Při psaní poslouchá hudbu z oblíbených filmů a většinou nemůže usnout, protože si v duchu přehrává scény z chystaných kapitol. Alexander Stainforth žije téměř celý svůj život (s) knihami a svým čtenářům přináší romantiku i napětí.

Od vydání vaší první knihy Temný úplněk je to letos přesně dvacet let. Když se za nimi ohlédnete, co vidíte?
Ušel jsem dlouhou cestu, při které jsem potkal spoustu zajímavých osobností. Na začátku jsem byl v podstatě ještě kluk, který toužil jenom psát, ale nikdo ho nebral vážně. S první knížkou jsem obcházel nezávislé knihkupce a distributory, snažil jsem se uspět, a nevzdat se. Ale průlom trval patnáct let, s menšími úspěchy, většími pády… Nejzajímavější na tom je, že když jsem se rozhodl v roce 2018 skončit a říkal jsem si, že vydám znovu Ďáblovu nevěstu už jenom jako e-knihu a začnu hledat nový životní směr, všechno se rázem obrátilo o tři sta šedesát stupňů.

V uplynulých dvaceti letech jste byl také svědkem mnoha změn.
To je pravda. Rozrostly se velké prodejní řetězce s knihami, nezávislá knihkupectví skoro zanikla, vznikla celá řada e-shopů, přišly sociální sítě. Na trhu prorazily e-knihy, audioknihy, čtenáři jsou nyní přístupnější k tvorbě českých autorů… Také samotné žánry prošly vývojem a nabízejí možnosti, na které jsme se ani neodvážili pomyslet. Literaturu značně ovlivnily změny ve společnosti, myšlenky desítek hnutí. Každá taková změna přináší pozitivní i negativní pohledy, ale já jsem za ně rád, protože díky tomu získávám pocit, že autoři mohou maximálně popustit uzdu fantazii a tvořit světy, o které by se před lety se čtenáři nemohli podělit. 

Měl jste knížky rád už jako dítě?
Průkazku do knihovny jsem si zařídil sám mezi šestým a sedmým rokem, když jsem se vracel ze školy. Během základní školy jsem chodil pomáhat do knihovny třídit vrácené knihy – bavilo mě trávit čas mezi policemi plnými příběhů, nasávat tu neuvěřitelnou atmosféru fiktivních světů, poslouchat názory čtenářů, když s knihovnicemi sdíleli dojmy z vypůjčené knihy. Z dnešního hlediska to pro mě byla nejspíš jakási sociální síť… Můj první autorský pokus vznikl v době, kdy mi bylo tak dvanáct. Dokončil jsem si jeden seriálový díl (tuším, že Zorra), a pak už jsem v podstatě psát nepřestal.

Jaké pocity ve vás psaní vyvolává?
Zřejmě to bude znít zvláštně, ale při tvorbě příběhů i samotném psaní jsem nejvíc šťastný. Horší už je to se zpětnou editací textu… Ovšem neznám žádného autora, který by si právě tuto část tvorby užíval.

Od začátku používáte pseudonym. Z jakého důvodu?
Pseudonym mi poradil jeden můj tehdejší spolupracovník – před dvaceti lety totiž čeští autoři nedostávali tolik prostoru. Později jsem uvažoval o psaní jiného žánru pod vlastním jménem, nakonec mi to ale nedávalo smysl, protože většina čtenářů už zná mé pravé jméno a ničeho zásadního bych tím nedocílil.

Jak si vůbec představujete svého ideálního čtenáře?
Víte, že takovou otázku mi ještě nikdo nepoložil? Ideální čtenář je pro mě ten, který si chce zkrátka a dobře odpočinout – ať už u romantické části příběhu, nebo se nechá strhnout jeho napínavější dějovou linií. Když se mi v něm podaří vyvolat pocity, které jsem měl při psaní, můžu to považovat za největší dar.

Myslíte si, že dnešní doba přeje romantice a happy endům?
Určitě ano. Stačí se rozhlédnout kolem, pustit si televizi, rádio, přečíst si zprávy na internetu. Kdo by z té hrůzy nechtěl na chvíli uniknout a ponořit se do románu se šťastným koncem…?

Jak byste popsal svou letošní novinku Nevěsta na útěku a třetí vydání Krásky a netvora, které vyjde během dubna?
Nevěsta na útěku je moderní historická romance plná dialogů, (snad i) úsměvných scének a mohla by se líbit divákům série Bridgertonovi. Kráska a netvor je pro změnu příběh s větším důrazem na napětí, na akt pomsty a tajemství, přesto ani v něm nechybí láska.

Kde vůbec čerpáte inspiraci?
Těžko se mi na to odpovídá. Připadá mi, že nápady jsou všude kolem nás a je třeba jen otázkou nálady, který z nich mi padne do cesty. V rozvíjení zápletek mi určitě pomáhá hudba – při psaní pokaždé poslouchám různé filmové soundtracky.

Je těžké dostat se ženě do hlavy?
V životě jsem převážně obklopený ženami, snad proto se toho nebojím. Zda se mi to ovšem daří, to musí posoudit čtenářky… A i když se nad tím zřejmě někdo pozastaví, pro mě je snadnější psát o ženách, protože obdivuju jejich sílu, odvahu, vytrvalost, všestrannost a empatii. V životě mě nejvíc ovlivnily právě ony – myslím si, že díky tomu je ve mně velká část „bojovníka“ jejich druhu. Nic si neberu násilím a neprobíjím se překážkami za každou cenu prostřednictvím mužského ega a zažitých stereotypů.

Na kontě máte i thrillery, horory a paranormální romance. Co vás na nich přitahuje?
Čas od času mám rád napětí – jako by si tělo říkalo o jakousi „bezpečnou dávku adrenalinu“.  Ale občas v těchto žánrech najdu mnohem víc. Jsem třeba velký fanoušek série Halloween, ale pouze těch dílů se silnou hrdinkou, kterou představuje Jamie Lee Curtis. Není to pouze obyčejný thriller/horor, ve vývoji postavy Laurie Strode můžeme sledovat její boj s vnitřním strachem – a pod tím si lze představit jakýkoliv náš vlastní strach. Její postava soupeří s „démonem“, kterému se nakonec vždy musí postavit. Nestačí utíkat, protože „démona“ neporazíte, dokud mu nestanete tváří v tvář a nezastavíte ho. Chci tím říct, že ve všech žánrech se dají najít hlubší myšlenky. Můžeme se ztotožnit i s postavami z hororů, protože všichni se něčeho bojíme a všichni toužíme strach porazit.

Jak už jsme zmínili, několik příběhů jste vydal pouze v elektronické verzi, co vás k tomu vedlo?
Začalo to v roce 2018, kdy jsem plánoval s psaním skončit a byl to zároveň takový finální pokus, který nakonec moje rozhodnutí zvrátil a kdy se mi jako autorovi začalo skutečně dařit. A pak se jednalo o sérii MM romancí (romance pro muže o mužích, pozn. redakce) – v ten okamžik ne zcela prověřený žánr na českém trhu, rozhodoval jsem proto z hlediska nákladů.

V budoucnost papírových knih ale věříte, nebo se pletu?
Před několika lety jsem tomu nevěřil, ale jak se zdá, čtenáři na tištěné verze nedají dopustit. Takže v jejich budoucnost nakonec také věřím. A nic se nevyrovná tomu otevřít novou knihu, zaslechnout takové to příjemné „lupnutí“ a nadýchnout se té trošky lepidla. A pro mnohé čtenáře, i pro mě, je v tom forma sběratelství. Pokud se mi nějaká kniha líbí, musím ji mít ve všech vydáních.

Jakou ze svých knih byste rád viděl na filmovém plátně?
Jednoznačně Zimní zámek. Je to má nejoblíbenější kniha, protože nepostrádá milostnou zápletku, rodinné tajemství, i závažnější témata týkající se např. sexuálního zneužívání. A v hlavní roli Isabel bych si dokázal představit Evu Podzimkovou, která mě nedávno uchvátila v sérii Sedm schodů k moci.

A jaký jste vy sám čtenář?
Multižánrový. Nedávno jsem četl novinku Chrise Cartera Genesis, i když jsem věděl, že pak půjdu zkontrolovat, zda jsou zamčené dveře. Z českých autorek mě hodně ovlivnila Hana Marie Körnerová – na její románové kronice Pán hor jsem „vyrůstal“. A rád si přečtu i romány Stephena Kinga a následně současnou romanci.

Jaké máte přání, sny a vize směrem do budoucna?
V plánu mám ještě hodně knih a projektů. Letos na podzim vyjde závěr duologie Nevěsta na útěku pod názvem Past na ženicha, na příští rok spřádám trochu temnější romanci Květ zla a ve hře je stále pokračování Zimního zámku. Doufám, že se romány budou čtenářkám a čtenářům líbit, protože bez nich by nic z toho nemělo smysl. A kdyby se mi poštěstilo napsat scénář k filmu či seriálu a projekt i zrealizovat, byl bych v této části života nejspokojenější.

Alexander Stainforth (* 1982)
Autor romantických příběhů, hororů a paranormálních příběhů. Dosud napsal a vydal přes dvacet knih. Mezi nejžádanější patří historicko-romantická tetralogie Lady Jane, série Krásná Karolína z doby vlády Rudolfa II. a samostatné historické romance Ďáblova nevěsta, V zajetí vášně, Kráska a netvor, Falešná společnice, Zimní zámek a Něžná náruč větru, která vyšla i ve slovenském překladu.

Text: Martina Vlčková
Foto: Petra Křížová