Pavel Tomeš je stand-up komik, úspěšný autor scénářů a knih a navíc nakladatel. Má tedy svaté právo se v našem magazínu ke své práci vyjádřit. S mikrofonem jsme ho zastihli krátce poté, co vydal svůj první román Až na ten konec dobrý, což může být pro knihu smrtící název. … Anebo naopak? Na názvy je totiž tento svérázný sympaťák expert. Ostatně jeho předchozí titul se jmenoval Tohle lidi hodně berou. (text: magazín Knihkupec, foto: se souhlasem Pavla Tomeše)

Vyšly vám tři úspěšné knihy s fejetony, co vás vedlo k tomu napsat román?
Fejeton je takový stand-up v próze. Jste tam sám za sebe, líčíte s nadsázkou svůj pohled na věci, které se dějí vám. Román má své hrdiny a ti můžou mít zcela rozdílný pohled na svět a zažívat situace, které v životě nikdy nezažiju. Zkrátka můžete jako autor víc odvázat ze řetězu fantazii a vůbec tak nějak všechno, a to mě baví. Navíc budovat nějaký vtípek několik desítek až stovek stran, to je opravdu velmi zajímavá autorská zkušenost.

Z tajnosnubné anotace čtenář pochopí, že v románu najde opravdu všechno. Vrcholem je pak slib „hlubokého lidského příběhu jako prase“. Kdo je tedy hrdinou vašeho díla?
Já prostě nemám rád spoilery ani na obálkách knih, ani v anotacích, ani v recenzích. Nemám to rád jako čtenář, a tak to nedělám ani jako autor a nakladatel, takže si z toho v anotaci knihy dělám trochu legraci. Háelpéčko, tedy Hluboký Lidský Příběh, je narážka na novinářské prostředí, kde se částečně příběh odehrává. Hrdiny má kniha tři, jedenáctiletou holku, svérázného dědka a redaktorku černé kroniky. Kdo z nich je hlavní hrdina, stejně jako to, co si o knize má myslet, nechám zcela na čtenáři. Já můžu jen doufat, že se u ní pobaví aspoň stejně jako já, když jsem ji psal.

Podtitul vaší knihy je „humorný román o smrti“. Není to trochu protimluv?
Vůbec ne. Je to o smrti, ale zároveň je to sranda. To se nevylučuje. A přestože jsou tam i vážné momenty, není to nějaká depresivní četba. Je v té knize, na to, že je o smrti, myslím, docela živo.

Až na ten konec dobrý je pro knihu, která řeší smrt, velmi dobrý název. Na názvy máte zvláštní cit a talent. Jen připomenu předchozí knihu Tohle lidi hodně berou.
Název knihy je podle mě opravdu důležitý. Koneckonců často je to to jediné, co si většina čtenářů z knihy přečte. Tak ať to stojí za to.

Říká se, že hodně čtenářů vybírá knihu nejen podle názvu a obálky, ale i podle první věty. Přesvědčí první věta vaše čtenáře, aby si knihu domů odnesli?
Já myslím, že určitě. Myslím, že je to věta, která doslova popíchne čtenáře k další četbě. Zní takhle: Zabodla mu pomalu nůž do břicha a sledovala, jak ho rychle opouští jeho debilní smysl pro humor.

Práce na románu je náročná po všech stránkách. Zůstanete u tohoto žánru, nebo se rychle vracíte k fejetonům?
Ano, náročná je po všech stránkách, to je hezky řečeno, zvlášť když je těch stránek nakonec přes čtyři sta. A když jste nejen autorem, ale zároveň i nakladatelem svých knih, je to o to náročnější. Takže, uvidíme, v psaní knih chci určitě pokračovat. Musím to ale probrat se svým nakladatelem. Naštěstí si skvěle rozumíme … (smích)

Lidé vás mohou znát z pořadů Na stojáka nebo Comedy Club. Co vás přimělo k tomu, stát se stand-up komikem?
Chtěl jsem to prostě zkusit. Takže jsem to zkusil a už u toho zůstal.

Je to asi hodně o odvaze a taky exhibicionismu. Kterou z těchto vlastností máte vyvinutější?
Myslím, že nejsem nijak zvlášť odvážný, dokonce se necítím ani jako velký exhibicionista. Jen jsem měl prostě pocit, že by mi to mohlo jít. Navíc odvahu a exhibicionismus potřebujete jen, když máte blbej stand-up.

Někteří stand-up komici tvrdí, že milují to napětí a někdy i trapno, kdy publikum reaguje jinak, než bylo komikovo očekávání. Máte tuto formu masochismu také?
Ne, to teda nemám, a myslím, že ti někteří stand-up komici asi trochu kecají. Tohle nemá rád nikdo. Všichni to děláme kvůli momentům, kdy to vyjde a lidi se smějí a jdou s vámi, ne kvůli tomu, kdy to nefunguje.

Co na publikum zaručeně funguje?
Kdyby to někdo věděl, zažívali bychom jen skvělá představení, úžasné televizní pořady a knihkupectví by byla plná dechberoucích knih. Ale když si zapnete televizi nebo zajdete do knihkupectví, hned vidíte, že to pořád všichni hledají.

Vy máte ale za sebou také kariéru novináře a měl jste i pravidelné rubriky v týdeníku Sedmička. Co vás baví víc, psaní nebo stand-upy?
I stand-up si musíte nejdřív vymyslet a napsat, není to improvizace. Ve stand-upu ale máte následně okamžitou zpětnou vazbu, to je jeho velká výhoda. U psaní ji často máte velice zpožděnou, někdo vás po půl roce pochválí, že to četl, ale z krátkého rozhovoru s ním pochopíte, že už si to vlastně moc nepamatuje, nebo si to s něčím spletl. Přesto mě psaní baví víc. Rád si hraju a čeština je ta nejlepší plastelína.