Příběhy založené na zločinu lákají Josefa Klímu nejenom jako investigativního novináře a scenáristu, ale i jako spisovatele. Na kontě jich má kolem čtyřiceti a většina z nich vychází z reality. Týká se to i toho posledního s názvem Smrt s odkladem, který se ke čtenářům dostane během října a kombinuje současnost s minulostí.
Hlavní postavou vaší nové knížky je atraktivní vyšetřovatelka Klára Radová, kterou jste „obsadil“ už do dvou svých detektivek. Naznačíte, co ji čeká tentokrát?
Čeká ji řešení vraždy výstředního vysokoškolského profesora, který se převléká za kontroverzní historické postavy, třeba za Hitlera nebo Stalina, vydává to za umění a záměrně provokuje. Jenže ta oběť není jediná, a navíc nás druhá linka příběhu zavádí do 80. let minulého století, kde se na pravidelné letecké lince odehrává nečekané drama. Chytrý čtenář tuší, že spolu tyhle dva příběhy souvisí… Tentokrát ale Kláře půjde o život.
Proč jste si za hrdinku své detektivní série vybral zrovna ženu?
Rozhodně ne proto, že by to bylo v rámci všeobecného nástupu feminismu módní. Měl jsem v hlavě tyhle detektivky několik let, jen jsem neměl čas se do nich pustit. Uvědomil jsem si ale, jak rychle mi přibývají léta a že by bylo škoda, aby je moje děti našly po mé smrti v šuplíku. Jako novinář inklinuju k příběhům uvěřitelným, kde i postavy jsou ze života. A ženy mají život plastičtější, protože musí zastávat víc rolí najednou. Klára nejenže vyšetřuje vraždy, ale musí se potýkat s více či méně ulítlými nápady své dospívající dcery, s neduhy a náladami své stárnoucí matky, a navíc si vleče – stejně jako v předchozích knihách – nepříjemné břemeno z minulosti.
Prozradíte, o co se jedná? Co jí komplikuje život?
Manžel, s nímž má dceru, se ukázal jako podvodník, okradl spoustu lidí a teď už se několik let skrývá bůhví kde. Což jí někteří kolegové jako policistce, která má podvodníky stíhat, dávají škodolibě najevo. A do rozvráceného intimního života jí už v minulých knihách vstoupil mladší kolega, s nímž případy řeší. Jenže i tenhle vztah je problematický… Prostě neví, co řešit dřív.
Jak byste Kláru popsal čtenářům, kteří s ní zatím neměli tu čest?
Navenek ostrá, sportovní typ, ale uvnitř citlivá a zranitelná. Což se právě snaží tou ostrostí zamaskovat.
Jak váš nový krimi příběh vznikal?
Tu starou zápletku mám v hlavě už z 80. let. To ostatní včetně charakterů některých postav se mi nabalilo postupně v rámci mé novinářské práce. Samo psaní mi pak trvalo asi půl roku. Tentokrát jde o opravdu veliký příběh rozkročený doširoka v čase až ke starým praktikám StB. Dal mi docela práci, protože jsem si musel shánět informace dnes už obtížně dostupné. Třeba letový řád Praha-Karlovy Vary z 80. let nebo reálie, které jsem už zapomněl, přestože jsem v té době žil.
Co vás na psaní detektivek vlastně baví?
Vymýšlet originální zápletky, a přitom zpracovat témata, která mají kořeny v realitě. Ze zhruba čtyřiceti knih, které jsem vydal, vychází spousta z příběhů, na které jsem narazil jako novinář, ale nemohl jsem je novinářsky zpracovat, protože mi chyběly důkazy. A pak je tu důvod číslo dvě – snaha dostat detektivku co nejblíž ke skutečné literatuře. Jazykem, stavbou, psychologickým přesahem.
A proč podle vás tak baví čtenáře a televizní diváky? Máte pro to nějaké vysvětlení?
Myslím, že spoustu lidí baví řešit hlavolamy a zároveň navštívit jiný, nebezpečný svět, aniž by museli riskovat, že na to nějakým způsobem doplatí. To napětí je fascinující. I já čtu před spaním většinou detektivky. Na rozdíl od těch skutečných, které natáčím jako reportér, v nich vítězí dobro nad zlem, takže vlastně happy end.
Co si vlastně myslíte o strachu? Je na něm z vašeho pohledu třeba něco pozitivního?
Podle mě je strach naše varovná kontrolka. Uchrání nás před spoustou situací, v nichž by nám mohlo hrozit nebezpečí. Díky strachu jsme opatrnější. A pak je strach motivační. Jako student jsem cítil strach před zkouškami, jako mladý fotbalista jsem se bál, že zklamu. Vybudilo to ve mně patřičný adrenalin, mobilizovalo to mé nejlepší schopnosti.
Ovšem pak existuje strach, který škodí…
Ano, dlouhodobý stres, obavy z nemoci, z následků nemoci, z toho, že neufinancujeme zdražování energií i všeho ostatního. Ještě větší strach teď zažívají Ukrajinci ve svých bombardovaných městech. Tenhle strach může skutečně nějakou nemoc přivolat, protože naše tělo funguje psychosomaticky. Často se mě lidi ptají, jestli jsem se já sám bál nebo se bojím, když pracuju na nějaké ožehavé reportáži. Přiznávám, že občas jsem se bál v 90. letech. Ta byla opravdu divoká a často nám vyhrožovali. Ale jen jednou jsem měl asi na tři neděle ochranku.
Jaký je podle vás stav investigativní žurnalistiky v Čechách?
Dobrých novinářů je u nás pořád dost. Problémem jsou výstupy těch informací. Ztratí se totiž v chaosu nesčetných webů, sociálních sítí a řetězových mailů, které přinášejí dezinformace. Takže zatímco seriózní novinář pracuje na nějakém velkém případu týdny – musí studovat dokumenty, hledat svědky a přemlouvat je, aby mluvili, nahánět podezřelé a všechno si ověřovat, tak dezinformátor dvakrát klikne a pustí do stejného vzorku populace polopravdu nebo vyloženou lež. A lidi jí věří víc než pravdě, protože splňuje jejich představy o tom, jak to vlastně bylo.
Na čem aktuálně pracujete? Co chystáte pro nejbližší měsíce?
Kromě toho, že natáčím reportáže na Seznamu, píšu další knížku. Je podle mého seriálu, který natočila Prima a teprve přijde na obrazovky. Volně zpracovává kauzu premiéra Nečase a ředitelky jeho sekretariátu Nagyové. Je zajímavé sledovat, jak jedna průměrná žena může postupně ovládnout vrcholového politika a vlastně řídit skrytě stát.
Vaším velkým koníčkem je hudba. Co vám dává?
Muzika mi velmi pomáhá vyplavit z vědomí tragédie a smutné příběhy, v nichž se pohybuju coby reportér. Máme trio – dvě kytary plus klávesy a hrajeme svoje písničky. Ale rád si zajdu zahrát i jen tak do hospody v Dobřichovicích, kde žiju, směsku od Suchého až po Olympik. Chodí tam i profíci, s některými jsem v sedmnácti začínal hrát bigbít. Musím říct, že tam vznikají nečekané muzikantské klenoty. Třeba když začali zničehonic improvizovat houslista Jan Hrubý a flétnista Jiří Stivín a my ostatní jsme raději ztichli. Byl to – vedle koncertu Erika Claptona – můj nejsilnější hudební zážitek tohoto roku.
A jaká vás letos zaujala kniha?
Mám postel obloženou knihami, protože nestíhám číst jindy než před spaním. Jak už jsem řekl, mám rád detektivky. Anebo sáhnu po inteligentním špionážním thrilleru s politickým přesahem. Naposledy jsem si moc užil Follettovo Nikdy.
Josef Klíma (* 1951)
Rodák z Dobřichovic (okres Praha-západ) vystudoval gymnázium a poté Fakultu žurnalistiky UK. Je považován za předního českého investigativního novináře a na kontě má řadu prestižních ocenění (např. Cenu Ferdinanda Peroutky či Cenu Jana Beneše). Za své scénáře obdržel cenu Elsa a je také několikanásobným držitelem ceny TýTý za publicistiku. Stál u zrodu časopisu Reflex a pořadu Na vlastní oči – prvního investigativního televizního pořadu u nás. Jako spisovatel se věnuje literatuře faktu a detektivkám. Je také autorem televizních scénářů (např. seriály Expozitura nebo Reportérka). Aktuálně pracuje jako reportér na Seznamu.
text: Martina Vlčková
foto: se svolením Euromedia Group
