„Čtěte dětem, děti vám to vrátí,“ říká zpěvák a hudebník Janek Ledecký, který zúročil desítky let své textařiny a napsal Verše potrhlé. Knihu básniček bohatě a hravě ilustroval jeho syn Jonáš, v audioverzi načetla jednu z nich i dcera Ester. (text: Jan David, všechny fotografie: se souhlasem Janka Ledeckého)
Proč sáhnout po vaší knížce?
Verše potrhlé vám přinesou odpovědi na otázky, které jste si vůbec nepoložili. A bez kterých se v dobré společnosti budete cítit méněcení. Jestli myje zmije zmiji nebo laně platí daně. Nebo když si půjde zahrát volejbal hroch s lenochodem, tak jestli bude podávat horem nebo spodem. To je podstatná věc! Nebo ty genderové…
Každá správná koňadra, klade důraz na ňadra?
Spíš když si šnek nechá ušít obleček, tak jestli to bude sukně nebo kalhoty. To jsou přece naprosto zásadní věci pro život. Knížku jsem zamýšlel pro děti, i pro rodiče současně. Když byli Ester s Jonášem malí a já jsem byl večer doma, tak jsem si nikdy nenechal vzít tu možnost jim číst. Vždycky jsem si ale vybíral knížky, které budou bavit i mě.
Co jste jim rád četl?
Třeba Werichovo Fimfárum, Trnkovu Zahradu, Roalda Dahla… Ještě první dva díly Harryho Pottera mají děti načtené ode mě. Uvědomil jsem si také, jakou radost mi udělají vzkazy pro rodiče v animácích. Když si tým, který na filmu dělá, dá tu práci a pošle sdělení jenom pro nás, dospělé. Je to vzkaz – Díky, že jste sem vzali děti a tohle máte za odměnu. Což já posílám dál větou – „Čtěte dětem, děti vám to vrátí.“ Od začátku jsem tedy věděl, že píšu i pro rodiče. Chtěl jsem, aby se u toho bavili. A počítal jsem s tím, že některé věci bude potřeba dětem vysvětlit. Je přece senzační, že na základě básničky může vzniknout podvečerní debata.
Soubor prý vzniknul z přetlaku nevyužitých nápadů na písničky?
Není to ani tak přetlak jako přebytek. Opravdu nepatřím k textařům, kteří skládají z přetlaku. Jsem hrozně línej (smích). Vždy potřebuju mít nějaký důvod.
Napadlo mě, jestli nebudete dědečkem, když jste se v psaní pustil tímto směrem…
Ne. Většinou mě žene zadaný pevný termín. V tomto případě šlo ale o uvědomění, že dobré nápady nepřicházejí permanentně. Takže, když mě něco napadne, a líbí se mi to, tak si to někam nahraju nebo napíšu. Časem se k tomu vrátím, a buď to vyhodím, nebo na tom dál pracuju. Týká se to hudby i textů. V kolonce textů se mi časem nahromadila spousta vtipných veršů, rýmů a metafor. Nevěděl jsem, jak je uchopit v tom, co dělám, tak jsem poprvé v životě zkusil takzvanou volnou tvorbu. Básničky nejsou nijak propojené s muzikou a ani nemají takové ambice.
Vaše slovní hříčky a rýmy udržují při čtení nahlas čtenářskou bdělost. Musel jsem být pozorný, abych si někdy nezamotal jazyk. Bylo od začátku jasné, že kniha bude tematicky zvířecí? Nebo spíš bajkově zvířecí…
To jsem si uvědomil zpětně. V rodině máme historicky dané, že všechny mé napsané věci nejprve musí projít společným kritickým sítem. První básničky se jim líbily a hecli mě, ať napíšu další. Když jsem měl hotovou pátou, zjistil jsem, že jsou všechny o zvířatech. Tak jsem si to vzal jako zadání a během psaní mi došlo, proč kdysi Ezop uchopil zvířata v bajce. Skrze zvířátka je velmi efektivní vyprávět, protože ušetříte spoustu prostoru na popis. Každý ví, jak vypadá had nebo slon. Díky Ezopovi a další literatuře si s nimi spojujeme i charakterové vlastnosti. Pak je jen stačí pustit do světa lidí, trošku je personifikovat a už to fičí. Většina básniček ve Verších potrhlých tak má příběh, pointu a poučení.
Knihu bohatě ilustroval syn Jonáš. Skvělý je už slon na obálce machrující chobotem před slonicí… Jak obrázky vznikaly?
Věděl jsem, že nedílnou součástí této knížky budou ilustrace, a baví mě tvůrčí způsob, kterým to Jonáš uchopil. Přidává knížce další vtipy, propojení se povedlo. Mám už za sebou pár autorských čtení, což si hodně užívám, protože jsem je vždycky záviděl Vieweghovi a Pawlowské, i když mi říkali, že já mám zase koncerty. Teď mám obojí a je to senzační. A když si lidé přicházeli s knížkou pro podpisy, tak říkali, že básničky jsou báječný, ale ilustrace geniální. Nebýt to v rodině, tak se mě to dotkne (smích).
A jak probíhala vaše spolupráce?
Vždycky, když se Jonáš chystal na další obrázek, tak si velmi pečlivě přečetl text. Kvůli tomu mi některé věci i vrátil, že nerozumí souvislostem. Uvědomil jsem si, jak je důležité mít tak kvalitního oponenta. Každému autorovi se totiž čas od času povede, že použije třeba odkaz na něco osobního, co dává smysl jenom jemu samému.
Kniha vyšla v září minulého roku. Jak to, že první čtení bylo v olomoucké zoo už v červenci?
Přes ukázky na internetu se k nám dostala marketingová ředitelka olomoucké zoo a vyhecovala nás, abychom s nimi ve spolupráci vydali část už vloni v létě. Vydali jsme knížku doplněnou omalovánkami a profit šel na outloně, což je taková malá poloopička z Indonésie. Díky spolupráci se otevřel e-shop a začal jsem knížku prodávat i po koncertech, kde jsem hrál. Prodej jsme tak nastartovali už v létě, nicméně oficiální distribuce začala až 20. září 2021.
Důležitou součástí knihy je její audioverze, jakým způsobem je propojená?
Na konci u obsahu je takzvaný oslíkův QR kód. Jeho načtením se dostanete do audioverze...
Pardon, ta už je v ceně knihy?
Ano. Půvab audioverze je v tom, že ji čtou moji kamarádi a kamarádky z herecké branže. Každou básničku někdo jiný. Beachvolejbalový match hrocha s lenochodem čte třeba Marek Eben.
Jonáš se prý díky tomuto načtení na chvíli vrátil do svého dětství, protože měl rád Medvídka Pú načteného Markem Ebenem.
No jéje (úsměv). Zrovna s tím Markem to bylo mimořádné, ale i s dalšími, Ivana Chýlková, Jitka Čvančarová, David Matásek, Kuba Prachař, Marek Taclík, Hynek Čermák, Kuba Kohák (pokračuje s dalšími jmény). Prostě jsem otevřel seznam v telefonu, ale zjistil jsem, že jsem se nedostal ani do půlky. Vypadá to, že mě okolnosti donutí napsat pokračování knížky a budu v seznamu pokračovat. Je tam ještě spousta těch, na které se nedostalo.
Bylo jasné rozhodnutí, že si knihu vydáte sami?
Dostali jsme nabídku z několika renomovaných nakladatelství. Jenže knihu už jsme měli v tiskových datech přímo pro výrobu, nikdo z nakladatelství by na tom neměl žádnou práci. Reklamu bychom si dělali stejně sami. Takže to vydalo moje nakladatelství a vydavatelství Ice music a v souvislosti s knížkou to byl jeden z nejlepších nápadů.
Pojďme od knihy k hudbě. Čas letí, však vaše první sólové album „Na ptáky jsme krátký“ je z roku 1992, takže letos slavíte výročí 30 let od vydání!
No… Letos mám spoustu výročí.
To jo, oslavil jste také šedesátku. Jsem překvapený, ale vychází to.
Když se podívám do občanky, tak jo.
Vnímal jste v mládí, že po třicítce je každý starý?
No jasně. Kolem dvaceti jsem měl za to, že kdokoliv se na pódiu objeví s elektrickou kytarou a je mu kolem čtyřiceti, tak je to ostuda a hanba. S věkem pak přichází přehodnocování. Vezměte si Rolling Stones. Když jsem viděl hrát ty osmdesátileté chlapíky, mám takové světýlko na konci tunelu (smích). Bob Dylan zase před pár lety třikrát po sobě vyprodal Lucernu. Bylo senzační, jak si osmdesátiletý pán s velkou grácií a radostí užíval večer. V tomto jsem optimista, navíc mám štěstí, že se mně dobře drží fyzička. Mám srovnatelnou formu, jako když mi bylo nějakých 25 nebo 30 let. Výhodou ale je, že jsem se posunul v technických sportech jako je lyžování, snowboardování nebo windsurfing. Což je díky tomu, že si od Ester půjčuju trenéry. A Ester má ty nejlepší na světě, to dá rozum.
A v hudbě?
Daleko víc cvičím na kytaru a hraju na ni daleko líp. Líp mi to zpívá, a na koncerty chodí víc lidí. Jestli bude tento trend pokračovat, důchod vidím růžově.
Janek Ledecký je hudebník, skladatel, zpěvák, kytarista, producent, autor muzikálů. Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy a má titul JUDr. Narozen roku 1962 v Praze, hrál ve skupině Žentour, od roku 1992 působí sólově. Držitel zlatých i platinových desek. Nyní zúročuje svou více než třicetiletou textařskou zkušenost v nové disciplíně. Jeho syn Jonáš Ledecký (1993) je český výtvarník, komiksový kreslíř a hudebník. Dcera Ester Ledecká (1995) je česká sportovkyně, lyžařka a snowboardistka, mimo jiné dvojnásobná olympijská vítězka z roku 2018.
