Martin Augustín: Byl pozdní večer, první máj, to se obrazem překřičet nedá

04.05.2022 | Rozhovory
Martin Augustín: Byl pozdní večer, první máj, to se obrazem překřičet nedá

Má to být nejkrásnější Máj od Karla Hynka Máchy, který dosud vyšel. Oceňovaný ilustrátor Martin Augustín tvořící na hranici fantazie a skutečnosti je přitom velmi skromný. „Když jsem nakonec nabídku přijal, začal jsem se těšit, ale strach byl nejprve větší,“ říká o knize, která vyjde také v limitované sběratelské edici. Prozrazuje, jestli už si dal za odměnu oblíbenou vanilkovou zmrzlinu. (text: Jan David, foto: Ivona Orešková, Alan Hyža)

Jak vnímáte Máchův j?

Považuji ho za něco výjimečného, vzácného, je jako diamant české poezie. A dostal jsem příležitost provázet ikonické literární dílo Karla Hynka Máchy svými ilustracemi. Je to pro mě něco mimořádného, svoji účast považuji doslova za osudovou záležitost. Jako by mi spadla do života shora z nebe.

Popisujete to velmi emotivně.

Máj je něco neuvěřitelného, což zjistí každý, kdo se pustí do jeho hloubky. Pohltí vás, rázem přestanete vnímat okolí, a jen si pak řeknete – Je vůbec možné, aby toto napsal muž? Předpokládám, že Mácha byl bouřlivák a bohém, historky jsou kolem něho všelijaké. Chudák ale zemřel velmi mladý. To je takový osud některých géniů, že stvoří jedno dílo, které přetrvá staletí, ale sami se nedožijí vysokého věku.

ijde mi, že Máj má svou živostí a určitou snovostí podobného ducha jako vaše obrazy.

Pokud mohu, poopravím vás. Když jsem dostal z nakladatelství tuto nabídku, tak jsem se v prvním momentě hodně leknul. Přečetl jsem si Máj poprvé, podruhé, potřetí... Nevím, kolik lidí má tuto báseň načtenou od začátku do konce jako já. Jestli jich většina nezná jen notoricky známý, krásný začátek, když byl pozdní večer, první máj…

Čeho jste se lekl?

Jestli jsem vhodný ilustrátor. Jestli je vhodné moje vizuální vnímání světa k doprovázení této vzácné knihy ilustracemi. Báseň je těžká, je v ní málo zasněné romantiky a poetiky, kterou jsem typický. Přiznám se, že jsem po několika přečteních volal nakladateli, aby zvážili, jestli se toho nemám vzdát, protože mám z této práce velký respekt.

Proč?

Z jediného důvodu – aby výsledek nevyzněl banálně a nemusel jsem se sám před sebou stydět. Po několika konzultacích jsem byl ujištěn, že je to právě naopak, že by rádi vyzkoušeli jinou cestu, než jaká dosud byla zvykem. Těch poloh už bylo v minulosti opravdu hodně, ale pokračovat po takových jménech jako je Toyen, Štýrský, Zrzavý, Bouda, Švabinský…, to je velká zodpovědnost. Když jsem nakonec nabídku přijal, začal jsem se těšit, ale strach byl nejprve větší.

Jak se proměňoval váš postoj?

Nejprve jsem nevěděl, jak se mám k textu postavit. Pohrával jsem si s ním v hlavě, trvalo možná přes měsíc, než jsem přišel na princip, jakým způsobem to budu dělat. Věděl jsem, že nemohu jít po svých vyšlapaných cestičkách, že musím hledat cesty nové a výjimečné. Dobrovolně a bez mučení se přiznávám, že jsem se trápil, než jsem na to přišel. Nicméně i když mám hotovo, napětí ve mě stále přetrvává, protože konečným soudcem bude až čtenář, kterému se kniha dostane do ruky. A pozor, báseň je sice obecně notoricky známá, ale nejsem si opravdu jistý, jestli lidé skutečně vědí, o čem celá je.

Je pravda, že se překlápí do temnoty. Nicméně měl jsem možnost vidět náhledy ilustrací a z celého Máje na mě dýchá vaše typická harmonie a možná i určitá naděje. Nemám pocit roztrhané bídy a zmaru.

Ano, snažil jsem se jít do kontrastu, i když je báseň skutečně tragická. Povězme si upřímně, když šlo ve věku romantismu o lásku, tak šlo o život. Pro lásku se přece z mostu skočí. I když… Dneska už asi ne. Nejsem si jistý, jestli bych sám skočil (smích). Nakonec jsem k tvoření přistoupil pragmaticky, rozdělil jsem si knihu na čtyři části plus dvě intermezza.

A ten kontrast?

Řekl jsem si, že kontrast vytvořím svými jemnými ilustracemi k tomu tragickému příběhu nenaplněné lásky, k vraždě, k vězení, k popravě. Chtěl jsem dát protipól tomu prostředí a prostoru, který se odehrává v Máji. Máj jako měsíc, květen, je období právě té nové energie a nového života. Proto jsem se snažil dodat čtyřem hlavním dvoustránkovým ilustracím před každým zpěvem pozitivní nádech. Plus jsem dovnitř vkládal typografické medailonky, které obsahují určité artefakty básně. Třeba dvě skály, které tvoří bránu, nebo hřbitov plný křížů. Celou knihu zároveň provázejí amorfní větve – hodně věcí se v básni odehrává i v přírodě, tak mi k tomu přišly velmi vhodné.

 

Zaujalo mě, že se vámi ztvárněné vizuálno nesnaží překřičet slova básně, ale že se vzájemně doplňují. Oči přejíždějí z jednoho na druhé, postupně ve čtenáři budují atmosféru.

Těší mě, že to tak vnímáte. Ta slova na papíře se ale nijak překřičet nedají. Obdivuji toho chlapa, Máchu, že dokázal tak neuvěřitelně zkombinovat písmenka, slova a verše. Nakonec myslím, že vše vyšlo, jak jsem si představoval. Subjektivně vnímám pocity své spokojenosti. A musím dodat, v dobrém, že tak pedantský přístup při tvorbě knihy jsem ještě ze strany nakladatelství nezažil. Obrovská citlivost a nasazení budou ve finále na výsledku viditelné. Není to běžné, taková kniha se dělá opravdu jednou za velmi dlouhou dobu.

Při domlouvání rozhovoru jste zmiňoval svoji cestu do litografické dílny v Hroznové Lhotě. Co jste tam dělal?

Byl jsem tam v litografické dílně Františka Pavlici. Dělal jsem tam ještě dvě grafiky, protože ke knize vzniká navíc limitovaná edice tří set kusů, která bude sběratelskou záležitostí. Každá je nádherně zabalená v bílé kůži s krásnou skleněnou slzou vyfouknutou z píšťaly v Novém Boru, takže každá je originální. Její součástí budou dvě signované, trojbarevné litografie, které rozvíjejí motivy zevnitř knihy. Každá bude v nákladu 150 a 150 kusů, rozdělili jsme takto náklad na dvě poloviny. Je to kresba na kámen tužkou i tuší, která nemusí vyjít vždycky přesně tak, jak to odevzdávám do dílny. Je to kvůli chemickému procesu leptání, po kterém následuje proces nanášení barvy a následný tisk.

Povedlo se to napoprvéZmínil jste, že nikdy nevíte, jak grafiky dopadnou, a že se vždycky chystáte na variantu zachraňování.

Ano, plán B tentokrát nastal. Týká se velejemných věcí skoro až v mlhové struktuře, které miluji nejvíc. Leptáním se trochu ztratily, takže jsem je musel při druhé barvě nahrazovat a dokreslovat. Stále se mi potvrzuje, že tento styl tvoření je velmi živý proces, až vzrušující, kdy se zároveň bojím i těším. Nakonec je ale vždy důležitý výsledek. Když to z mého subjektivního pohledu dopadne fajn, velmi mě to těší. Stále ale opakuji, že nejdůležitější je vždy reakce čtenáře. Na tu ještě čekám, s malou dušičkou.

Vzhledem k prostoru v magazínu můžeme náš rozhovor uzavřít.

Vážně? Zaplaťpánbůh. (smích) Já se těchto rozhovorů bojím. Byl jsem párkrát i v televizi, kde mi dávali otázky podobně spatra, jako teď vy, a říkal jsem si – Martine, máš ten stres zapotřebí? Toto není moje parketa. Já se budu držet tady toho svého stolku s destičkou a papírem (ukazuje u sebe v pracovně). Ještě vám ale povím, že nikdy dopředu nevím, co nakreslím, a tak to bylo i při tom Máji. Tvořím na základě vnitřních pocitů a dojmů. Dotknu se papíru a potom už to jde.

A už jste si dal oblíbenou vanilkovou zmrzlinu, kterou si prý užíváte za odměnu?

Tu miluju! Vy víte, že mám rád vanilkovou zmrzlinu? (smích) Tu si dávám opravdu za odměnu, ale ještě nemohu, ještě přece nevím, jak to dopadne. Jedna věc je pocit, druhá čtenář. Počkám si. Snad se dočkám.

Martin Augustín (*1968) je oceňovaný výtvarný umělec s dlouhou řadou kolektivních i individuálních výstav v Praze, Bratislavě, Vídni, Antverpách, Haagu, Paříži, Mexico City, New Yorku… Absolvent pražské Vysoké školy uměleckoprůmyslové s poetickou duší, kterou promítá do svého díla, ať už jde o malbu, kresbu, grafiku nebo knižní ilustraci. První mezinárodní ocenění získal už v roce 1995 po stáži na vysoké škole ve švýcarském Luzernu, jednalo se o speciální cenu na Bienále ilustrací v Teheránu. Jeho dílo se nachází v majetku galerijních institucí, ale také v soukromých sbírkách. Je spoluzakladatelem nadace, která pomáhá dětským onkologickým pacientům. Je ženatý a má dvě dcery.

Nepřehlédněte

Jak k sobě mrzout a včelka cestu našli

25.05.2022 | Recenze

Jejich vírou bylo sloužit potřebným

20.05.2022 | Recenze

Scarlett Wilková: Chtěla jsem zkusit něco, co jsem nikdy nedělala

19.05.2022 | Rozhovory

Pauline Maiová: Během přestávek v psaní házím šipky

18.05.2022 | Rozhovory

Anna Horáčková: Kniha bude stát vždycky jako deset piv, říkával můj táta

16.05.2022 | Rozhovory

magazín knihkupec

je nezávislý tištěný měsíčník přinášející informace o knižních novinkách, rovněž ale o důležitých událostech ze světa kultury a umění.

Tento portál je neúplným zrcadlem jeho redakčního obsahu. Některé články, recenze, knižní ukázky a pod. vycházejí pouze v jeho tištěné podobě. Pro tu ovšem musíte navštívit některé kamenné knihkupectví, kde jej dostanete zdarma ke svému nákupu.