Jakožto knihkupkyně se celý den pohybuje mezi knihami, mezi cizími příběhy. Sama přitom ve volných chvílích píše své vlastní. Její první román vyšel na začátku května a splnil se jí tak velký sen – nabízet zákazníkům knihkupectví svou vlastní knihu. Prý je to nepopsatelný pocit! (text: Linda Haburová, všechny fotografie: Martin Koller)

Pracujete v knihkupectví, jaký je váš vztah ke knihám? Přitahovaly vás už od dětství? 
Ano, přitahovaly. Jsou mojí láskou a vášní. Literatuře se věnuji celý svůj život. Ať už to bylo v rámci školy, volného času nebo později v práci. Jistě se na tom podílel fakt, že se v naší rodině vždy četlo. Jakmile se člověk začte do kvalitní knihy, nutně potřebuje další, protože od té chvíle má neustále hlad po nových a nových příbězích. Navíc tvrdím, že čtení má spoustu příznivých vedlejších účinků.

Přála jste si už jako dítě stát se spisovatelkou?
Kupodivu ne. Jako dítě mě něco takového nenapadlo. Touha stát se spisovatelkou se ve mně probudila o hodně let později. Co se pamatuji, tak když jsem kdysi na střední škole napsala charakteristiku na téma mládí, samotnou mě udivilo, že to nebylo vůbec špatné. Tak jsem v tom pokračovala. Asi dva tři roky jsem ve volných chvílích psávala fejetony a dnes tohle období beru jako jakousi rozcvičku.

V květnu vám vyšla vaše první kniha Přes práh. Jak byste ji přiblížila čtenářům?
Je to veselý příběh o jedné malé všetečné holčičce Amálii, která se nerada vzdává a snaží se neustále přesvědčit svého souseda, nevrlého důchodce Filipa, že život je příliš krásný na to, aby ho prožíval jako osamělý bručoun. A velmi jí při tom pomáhá také její přítulný kocour Olly. Je to čtení pro chvíle oddechu, ale i pro zamyšlení – nad sebou i nad svým okolím. Protože často může být všechno jinak, než jak to na první pohled vypadá.

Včeličkami ozdobená brebentilka Amálie a na slovo skoupý mrzout Filip. Mají tyto dvě postavy nějaké své předobrazy ve vašem životě?
Nemají, stvořila je moje fantazie. Ale vzpomínám si, že nějakou dobu předtím, než jsem začala psát tento příběh, jsem viděla fotku s postarším francouzským modelem. Měl asi sedmdesát let a vypadal neskutečně dobře. Takový štramák. Když jsem tedy pak tvořila postavu Filipa, vybavila jsem si tu fotografii a inspirovala se.

Příběh se odehrává v Olomouci, to je vaše rodné město? Mohou se čtenáři vydat po stopách postav na reálná místa popsaná v knize?
Rozhodně si knížku mohou vzít s sebou a použít ji jako bedekr. V Olomouci jsem se narodila, takže jsem si v románu nemusela žádné místo vymýšlet ani přizpůsobovat, řídila jsem se tím, co znám a co mám kolem sebe. Navíc naše město je krásné, historické, má svou atmosféru, takže za procházku určitě stojí.

Velmi důležitým tématem knížky jsou vztahy – jak partnerské, tak rodinné. Pohlížíte na ně optikou devítiletého dítěte, pro které neexistují žádné překážky, a tak zcela logicky nechápe, proč si dospělí takové překážky sami staví. Myslíte si, že by kniha mohla být pro čtenáře v tomto ohledu inspirativní a pomoci jim hledat cesty, jak kolem sebe budovat mosty a ne zdi?
Doufám v to. Kdyby kniha inspirovala i jen jednoho jediného člověka k tomu, aby zlepšil svoje vztahy s blízkými, byla by to nádhera. I Filip je jedním z těch, kteří si kolem sebe postavili hodně vysokou a tlustou zeď, a Amálce se postupně díky její upřímnosti a srdečnosti daří tu zeď narušit a zbořit. Kdysi jsem četla pěkný citát – nepamatuji si jeho znění úplně přesně, ale jeho pointou bylo, že pokud chceme porozumět životu, musíme si promluvit s dětmi. Jejich svět je bez filtru, a to je neuvěřitelně osvobozující. Amálka je právě taková. Filipovi, který se léta uzavírá do sebe, malými, ale zato podstatnými drobnostmi otevírá oči i srdce.

Svou roli zde hrají také zvířata – zejména kocour Olly, jehož zásluhou se Amálka s Filipem setkává. S jakým záměrem jste jeho postavu tvořila?
Olly byl první postavou, která se mi v hlavě vyloupla. Ani nevím proč. Prostě najednou byl v příběhu, respektive ho otevíral. A nakonec se stal jakýmsi humorným prvkem celé knihy. Je to roztomilý dareba a psaní o jeho patáliích jsem si nesmírně užívala. Myslím, že ho nelze nemilovat.

U jednotlivých postav vaší knihy věnujete velkou pozornost také jejich zevnějšku, jak jsou upravení, jak se obvykle oblékají a jakou péči svému vzhledu věnují. Všímáte si podobných detailů i na lidech ve vašem okolí? 
Všímám. A to jak u žen, tak i u mužů. Móda je totiž ohromná zábava a já se jí v posledních letech opravdu ráda bavím. Proto mi přijde smutné, že lidé mnohdy vypadají jako přes kopírák. Ztrácí se jejich osobnosti, individualita. Je to velká škoda.

Knihu jste věnovala svému manželovi, svatba se přitom konala jen necelé tři týdny před vydáním knihy. Na co jste se těšila více? Nebo co vám více nedalo spát? 😊
Na obě události jsem se těšila nesmírně, ale jiným způsobem. Vydání románu je splněný sen, výsledek mého několikaletého úsilí. Odměna za veškerou práci a čas, který jsem nejen tomu příběhu věnovala. A svatba byla zpečetění vztahu, který ke svému manželovi chovám. Vyplynula jako naprosto přirozená věc. Než jsem svého manžela poznala, byla jsem zaměřená jen a pouze na práci, respektive na psaní a malování, ke kterému jsem se po čtrnácti letech vrátila během lockdownu. Najednou mi vstoupil do cesty on a můj život získal spoustu nových a zářivých barev. Z vydání knížky se radujeme společně.

Máte ráda kakao a bábovku? Čtenáři knížky Přes práh tento zásadní dotaz zajisté pochopí...
Mám! Jsem hrozný žrout sladkého. I když už si leckdy při posledním čtverečku čokolády říkám, že se musím krotit. Co se týká bábovek, jsem navíc experimentátor, takže peču kávovou, citronovou, makovou, s marmeládou, s pudinkem. Na co mám zrovna chuť nebo co kde objevím za zajímavý recept. A podobně jako kocour Olly po sobě nenechávám ani drobeček!

Můžeme se v blízké době těšit na nějaké vaše další příběhy?
Rozhodně! Mám rozepsaný nový příběh, o kterém nechci zatím mnoho prozrazovat. Můžu říct jen tolik, že se opět odehrává v současnosti, opět v Olomouci a je z vánočního období. K Vánocům chovám silný citový vztah a je mi líto, že jsme si z nich vytvořili svátky stresu, chaosu a konzumu. Vůbec si to nezaslouží a je třeba si připomenout – zvlášť v dnešní době –, že kupa dárků je to poslední, o čem by Vánoce měly být. Že jsou opět o nás, o lidech,
a o vztazích, které mezi sebou máme. O prosté lidskosti a laskavosti, což jsou vlastnosti, ke kterým bychom se měli vracet.

Aneta Kollerová Mašková (*1990) žije v Olomouci a pracuje zde jako knihkupkyně. Roku 2017 publikovala v časopise Divoké víno svou první povídku Velká vánoční kometa. Poté následovaly další: Sníh padal tiše, tak tiše; Zápas za času koronaviru a Ani drobek. Její tvorbu si mohli poslechnout i diváci ČRo Olomouc v rámci pořadu Setkání s literaturou. Miluje svého manžela, psaní a malování. A jen o trochu méně kávu a čokoládu. Kniha Přes práh je její románový debut.