Julius Lukeš: V hyperkorektní Americe už by moje kniha nevyšla

04.11.2021 | Rozhovory
Julius Lukeš: V hyperkorektní Americe už by moje kniha nevyšla

Sepsat jednou zážitky a vydat knihu byl jeho sen už od dětství. Mladý lékař a cestovatel Julius Lukeš (31) vyrůstal i v Holandsku a Kalifornii, nyní mu vychází kniha pod názvem EXOToulky SVĚTEM – 30 let zážitků ze 100 zemí. „Vybral jsem to nejzajímavější a nejprdlejší,“ říká sympaťák a rovnou žádá o tykání. (text: Jan David, všechny fotografie: se souhlasem Juliuse Lukeše)

Kterou kapitolu své knihy bys fakt nechtěl zažít znovu?
Bylo by jich víc. Nejnepříjemnější je ale pořád žahnutí medúzou čtyřhrankou smrtelnou, kterou jsem dal na první místo i v pořadí kapitol. Je to nejjedovatější živočich, i když není nejsmrtelnější. Dá se to přežít, jsem toho živým důkazem (smích). Má ale velice silný jed, který působí nejrychleji. Úmrtí může přijít do dvou minut od střetnutí. Byl to hodně nepříjemný zážitek, co se týká fyzické bolesti.

Přitom se to stalo na docela turistickém místě, ne?
To je na tom to nebezpečné, bylo to na severu Malajsie, na hranicích s Thajskem. Třeba v Austrálii jsou tyto medúzy známé a používají tam proti nim různá opatření včetně sítí, ale v Asii se o nich moc nemluví, aby se zbytečně neplašili turisti. Díky googlování jsem přišel na spoustu smutných příběhů z Asie. Třeba lidé budou díky mému příběhu ostražitější, že se to může stát i na jejich běžné exotické dovolené. Neříkám – nejezděte tam – ale je lepší, když o tom budete vědět.

Z recenzí známých osobností na tvou knihu mě zaujala ta od Marka Ebena, mám ji napsanou Pokud se chystáte hodně cestovat, řekl bych, radši to nečtěte. Ale pokud chcete být doma, rozhodně si to přečtěte. Nebudete se nudit, a ještě budete rádi, že jste nikam nejeli…
No, tak přesně ten tam právě byl také (smích). Říkal, že kdyby o medúzách věděl předem, bude si dávat pozor, než poleze do vody. Takhle byl ale zase v pohodě a užíval si moře s bezstarostností.

Mnohá kapitola by možná vydala na samostatnou novelku…
Snažil jsem se neomáčkovat. I když bych některé příběhy bez problémů napsal na třicet stran, tak jsou všechny maximálně pětistránkové. Cestovatelských knih vychází moc, nejsem facebookově ani instagramově známý, chtěl jsem se odlišit. Zvolil jsem taktiku – radši kratší a údernější. Snažím se odlišit i tím, že se pokouším přiblížit místní souvislosti, proč daná země vypadá, jak vypadá, proč jsou některé země úspěšné a jiné selhávají. Není to jen klasická popisová cesta. Poslední roky jsem autorsky přispíval i do časopisu Lidé a Země, ale až teď v knize mohu zmínit i věci odvážnější až nekorektní. Myslím, že v Americe už by tato knížka asi nevyšla.

Počkat, asi nevyšla?
Jasně, kvůli dnešní hyperkorektnosti. V jedné kapitole zmiňuji kontroverznosti současné Ameriky. Přijde mi, že bílý muž je tam dnes braný jako outsider, který by měl někam zalézt a neobjevovat se. Je to cítit i na vědeckých konferencích a na univerzitách. Sám jsem to tam pocítil, tak se to aspoň snažím popisovat na vtipných příbězích. Kalifornie, kde jsem vyrůstal, mi opravdu přirostla k srdci, ale dnes už bych se tam nepřestěhoval. Už jsem si sundal růžové brýle, a když vidím možnosti, co bych mohl dělat v Česku nebo v Holandsku, kde jsem vyrůstal v dětství, tak už bych zůstal v Evropě.

Které kapitoly by vydaly bez problému na celou knížku?
Určitě ty africké. V Keni jsem třeba strávil měsíc s organizací Veterináři bez hranic, kde jsme očkovali psy proti vzteklině. Potom jsme ještě cestovali po nedostupných místech, dostali jsme se až na hranice se Somálskem, kde jsme si půjčili bárku a ztroskotali. Tento příběh jsem rozdělil na dvě kapitoly, podobně jsem to udělal i u Indonésie, kde jsem po skončení gymnázia strávil přes měsíc. Vybral jsem do knihy prostě to nejzajímavější a nejprdlejší.

Líbí se mi stručné infoboxy vložené do kapitol…
To jsou zajímavosti, které by se mi do příběhu dostávaly krkolomně. Zdály se mi ale tak zajímavé, že jsem se o ně chtěl podělit. Forma malých okýnek se mi zdála příjemná.

Netradičně je cestovatelská kniha bez fotek, proč?
Rozhodli jsme se jít cestou ilustrací. Zaprvé si nemyslím, že bych byl nějaký úžasný fotograf. A druhou věcí je, že nejbizarnější zážitky se často nedají zachytit fotkou. K ilustracím si každý může malinko přidat svoji fantazii.

Nutno podotknout, že ne vždy v kapitolách ztroskotáš nebo tě žahne nejjedovatější zvíře. Pobavil mě zájezd na Západní Saharu autobusem s cestovkou, která záhy zkrachovala. To ti bylo teprve nějakých 15 let?
Snažil jsem se využít i nějaké příběhy z mládí a počátečních let cestování. Nejranější příběh je z doby, kdy mi byly čtyři roky. Je to kraťoučký zážitek z pohraniční zóny v Chorvatsku, kde se tou dobou bojovalo. Zajímavé je, že zrovna před dvěma dny jsem tudy projížděl po Maslenickém mostu, který byl tehdy rozbombardovaný a byla tam místo něj pontonová náhrada. V příběhu je zmíněný, tak jsme se tam s tátou byli podívat.

Co jste tam dělali? Když jsme domlouvali rozhovor, byl jsi na Krétě, pak najednou přišla odpověď z Albánie, teď zmiňuješ Chorvatsko…
Byl jsem se ženou a malým synem pár měsíců na Krétě. Pak odletěli letadlem a přiletěl za mnou táta, abysme se vydali zpátky přes Balkán autem plným věcí. Měl jsem narozeniny a moc jsme si to užili. Jsem tady chvíli, ještě se po té době aklimatizuju a vracím do reality.

Co třeba bylo zábavné?
Již na pevnině, v řeckém městě Nafpaktos, jsme se trochu opili a dováděli. Pak mě hecoval, že musíme vylézt na hradby, že není starý, a že to zvládne. Museli jsme prolézt kolem nějakého hlídače, jenže jak jsme byli v podnapilém stavu, tak jsme tam usnuli a probudili nás až přivolaní policajti. Bylo to takové neplánované dobrodružství. Doufám, že přesně to je cítit i z knížky – že nejde o žádnou honbu za senzacemi. Ano, někdy možná trochu riskujeme, ale s cílem užít si dobrodružství.

S tátou, který je známý parazitolog, se jmenujete úplně stejně. Jak se ti s takovým jménem žije? Sám vím o případu, kdy se kamarád novinář chystal na rozhovor se specialistou na prvoky, ale přišel jsi ty.
Kvůli jménu si mě lidé pletou s tátou nejen na internetu, ale i ve vědě. On je samozřejmě na vědeckém poli mnohem známější, takže když jsem jel někam na zahraniční stáž a dopředu si mě vygooglovali, tak si mysleli, bůhví kolik už jsem toho neopublikoval. No, a pak jsem tam přijel já (smích). Se jménem už jsme se oba naučili žít s tím, že to má spíše vtipné výhody, jako například poloilegální směny letenek a podobně.

Přitom Julius Lukeš se jmenuje i tvůj roční syn. Je prý už pátý v řadě?
Přesně tak, ten se bude muset tuplem snažit, aby si ho nepletli. Já si dnes za jméno píšu „junior“, ale jestli bude také vědec, tak už si tam asi bude muset psát tu pětku. Nebo „junior junior“. (smích)

Už je také pěkně rozcestovaný… Nicméně, tys měl za sebou první padesátku zemí už v osmnácti letech! Jak jsi to stihnul, při studiu?
Cestuju celý život díky rodičům. Třeba i během gymnázia jsem dostal každoročně měsíc volna, kdy jsem s nimi vyrazil na cesty. Vždy jsem se také snažil využívat každého většího životního kroku, jako před nástupem na vysokou školu nebo pak po výšce, teď zase po PhD. Vždycky se snažím dát si i půlroční pauzu a cestovat. Knížka tak popisuje různá období mého života, možná i různé pohledy dospívajícího kluka, pak puberťáka, který dělá blbosti, pak možná někoho trochu opatrnějšího, a teď možná ještě víc opatrnějšího, když mám prcka.

Jak vzpomínáš na své cestovatelské začátky?
Obdivuju hlavně, jak jsme jezdili divoce. A obdivuju moc moji mamku, že na to kývala a že to zvládala. Vlastně oceňuju, že mi pak v mých 17 letech dovolila jet samotného do Číny nebo do Brazílie. Tátovi jsem zase vděčný za to, že do své práce zahrnující cestování často zapojil místo spolupracovníků svoji rodinu. Když to šlo, tak nás vzal na konferenci nebo sběr vzorků s sebou a mohli jsme s ním zažívat dobrodružství. Díky tomu si dodnes skvěle rozumíme, a to nejen na cestách.

Sběr jakých vzorků?
Táta je parazitolog, takže jsme sbírali různá zvířata hostící v sobě parazity, které studoval. Ať už to byly chobotnice v Chorvatsku nebo ploštice v různých částech světa, třeba na Kubě.

Čerpal jsi při psaní jen ze vzpomínek nebo sis psal deník?
Naštěstí jsem si odmala psal deníky. Od třinácti let mám z každé cesty nějaké poznámky, případně jsem se snažil doptat. Nic jsem ale nepřibarvoval. Co jsem nevěděl, to jsem nenapsal.

A opravdu pamatuješ ze svých čtyř let vrtulník přistávající na pláži, ze kterého vyskakují vojáci v plné polní?
To si zrovna pamatuju živě. Třeba ten popisovaný Maslenický most ne, ale vojáky si pamatuju úplně jasně. Byl jsem kluk a byl to zážitek!

Proč jste tehdy jeli do zóny, kde se bojovalo?
Protože táta přesvědčil mamku, že je to ideální místo, kde nikdo nebude. Což měl pravdu (smích). Kromě dvou důchodců z Holandska jsme tam byli jediní turisti. I když proto byl samozřejmě důvod, na který jsme brzy přišli, tak jsme se přesunuli jinam. Nicméně ti vojáci nezalezli do zákopu a nezačali hned střílet. Možná se přiletěli vykoupat.

Říkal jsi, že možná budeš muset vzít telefonát kvůli pohovoru, což se nestalo. Co tě pracovně čeká?
Rád bych se věnoval oftalmologii, tedy očnímu lékařství. Těším se na to, protože jsem dělal výzkum v genetice dětských leukemií, a právě díky genetice vidím v tomto oboru nové možnosti.

Julius Lukeš (1990) je lékař, vědec a cestovatel, který se od malička toulá mezi kontinenty. S dobrodružně založenými rodiči, kteří jej naučili milovat akční styl života za hubičku, strávil část dětství v Holandsku a Kalifornii se zastávkami v Mexiku a Asii. Kamarády přezdívaný „Lowcash“ vyrazil v 17 letech sám do Číny. O rok později opustil Brazílii na cizí letenku, čímž uzavřel svou první padesátku zemí. Dosud navštívil 105 zemí, mnohé opakovaně. Má doktorát z molekulární a buněčné biologie, genetiky a virologie, se specializací na dětské leukemie. Nyní se věnuje oftalmologii. Přednáší a publikuje v Čechách i zahraničí. Domlouvá se anglicky, německy, španělsky a „rukama a nohama“.
Více na www.juliuslukes.cz.

Nepřehlédněte

Láska, smrt a všechno zlý: Hororová detektivka od českého autora. Strašidelné rodinné drama, v němž neschází napětí, břitké dialogy a přenádherná grafika

13.04.2024 | Recenze

Kateřina Brožová: „Úklid si musíte rozkouskovat na malé úkoly, které budete dělat pravidelně.“ Nejsledovanější česká úklidová influencerka napsala příručku Úklid pro klid

12.04.2024 | Rozhovory

Skvělá zpráva pro fanoušky severských detektivek: Největší Nesbøho konkurent Stefan Ahnhem je zpět s novou sérií

10.04.2024 | Tipy na knihy

Dva nové romány plné temnoty, napětí a vražd: Skutečný příběh Mansonovy vraždící sekty a mystery thriller, který sbírá jedno ocenění za druhým

09.04.2024 | Tipy na knihy

Albert Čuba: „Každé pondělí začínám číst novou knihu.“ Oblíbený herec z Divadla Mír v rozhovoru prozradil, proč se smál u Kámasútry a co dělá s přečtenými knihami

08.04.2024 | Rozhovory

magazín knihkupec

je nezávislý tištěný měsíčník přinášející informace o knižních novinkách, rovněž ale o důležitých událostech ze světa kultury a umění.

Tento portál je neúplným zrcadlem jeho redakčního obsahu. Některé články, recenze, knižní ukázky a pod. vycházejí pouze v jeho tištěné podobě. Pro tu ovšem musíte navštívit některé kamenné knihkupectví, kde jej dostanete zdarma ke svému nákupu.