoje, který se mohl chlubit lepším jménem v zahraničí než u nás doma. Na renomované mnichovské škole Doemens Academy jsem získala diplom pivní someliérky a začala se mu věnovat hlouběji. Dnes pivu patří třetina mého srdce, druhá pořád muzice a třetí se ráda toulá a poznává všechno nové. To mne přivedlo i na post šéfredaktorky časopisu Turista, který se nedávno vrátil pod křídla Klubu českých turistů. Po takovém vydatném projektu, jako byla čtyřsetstránková „bible“ Elán, kterou mimochodem vůbec není lehké v rukách uzvednout, je to velmi osvěžující záležitost.          

Více o knize Elán najdete v článku ZDE.

PhDr. Marcela Titzlová je novinářka a knižní autorka, rodačka z pražské Hanspaulky. Spoluzakládala časopis Filip pro náctileté, nejdéle působila v deníku Mladá fronta Dnes a jako šéfredaktorka časopisu Bydlení. Její knížka V náruči dejvický noci vznikla na základě rozhovorů s Ivanem Hlasem, encyklopedii s názvem Kniha o pivu napsala spolu s Pavlem Borowiecem, zakladatelem časopisu Pivo Bier Ale. Tento tištěný titul, který je určen milovníkům piva všech stylů a vychází již třináctým rokem, dnes také vydává. Působí jako soudce v mezinárodních degustačních soutěžích a organizuje národní soutěž Golden Bohemia zaměřenou především na čepované pivo.

Text: Linda Haburová; Lucie Bednářová
Foto: Jan Taufer; se svolením nakladatelství Rosier