Karel Kučera při běžné kontrole hasicích přístrojů ztratí v bývalém protiatomovém krytu vědomí, a když se probere, zjistí, že většina lidí i zvířat v Praze, ale vlastně i na celé Zemi zmizela. Jídlo je nepoživatelné, zimní počasí se zbláznilo a teplotní výkyvy jsou obrovské. Karlovi nezbývá než se nové situaci přizpůsobit – a přežít. Zvlášť když je jasné, že společně s ním někde v okolí přežili i další lidé, skrytí různě po sklepích, kanalizacích a vojenských objektech – agresivní bezdomovci, feťáci nebo vojáci, z nichž ten s nejvyšší hodností má podezřele vyvinutý mesiášský komplex. A Karel těmto lidem bude muset za čas čelit…
Bloudění osamělého muže se psem vyprázdněným světem připomíná McCarthyovu Cestu, jakkoli prostředí fungujícího, ale pozvolna zmírajícího velkoměsta je možná ještě děsivější a svíravější než trosky, bláto a zmar McCarthyovy apokalypsy. Budování nové civilizace i se všemi problémy, které to provází, zase dá vzpomenout na Merleho Malevil. Farkasův styl psaní je ale úspornější, ne tak rozmáchlý, odpovídá dnešní zrychlené, dynamické době.
Matrjoška je tak především svědectvím o tom, jak křehká je současná civilizace a jak málo stačí k tomu, aby v nás převládly zákony džungle a probudily se ty nejnižší pudy. Zároveň jasně ukazuje, že podobnému zlu se dá bránit – a v mezních situacích je dovolen jakýkoli způsob obrany, protože klíčové je hlavně přežít.
Silnější je v komornějších momentech, kdy rozsvícené ulice zimní Prahy s blikajícími semafory a zářícími výlohami obchodů děsí svou prázdnotou a odosobněným chladem. Naléhavější pak je ve chvílích, kdy sděluje, jak složitě v sobě člověk hledá hranice, které mu umožní nepopřít sebe sama. A nakolik je touto hranicí zabití někoho, kdo vám ukládá o život, případně přihlížení tomu, jak lidé, kteří tuto hranici neznají, páchají ta nejhorší zvěrstva.
Zvlášť z tohoto důvodu je Matrjoška důležitá právě v dnešní době, kdy nám začíná připadat normální něco, co jsme si ještě před půl rokem nedokázali ani představit.
Text: Petr Lazar
Foto: Štěpánka Levá
