Policista Tomáš Volf přichází už popáté, tentokrát v temné knize Nalezení. „Zápletka se týká genetických stop. A poprvé i jeho osobní minulosti,“ říká spisovatel Jiří Březina, který patří mezi přední české oceňované detektivkáře. Psaní mu ovlivnil třeba Sherlock Holmes a severská krimi, ale i filmový Vetřelec. Kvůli svému fiktivnímu vyšetřovateli dokonce začal poslouchat tvrdý metal.
Vzplanutí, Promlčení, Mizení, teď bude Nalezení – nedojdou vám za chvíli tato krátká, úderná slova na názvy knih?
Brzy asi budu muset vymyslet něco jiného. (smích) Nalezení bude už čtvrtá kniha, která má tento styl názvu. Není to ale plánované, název vždycky přijde tak nějak sám. Když bude další podobný dávat smysl, tak ho použiju. Jinak nepsané pravidlo klidně poruším.
Máte i tituly Na Kopci a Polednice. Krátké názvy jako by už byly součástí vaší značky. Vnímáte, že podobně rychlým a svižným způsobem i píšete?
Není to vědomá volba stylu. Mám prostě na psaní méně času a snažím se jít rovnou k věci. Na stránkách se zbytečně nevykecávám. Myslím ale, že bych mohl psát ještě líp.
Pracujete i jako copywriter. Pomáhají vám i zkušenosti z tohoto oboru v „nevykecávání se“?
Píšu krátké reklamní a webové texty, kde se jde rychle k podstatě. Když píšu pro klienta, tak je nutné mít to tam nasekané. Snažím se psaní krimi odlišit od tohoto stylu, ale je pravda, že se do mého psaní asi promítá.
Novinka Nalezení vyjde v půlce září, a s ní se vrátí i policista Tomáš Volf. Co o knize můžete prozradit?
Možná trochu splatím svůj dluh čtenářům, kteří mi vyčítali, že o něm vlastně nic moc neví. Tomáš Volf totiž nikdy není ústřední postava, kolem které by se všechno točilo. Je spíš průvodce dějem, jako třeba v Promlčení. Jsme vždy v přítomnosti, ale dosud jsme nevěděli, odkud pochází, co je zač, co ho formovalo. V této knize se vrací do svého rodného městečka, kde se ztratí jedna holka a pomáhá ji hledat. Když se prochází uličkami, otevírají se mu zároveň vzpomínky na dětství. Zjistíme, co ho de facto přivedlo k práci u policie. Zároveň to má částečně spojitost i se současným případem.
Ve Vzplanutí měl název knihy více významů, a skrze hasičského vyšetřovatele jste popisoval i určitý fenomén. Zdrojoval jste v nějakém tématu podobně i v případě Nalezení?
Máte pravdu, tato kniha se týká genetických stop, takže jsem opět musel téma hodně konzultovat s více lidmi. Kdyby si původní zápletku přečetl člověk trochu zběhlý v genetice, tak by se musel smát. Teď už by příběh mohl v pohodě skousnout. (smích) A genetička a skvělá vědkyně Milena Nováková se do mé otázky ponořila tak, že dokonce zápletku skvěle vylepšila. Je to ale opravdu hodně složité téma, tak jsem se v něm raději zbytečně moc nebabral.
Tak něco zemitějšího. Tomáš Volf poslouchá metal, naposlouchal jste si zase něco kvůli své postavě?
Jo, to musím. (smích) Nemohl to být ještě black metal a doom metal, protože jsem potřeboval popsat jeho dospívání. Byl mladší a divočejší, takže kvůli ději knihy nastal i u mě přerod v death metal. Poslouchal jsem třeba Slayer.
Autoři televizních seriálových detektivek hledají skutečné případy, šťourají se v archivech. Jak to máte vy v případě Nalezení?
Ve všem, co jsem napsal, se inspiruju skutečnou událostí, ale nejde o kopírování. Spíš využívám motivy pachatele nebo postupy vyšetřovatelů, případně okolnosti kolem konkrétní reality. Tady jde o pátračku, takže jsem musel zjistit, jak to funguje, když člověk ztratí svoje dítě. Jak se v případě pátrání zapojují jednotlivé složky a podobně.
Jak se vám jako dvojnásobnému otci píše kniha o mizení dětí?
Je to nepříjemné, ale ve všech knížkách mám témata, která jsou pro mě těžká na zpracování. Zároveň nepatřím mezi autory, kteří se vyžívají v explicitně popisovaném násilí.
Ano, máte rád severské krimi romány, ale zároveň nemáte rád jejich brutální krvavé scény.
Přesně. Ani si nemyslím, že jsou potřeba, zvlášť když je tématem násilí na dětech. Bylo by to nošení dříví do lesa, tu hrůzu si čtenář představí sám.
Pozná se v odhalovaném Tomáši Volfovi někdo z vašich známých nebo jste sáhl i do sebe? Jak moc je postava fiktivní?
Každý autor se asi inspiruje lidmi kolem sebe, nicméně Tomáš Volf nemá přímý předobraz v někom konkrétním. Určitě má ale některé vlastnosti, které bych chtěl mít já. Je to takový spletenec.
Mám tady napsanou jeho knižní představu o dovolené – „Vezme si s sebou pár knížek, bude si číst, poslouchat muziku a čistit si hlavu. A ještě důležitější je to, co si s sebou nevezme – počítač a dosahový telefon.“ Je to i vaše představa ideální dovolené?
Základní pocit introvertního člověka s ním sdílím. Touhu být někde, kde nemusí interagovat a může se trochu usebrat. To je i moje představa. Určitě bych se ale víc hýbal. Rád běhám, jezdím na kole, tábořím... Byl bych víc někde venku.
Co teď čtete, nebo co byste si vzal na dovolenou?
Mám rozečtené dvě knížky, jedna je Ochlazení od Michaela Žantovského, což je politický thriller starý asi patnáct let, ve kterém prakticky předpověděl následné události s Ruskem, že zavírá kohoutky a tak dále. Pak jsem si ještě půjčil Skácelovy sebrané básně. Už v zimě jsem si představil, že si někde v lese natáhnu hamaku a budu si číst Skácela. Je ale pravda, že je za půlkou prázdnin, a ještě jsem se k tomu nedostal. Teď pojedu na hudební festival, nevím, jestli si tam na to najdu klid.
Býváte už prý někdy považován za krále české detektivky. Zasloužíte si korunovaci?
Tyto tituly jsou podle mě takové podivné… Jsem třeba moc rád, že jsem už dvakrát dostal Cenu Jiřího Marka, toho si hodně cením. Ale král?
Takže jste byl minimálně dvakrát pasován na rytíře české detektivky?
(smích) Něco takového. Ale podobných autorů detektivkářů je tady přece víc. Vnímám nás tak, že nesoupeříme mezi sebou vzájemně, každý píšeme trochu jinak. Beru nás jako partu, která tvoří české detektivky, snaží se je dělat kvalitně, a stali jsme se spíš národním týmem proti severské detektivce. Píšeme si, podporujeme se, snažíme se propagovat českou detektivku, která už je na úrovni dějově i literárně.
S jakými autory si píšete?
S Martinem Goffou, Martinem Stručovským z Jindřichova Hradce, to je také Jihočech, s Antonínem Mazáčem, Michalem Sýkorou... Občas si povídám s Michaelou Klevisovou. To jsou všechno zajímaví autoři a je jich ještě mnohem víc.
A jak se vám poslouchají audioverze vašich knížek?
Je zvláštní slyšet někoho číst nahlas váš text, protože herci ho čtou trochu jinak, než třeba autor zamýšlel. Čtou ho samozřejmě technicky lépe, ale překvapí mě, že někdy dají slovům svojí interpretací úplně jiný význam. To je velmi zajímavé a někdy mě to velmi trkne. Není to nepříjemné, jen zvláštní, že se dá text číst i jinak. Třeba v případě audioknihy Promlčení text postupně graduje a zrovna tam je závěr úplně perfektní. Super!
Píšete už nový příběh Tomáše Volfa?
Nepíšu, jsem vyšťavený. Překonal jsem se, když jsem psal hodně intenzivně loni v létě Mizení a hned potom Nalezení. Chytla mě tehdy múza a snažil jsem se jí držet. Dnes se snažím pracovat na rozdělané pohádce s redaktorem, který mě hodně péruje. Má pocit, že by to mohlo být lepší. Jsem z toho nešťastný, protože teď nemám moc nápady. Jsem prostě v útlumu.
Takže opravdu čas na hamaku a Skácela.
Určitě. Určitě vypnout!
Po vzoru názvů vašich knih vám přeju vypnutí.
(smích) To bude až úplně poslední díl.
text: Jan David
foto: David Turecký
