„Byla jsem jak sopka před výbuchem,‟ říká Kamila Paličková o pocitu před napsáním knihy s názvem Putování za zvířaty – Jak jsem objevila duši zvířat i tu svou. Při jejím vzniku i brečela. „Kvůli tomu, čeho jsou lidé schopni vůči zvířatům,‟ říká žena stojící za projektem Redline Expedition, díky kterému posílá na pomoc ohroženým druhům v rezervacích dobrovolníky i peníze. (text: Jan David, foto: se souhlasem Kamily Paličkové)
Čím jste chtěla být jako holka?
Každou chvíli se to měnilo. Chtěla jsem být třeba porodní lékařkou. Líbil se mi vznik nového života. Docela dlouho mě držel zájem stát se veterinářkou, ale také jsem chtěla být krizovou manažerkou.
Počkejte, to vám ale asi nebylo osm let?
Bylo mi asi třináct let. Líbila se mi představa, jak zachraňuju firmy. Pak jsem to posunula ještě o level výš, a chtěla jsem řídit OSN. (smích)
Jak se tohle stane?
Líbila se mi činnost organizace UNICEF v České republice. Nicméně vtipné je, že v určitých rovinách se mi všechno splnilo. Spojka se zvířaty je jasná skrze můj projekt Redline Expedition. Dnes také provozuji firmu na dovoz ekologických plenek, takže kolem miminek trochu dělám. Předtím jsem měla velkou firmu, kde člověk musel být čas od času i krizovým manažerem. A v OSN zastupuji českou pobočku mezinárodní sítě Business and Professional Women.
Jak představíte projekt Redline Expedition?
Je to skvělý koncept, kdy místo klasické dovolené jedete pomáhat do neziskové organizace, která se zabývá ochranou kriticky ohrožených druhů zvířat. Dostanete nezapomenutelné zážitky, vzdělání v tématu, zažijete zvířata v rovině, do které byste se jinak nikdy nedostal. Zároveň je to geniální forma fundraisingu. Přijde mi neuvěřitelné, že za čtvrt roku teď vypravím několik lidí, a díky nim mohu poslat na pomoc čtvrt milionu korun. To jsou peníze, které by dané organizace získávaly velmi těžce. Důležitým posláním také je, aby živé zvíře mělo pro místní komunitu větší hodnotu než mrtvé.
Kolik z peněz zaplacených zájemcem míří na pomoc?
Z celkové částky mám provizi dvacet procent, která stále rozhodně nepokrývá investice do projektu, natož abych z toho měla něco navíc mimo dobrého pocitu. Zbytek posílám konkrétní organizaci.
Proč jste se do projektu pustila?
Pro mě je velmi důležitý vztah mezi člověkem a zvířetem, o kterém píšu v knize. Vytvořili jsme z přírody disciplínu a tváříme se, že zvířata patří jenom do rukou odborníků a veterinářů. Tím ale posilujeme svoji oddělenost. Pro mě je Redline Expedition o návratu zpět, k sobě. Máte šanci si zvířata tak říkajíc osahat a očuchat, zažít je v reálném prostředí a koexistovat s nimi jako nikde jinde.
Jednu takovou cestu jste darovala i svému dospívajícímu synovi, co na to říkal?
Byl to dárek k jeho osmnáctým narozeninám. Pavel vyrazil do Namibie i se svou přítelkyní, a shodli se, že to byl největší zážitek jejich života. Nicméně on má podobně blízký vztah ke zvířatům jako já. Oba jsme s nimi vyrůstali od malička, já docela intenzivně. Taťka měl obchod s akvarijními a terarijními zvířaty, a když u mě spaly kamarádky, tak nám nad hlavou pobíhali uprchlí gekoni.
Co syna zaujalo konkrétně?
Vidět třeba koloběh života a smrti, že na světě funguje potravní řetězec, od kterého jsme v naší společnosti často zcela odtržení. Účastnil se krmení, kdy musel vzít kus koňské nohy, takže bylo jednoznačně rozpoznatelné, že je to kus mrtvého zvířete, aby posloužila jako potrava pro šelmy.
Kniha rozhodně není klasicky cestopis, možná jde i o osobní zpověď?
V nakladatelství říkali, že sami nevědí, kam ji mají žánrově zařadit. Je na pomezí cestopisu, osobního rozvoje a faktografické knihy o zvířatech. Cestuji v knize od jedné organizace k druhé, ale jde pouze o kulisy. Kapitoly jsem schválně poskládala tak, aby se každá věnovala jinému druhu zvířat, ukázala jsem tak různé informace třeba o jejich praktické ochraně. Jedna kapitola jsou lvi, pak sloni, nosorožci, šimpanzi...
Posíláte lidi i do Kostariky nebo Mexika. Proč jste se v knize zaměřila jen na Afriku?
Postavila jsem obsah na pozadí organizací, které působí jen v Jihoafrické republice, kde jsem kdysi začínala u gepardů. Zároveň mám v knize dva momenty, kdy chci ukázat kontrasty určité problematiky mezi jednotlivými zeměmi na příkladu Zimbabwe a Keni. Řešila jsem zároveň, jak zařadit edukaci a fakta formou, která by čtenáře bavila, protože sama nemám ráda čistě faktografické knihy. Proto jsem je zasadila do příběhů, které jsem sama zažila. Lidé se tak dozví obrovskou spoustu faktických informací, ale vlastně si ani nemusí všimnout, že se to děje. Zároveň jsou v knize informace, z nichž některé se u nás v literatuře objeví zřejmě poprvé – třeba snaha o boj za legalizaci prodeje nosorožčích rohů.
Podtitul knihy zní, že jste našla duši zvířat i tu svou. Co to znamená?
Prošla jsem sama vnitřní krizí a proměnou, kdy jsem cítila bytostné volání uvnitř sebe. Věděla jsem, že už nemohu žít a fungovat jako dosud. Jednou jsem sbalila kufr a vyrazila do Afriky, kde jsem u zvířat zjistila, že to je ono. Rozléval se ve mně klid, cítila jsem, že jsem tam dobře. Mluvím proto v knize i o odvaze udělat změnu. A byla bych moc ráda, kdyby si lidé začali pokládat otázku, jak je možné, že jsme to dopracovali až sem. Jsem přesvědčená o tom, že to, co si neumíme dát sami jako lidé, to nemůžeme dát ani zvířatům. Jsou to hodnoty jako respekt, svoboda, autentické žití... Většina z nás podle mě obsahu těchto pojmů nerozumí.
Jak se vám knížka psala?
Když tvořím něco nového, tak ve mně několik měsíců vzrůstá zvláštní netrpělivost a chaos. Přeskakuji z jednoho na druhé, a nevím kudy do toho. Pak už nevím kudy kam, jsem jako sopka před výbuchem, a najednou si řeknu dost. Domluvila jsem se s kamarádkou, která žije ve Španělsku, přijela jsem k ní napsat knihu. Měla jsem horní patro pro sebe, kde jsem od rána do večera seděla a psala. Vždycky mi jen napsala sms, jestli chci oběd nebo večeři. V okamžiku, kdy se odpoutám od vnějších vlivů, což potřebuji, tak se mohu ponořit do sebe, což mi vždy trvá klidně hodinu i hodinu a půl. A potom jedu.
Znala jste od začátku strukturu knihy?
Úplně ne, napsala jsem během dne půl jedné kapitoly, půl další kapitoly. A první den, když se skládaly tyto střípky, celá struktura se najednou vyjevila. Za dva týdny ve Španělsku jsem napsala asi šedesát procent knihy. Zbylých čtyřicet procent jsem psala a pilovala doma další čtyři týdny.
Vzhledem k obsahu mě zajímá, jestli vám někdy při psaní tekly slzy? Prožívala jste vzpomínky?
Obrovsky, i při čtení. Psala jsem zrovna kamarádce, co to má být – že si napíšu knihu, u které brečím. (smích) Za poslední čtvrt rok jsem ji během čekání na tisk otevřela dvakrát a silné kapitoly mě pokaždé rozbrečely. A není to o tom že bych se vyžívala v dramatičnostech. Zase si ale při čtení uvědomím, že zvířata jsou plnohodnotné bytosti, osobnosti, s emočním a společenským životem, mají rodiny i kamarádské vazby. Prožívají radost i bolest.
Máte příklad?
Demonstruju to u konkrétních nosorožců. Lidé, kteří s nimi pracují, vám popíšou jejich charakterové rysy. Samec se jménem Sweet Chilli přežil útok pytláků na jejich skupinu, jediný z přítomných přežil. Do té doby byl klidný, a pasivní, po této zkušenosti začal být ostražitý, a postavil se do role ochránce. Zvířata si uvědomují, co se děje, a plně vše prožívají. Toto uvědomění mě vždy dostane. A pak také smutek z toho, že to lidé nevnímají.
Dostala jste se do nebezpečné situace se zvířetem?
Do nebezpečí ne, ale do nejistoty ano. Popisuji příběh svého setkání se lvem v rezervaci, kde jsme jeli v otevřeném autě a zastavili od něj metr a půl. Kdykoliv by mohl skočit. Předvedl nám svůj fascinující zvukový projev, kdy cítíte vibrace v celém těle. V autě nás sedělo víc, ale zíral jenom na mě. Tehdy jsem ještě měla průvodkyni, která vytáhla z kabelky propisku a řekla – „Jestli na tebe skočí, tak to do něj bodnu.‟ V tu chvíli jsme všichni vyprskli a byli jsme mrtví smíchy. Myslím, že v nebezpečí jsme nebyli, protože pracovníci rezervace znají osobnosti zvířat a umí je odhadnout podobně jako třeba my naše psy. Samozřejmě jsou to pořád zvířata a i pes může kousnout. Připomíná mi to informaci, že při focení zvířat zemře víc fotografů než ve válečných konfliktech.
Co vás zatím na práci kolem Redline Expedition nejvíc překvapilo?
Projekt jsem začínala s motivací pomoci zvířatům. Staly se ale dvě věci, které jsem nečekala. Zaprvé, prožívám velikou radost s dobrovolníky. Vůbec mě nenapadlo, že se mnou budou chtít svoje zážitky sdílet. Posílají fotky, videa i texty. Chtějí si povídat i po návratu. Druhou věcí je, že se z těchto lidí začala vytvářet komunita, vyhledávají se i mezi sebou, aniž bych je propojovala. Už jsme dokonce měli první společný sraz a atmosféra byla skvělá.
Kamila Paličková (41) založila projekt Redline Expedition, který v sobě propojuje cestování a ochranu kriticky ohrožených druhů zvířat. Umožňuje každému přispět finančně i vlastní energií k ochraně zvířat jakými jsou nosorožci, sloni, gepardi nebo například podmořské želvy. Dříve pracovala v oblasti finančního poradenství, je výhradním dovozcem eko-dětských plen z Finska. Práci v neziskové organizaci Business & Professional Women ČR, kde působí jako ambasadorka v OSN, jí v posledních letech pozastavila koronavirová opatření. Má 1 syna, 2 afghánské chrty a 3 kocoury.
