Přichází nová Prašina, tentokrát jako barevný komiks. Ve stejnojmenné temné pražské čtvrti bez elektřiny a mobilního signálu se odehrává nový příběh, s ním přicházejí i noví hrdinové. „Ilustrátor Karel Osoha má neskutečný talent, bude to fakt bomba,“ říká autor Vojtěch Matocha. Mluví o svém stylu psaní i o tom, jaké to asi bude, až jako skaut zažije blackout. (text: Jan David, všechny fotografie: se souhlasem nakladatelství Paseka)

Jaká Prašina vyjde po knižní trilogii na začátku dubna?
Nebude to klasická próza, ale komiksový spin-off, tedy příběh, který se bude odehrávat ve stejném světě, ale s jinými postavami a jinou zápletkou. Bude vycházet v sešitech jednou měsíčně, celkem by jich mělo být sedm, a časem by s trochou štěstí mohla vyjít i plnohodnotná komiksová kniha.

Kulisy Prašiny zůstanou, ale co bude s dosavadními hrdiny, Jirkou a En?
Komiks se bude se známým příběhem trochu proplétat, částečně na něj i navazovat. Možná se taky vrátíme k některým nedovysvětleným záhadám, na které už v knize nezbyl prostor. Víc zatím prozradit nemůžu.

V první knize bylo Jirkovi kolem čtrnácti let, jak staří budou hlavní hrdinové?
Děj se odehrává asi rok a půl po konci třetího dílu. Hlavním hrdinou tentokrát nebude dítě, ale sotva dospělý mladík jménem Vašek. V příběhu se možná někteří známí hrdinové objeví, samozřejmě o pár let starší – stále držím časovou osu. S tím, jak zestárli čtenáři, zestárli i hrdinové.

Pro vaše knihy je typický obrazový doprovod. Spolupracujete na komiksu se stejným výtvarníkem?
Ano, vytváří ho také Karel Osoha, on s myšlenkou komiksů ostatně přišel jako první. Už když ilustroval první Prašinu, říkal, že mu ten svět přijde vizuálně nesmírně zajímavý. Na deseti dvojstranách ale neměl tolik prostoru na zachycení atmosféry, na ukázání přechodů mezi Prašinou a okolním světem a dalších míst, která jsme v příběhu navštívili. Už tehdy jsme se bavili o tom, že by jednou mohl vzniknout komiks. Uplynulo pár let a první sešit je na světě. Na dalších pracujeme.

Radíte se, jak má příběh vizuálně vypadat?
Karel má velkou tvůrčí svobodu. Líčím děj, atmosféru, soustředím se na zápletku; je ale hlavně na něm, jakou dá příběhu vizuální podobu. Nepíšu proto ani klasický komiksový scénář, napsal jsem spíš něco jako filmovou povídku – jdou ulicí, uvidí tohle, stane se tamto... Finální rozdělení do panelů a obrazy samotné nechávám na něm, a vůbec nepochybuju o tom, že je to tak správně. Karel má neskutečný talent a byl bych blázen, kdybych se mu do toho pletl.

Když jste komiks poprvé viděl, jaké to bylo?
Úžasné. A zároveň trochu zvláštní, protože když příběh píšu, už si ho samozřejmě v těch panelech představuju. Bylo pro mě zajímavé sledovat, jak Karel do příběhu promítá svůj tvůrčí potenciál. Jak někdy upozadí něco, co jsem já považoval za důležité, nebo naopak nějaký jiný prvek vypíchne… a celek tím jen vylepší. Každopádně jsem spokojený, protože výsledek stojí za to. Bude to fakt bomba.

Bude to barevný komiks?
Ano, plnohodnotný barevný komiks. A Karel jde opravdu do velkých detailů, dává si s tím strašnou práci, vylepšuje, překresluje. Tipuju, že už tak měsíc nespal.

A vy? Psaní je váš koníček. Máte po práci vyhrazená okna v noci nebo jste ranní ptáče?
Moje psaní je takové hodně nárazové. Můžu mu věnovat jen velmi málo času. Když píšu hodinu, dvě týdně, tak jsem rád, protože většinou nenajdu ani ty. Výborně se mi píše ve vlaku, kde není kam odejít. Nejsou tam žádné rušivé vlivy, mají tam kafe – paráda. Bydlím v Praze a pracuji pro olomouckou firmu, zpravidla jednou do týdne tam musím zajet na otočku, ten den pak strávím ve vlaku pět hodin. Většinou píšu tam. Teď už jsem ale nic nenapsal skoro dva měsíce, s koncem roku bylo potřeba řešit pracovní termíny. S jarem se ale chci k psaní určitě zase vrátit.

Když jako programátor mobilních aplikací vymyslíte místo, kde nefunguje elektřina ani mobilní signál, není to i spontánní forma psychohygieny?
Když jsem psal, nenapadlo mě to, ale něco na tom asi bude. Prašina je místo, kam bych strašně rád vyrazil třeba na dovolenou, kterou se snažím trávit na podobných místech. Buď tedy v přírodě nebo ve starých italských městečkách, třeba někde v Toskánsku, na jihu Itálie, na Sicílii, tam mají města tu pravou prašinskou atmosféru. Je tam přítomné to estetické chátrání, máte pocit, že se můžete v uličkách ztratit, vidíte, že nebyly stavěné pro auta a dnešní moderní dobu, ale pro chodce. Když jsem psal Prašinu, snažil jsem se v ní zachytit i tahle, abych tak řekl, menší měřítka.

Necháváte se při psaní pohltit fantazií natolik, že díky emocím zažíváte třeba strach?
Strach ne, ale rozhodně vnímám napětí. Když píšu, prožívám děj skrze postavu. Je to podobné, jako bych knihu sám četl, a ještě neznal závěr příběhu. Poznám, že se mi povedla akční scéna, protože jsem ji sám prožíval s vnitřním napětím – pokud jsem se při psaní hnal, a chtěl jsem být co nejdřív u rozuzlení. To se samozřejmě týká prvního psaní, pak po sobě čtu text desetkrát, dvacetkrát nahlas, měním slova, hodně přepisuju.

Vážně i dvacetkrát?
Desetkrát určitě. Každou napsanou kapitolu si po sobě několikrát přečtu. A když je knížka hotová, nahlas si ji přečtu ještě dvakrát celou. Je to fakt potřeba, protože jinak neodhalíte, že věty zní divně. Nebo že se něco opakuje, že to nemá rytmus. Když čtete nahlas, poznáte, že některý popis je příliš dlouhý. Nebo objevíte ospalou pasáž, takže ji trochu potemníte, přidáte napětí.

Kdo jsou vaši první skuteční čtenáři nebo posluchači?
Manželka, a pak moji už dospělí kamarádi ze skautu. Teprve potom jde příběh do redakce. Na dětském čtenáři testuji až výsledek. Dělal jsem skautského vedoucího a už při psaní jsem počítal, že budu číst příběh svým skautům na táborech na pokračování. Věděl jsem, že v každém okamžiku musím držet jejich pozornost, protože jinak mi po náročném táborovém dnu usnou.

Proto stylem psaní „tady a teď“ pořád udržujete čtenáře v přítomném ději?
Snažil jsem se držet jednotu místa, času a děje, aby bylo pořád jasné, o co jde, a zároveň se neustále odehrávalo dost akce, aby to mělo spád. Tím směrem jde, myslím, ostatně celá dětská literatura. Od dobrodružných knížek Julese Verna nebo Karla Maye jsme se dostali úplně jinam.

Stačí jít jen k foglarovkám. Čtenáři často srovnávají kulisy a atmosféru Prašiny s vontskými Stínadly...
Inspiraci určitě přiznávám. Z dnešního pohledu jsou ale ty příběhy psané už trochu starým jazykem, mám je moc rád, ale možná už působí v jistém ohledu trochu naivně. Řekl bych, že foglarovky dneska čtou mladší děti než kdysi. Už to nejsou knížky pro náctileté, spíš pro věk osm, devět let. Třeba Hoši od Bobří řeky. Úžasná knížka, ale má to strašně těžké, protože konkurencí foglarovek pro dnešní náctileté jsou Avengers a Hra o trůny...

Je dnes pro skauta důležitější mobil, nebo kápézetka?
Obávám se, že mobil. Děláme ve skautu všechno, co je v našich silách, abychom ten poměr alespoň vyvážili, ale bude to téměř jistě mobil.

Mají u sebe dnešní skauti na táborech mobily? Nebo tak trochu zažívají Prašinu?
Zažívají Prašinu. Když se vybírá tábořiště a není tam mobilní signál, tak je to poměrně velká výhoda a táborovému dění to velmi prospěje. Dítě se najednou může soustředit na skutečné vjemy kolem sebe. Nachází se pevně ve fyzickém prostoru a nerozptyluje ho nic z virtuálna. Skautské tábory jsou v tomto ohledu skvělý digitální detox.

Jste díky napsání Prašiny připravený na příchod blackoutu?
Asi ne. Nikdo není. Většinu času trávím před počítačem, je to moje práce. Nevím, jestli bych dokázal sbalit batoh, vyrazit někam do lesa, a tam přežívat.

Vždyť jste skaut!
Chvíli bych možná přežil, to jo. Na skautských výpravách a táborech jsem strávil spoustu času. Ale až blackout přijde, a on nejspíš přijde, tak na něj nikdo z nás nebude připravený.

Jaký nejdelší čas bez elektřiny jste v dospělosti zažil?
Možná měsíc, právě na skautských táborech. Tam se každý civilizačně trochu posune do minulosti.

Už před lety se mluvilo o natáčení filmu Prašina, jak to s ním vypadá?
Stále se na něm pracuje, i když to covid samozřejmě dost zkomplikoval. Existuje scénář, ale ještě se musí spousta práce odvést. Prašina se nedá natočit levně a jednoduše. Chtěli bychom ji poskládat z různých polských, rumunských a možná i litevských městeček, aby na českého diváka nepůsobila příliš povědomě. Bude taky potřeba spousta efektů, aby ten přechod mezi dnešní Prahou a fiktivní Prašinou působil hladce a uvěřitelně.

Co dál plánujete psát? Komiksy nebo něco nového?
Chtěl bych napsat něco úplně jiného, mimo svět Prašiny. Nemělo by se to odehrávat ve městě, ale v úplně jiném prostředí.

Přesunete se do lesa?
Třeba. I pro spisovatele je větší zábava, když popisuje něco nového. Pokud už potřetí píšu, že někdo jde tmavou vlhkou chodbou, také z toho nemám ten vnitřní zážitek jako poprvé. Takže chci něco úplně jiného, jinou atmosféru, jiné vztahy mezi postavami. Znovu by to ale měla být dobrodružná knížka pro děti, to ano.

Vojtěch Matocha (1989) je programátor mobilních aplikací a spisovatel. Ve své knižní trilogii vytvořil fiktivní pražskou čtvrť Prašina, kde nefunguje elektřina ani mobilní signál. První kniha, jmenovala se Prašina, vyšla v roce 2018. V letech 2019 a 2020 pak vyšly druhý a třetí díl. V dubnu 2022 se chystá první ze série komiksových sešitů. Tvůrčím psaním se zabývá od gymnázia, skautingem ještě déle. Vystudoval obor Matematické metody informační bezpečnosti na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Žije v Praze, pochází z Olomouce, kam občas dojíždí za prací – vlakem, ve kterém rád píše.