„Kdyby mě srazilo auto, nikdo by se nedozvěděl, jak má další kniha skončí,“ říká britský spisovatel Tim Weaver, autor série o Davidu Rakerovi, detektivovi, jehož hlavní pracovní náplní je pátrat po pohřešovaných lidech. Na začátku května pak vyšel v nakladatelství Mystery Press již třináctý díl nazvaný Poslední sbohem. V něm Raker pátrá po čtyřicet let nezvěstné matce Rebeky Murphyové, hlavní hrdinky jeho před třemi lety vydaného románu Ztracené střípky.
Celá série s Davidem Rakerem se zabývá případy zmizelých či pohřešovaných lidí. Proč jste si zvolil právě toto téma?
Vlastně jsem pro to měl dva důvody. Zaprvé jsem už dávno před vydáním své první knihy o pohřešovaných hodně četl a připadalo mi to fascinující. V té době zmizelo v Británii 250 000 lidí každý rok, a přestože se 99 % do roka našlo, zůstalo 2500, po kterých se slehla zem a už se nikdy neobjevili. A já si říkal: Jaké jsou asi jejich příběhy? Kam se poděli? A jak k tomu došlo?
V jedenadvacátém století je totiž docela těžké zmizet. Všechno je nesmírně propojené. Jsme neustále on-line a každé technické udělátko, které vlastníme, je vyrobené tak, aby nás našlo.
Druhým důvodem bylo to, že jsem hledal část trhu s detektivkami a thrillery, které se ještě nikdo nevěnoval. Harlan Coben a Linwood Barclay sice o pohřešovaných lidech psali, ale ani jeden jim nevěnoval celou sérii, a já už od začátku věděl, že přesně to chci udělat. Takže tyhle dva důvody byly počátečním bodem, ze kterého se nakonec zrodil David Raker.
Jaké jsou vaše oblíbené části psaní a co je pro vás při psaní nejtěžší?
Je těžké vybrat jednu oblíbenou část. Mám obrovské štěstí, že se psaní můžu věnovat na plný úvazek, takže už pouhá skutečnost, že si k tomu můžu denně sednout a něco tvořit, patří k mým nejoblíbenějším částem. A taky jsem moc rád, když se mi ozvou čtenáři. Těší mě, že je postavy z mých knih, například David Raker nebo Colm Healy, oslovily natolik, že se mnou o nich chtějí mluvit a přistupují k nim jako ke skutečným lidem.
Nejnáročnější pro spisovatele je asi to, aby udržel svou tvorbu novou a inovativní, a u sérií to platí dvojnásob. Mám za sebou patnáct knih a u každé jsem se vždycky načas zamyslel, jestli funguje dobře samostatně a má vlastní duši, ale současně zapadá do Rakerova světa. Chce to hodně přemýšlení, hodně času a disciplíny – a taky z toho člověka často bolí hlava.
Jak přistupujete k výzkumu a detailům ve svých knihách?
Rešerše jsou důležité, ale ne tolik jako příběhy postav. Výzkumu se věnuju hlavně proto, aby byl svět, o kterém píšu, autentický. Často zasazuji fiktivní místa nebo události do reálných kulis, nebo jim je připodobňuji. Například zápletka v románu Poslední sbohem je založená na skutečných událostech z osmdesátých let, ale abych mohl příběh směřovat tam, kde jsem ho chtěl mít, musel jsem si vytvořit vlastní verzi oněch událostí a umístit ji do Rakerverza (jak tomu rád říkám). Když rešerši odfláknete, nebudou čtenáři vašemu světu věřit. Pokud to s ní přeženete, začne vám brzdit příběh a v závěru to bude působit jako manuál na pračku.
Vyšlo v nakladatelství Mystery Press v květnu.
Jak vypadá pracovna Tima Weavera – panuje tam „tvůrčí nepořádek“ plný poznámek, náčrtků a barevných lepíků, nebo si vystačíte se svou pamětí a počítačem? A co pracovní rituál – káva, oblíbená hudba / čaj a ticho?
Pracuju z domova a svou pracovnu bych nazval „organizovaným chaosem“. Nemívám moc poznámek, náčrtků ani lepicích papírků – většinu nápadů a zvratů nosím v hlavě. Takže kdyby mě zítra srazilo auto, nikdo by se už nikdy nedozvěděl, jak má současná kniha skončí. Snažím se držet relativně běžné pracovní dny. V devět ráno si k tomu sednu, v pět večer končím. A taky se snažím napsat alespoň patnáct set slov denně. Hudbu neposlouchám, protože dokážu psát jen v naprostém tichu, a šálek dobrého čaje nikdy neodmítnu. Koneckonců jsem Brit!
Máte nějakou představu o tom, kam směřuje David Raker – plán, jak se jeho postava bude vyvíjet? Nebo ho necháváte „žít si vlastním životem“?
Své knihy neplánuju, takže sice mám nějakou matnou představu, kam by měl směřovat, ale není to vytesané do kamene. Knihy mají moc vyvíjet se samy o sobě a umějí vás strhnout zcela nečekaným směrem a já se vždycky nechám raději strhnout, než abych se držel předem dané cesty, kterou jsem Rakerovi stanovil.
Máte mezi svými knihami některou vyloženě oblíbenou – anebo si naopak u některé zpětně říkáte, že byste ji dnes napsal jinak?
To je jako ptát se rodiče na oblíbené dítě. Některé z knih v sérii mám z určitých důvodů rád, ale neřekl bych, že jedné dávám vyloženě přednost před jinými. Takhle zpětně a se zkušenostmi, které jsem během let nasbíral, bych nejspíš udělal několik změn ve své prvotině Hon na mrtvého. Jsem na tu knihu velice hrdý, protože mi zajistila smlouvu s nakladatelstvím, a i dnes si myslím, že v ní je mnoho dobrého – ale jsou tam i věci, především pokud jde o Rakerovu postavu, ze kterých už po letech tolik nadšený nejsem. Psaním se však člověk učí. S každou knihou jsem se naučil něco nového a jako autor jsem se posunul dál (snad!), takže není nijak překvapivé, že ve čtrnáct let staré knize vidím mouchy.
Martine Parkesová, Ian Kirby, Louise Masonová jsou postavy pojmenované po skutečných lidech, konkrétně po osobách, které tuto možnost „vyhrály“ díky svému příspěvku pro charitativní organizaci CLIC Sargent (což mi mimochodem přijde jako úžasný nápad) – konzultoval jste s nimi, jakou roli v příběhu budou hrát?
Přihazovali v aukci za možnost stát se jednou z postav v knize v rámci dobročinné sbírky na podporu dětských pacientů s rakovinou. Máte pravdu, že je to skvělý nápad, a ještě lepší účel. V zásadě to vypadá tak, že mi poskytnou své jméno a napíšou mi něco málo o sobě a já se toho snažím držet – ale jinak mám naprostou svobodu. Můžu z nich udělat hrdiny, zloduchy… i něco mezi tím.
Můžeme se těšit na televizní nebo filmové zpracování románů s Rakerem?
Poslední dva roky pracuji na televizním seriálu nazvaném Trace (Stopa), za kterým stojí veliká britská produkční společnost. Během covidových lockdownů jsem napsal pilotní díl a nástřel celé série a jim se to opravdu líbilo. Nyní se toho ujala i jedna britská televizní stanice, což je velice vzrušující. Se stejnou produkční společností navíc pracuji na dalším televizním projektu, ale tam jsme teprve na začátku a je to trochu něco jiného, než běžně píšu. Pořád se jedná o thriller, jen… jiný. Nemůžu o tom moc mluvit, protože o všem teprve jednáme.
A taky jsem pro televizi adaptoval svůj samostatný román Ztracené střípky – pilotní epizoda je už napsaná a může vyrazit do světa. U ničeho z toho neexistují záruky, že se to nakonec natočí, ale spolupracuji s výbornými producenty, takže to vidím optimisticky.
Čímž se oklikou vracím k Rakerovi. Díky tomu, že jsem už nasbíral nějaké televizní zkušenosti a píšu scénáře, tak si chci Rakera nechat pro sebe, a pokud by mělo k nějaké adaptaci dojít, budu v tom určitě značně zapojený. Rozhodně ho někomu neposkytnu jen tak.
Kdo je váš oblíbený autor?
Michael Connelly. To díky němu jsem se chtěl stát spisovatelem a on taky stojí za mým rozhodnutím napsat sérii.
Tim Weaver je britský novinář, redaktor a v současné době spisovatel na plný úvazek. Narodil se a dodnes žije s manželkou a dcerou v Bathu v jihozápadní Anglii. Proslavila jej série zatím třinácti vydaných románů o Davidu Rakerovi, specialistovi na hledání pohřešovaných osob, z nichž dva byly prezentované i v prestižním britském knižním pořadu Richard and Judy Book Club. Kromě toho je Weaver autorem samostatného románu Ztracené střípky, kde se Raker jenom mihne, a zajímavě koncipovaného románu v povídkách Stín ve dveřích.
Text: Petr Lazar
Foto: se svolením Nakladatelství Mystery Press
