Nevidomá Alma v dědově vetešnictví omylem projde obrazem a nevěří vlastním očím. Najednou vidí! Pravé dobrodružství začíná, když vypadne z obrazu do pražských Holešovic před sto lety. Lucie Paulová rozehrává napínavý Svět obrazu. (text a foto: Helena Herynková)
Alma je obyčejná jedenáctiletá holka, tedy skoro jedenáctiletá, která se nedávno přistěhovala ke svému dědovi – vetešníkovi. Jenže není úplně obyčejná, Alma totiž nevidí. A protože chodí do úplně normální školy (je integrovaná), přidělili jí osobního asistenta, kterého holčička od prvního dne nesnáší. Nesnáší i ředitelku, svou novou učitelku i spolužáky, kteří z ní dělají chudinku. Ze všeho nejvíc by chtěla být se svými rodiči, jenže ti bohužel zemřeli při autonehodě. Takže se s tím vším bude muset vypořádat. Ještěže aspoň děda je hodný, ale nezachází s ní jako s nesvéprávnou.
Dědův krámek (stejně jako děda) strašně divně voní, nebo spíš smrdí, to si přiznejme. Je přecpaný všemožným zbožím i harampádím, které si Alma může vždycky osahat. Nejraději má vycpaného havrana. A co čert nechtěl, při prozkoumávání jednoho obrazu do něj znenadání, i s havranem, spadne. Do obrazu se nedá spadnout, řeknete si, jenže to bychom nebyli v dobrodružném románu o cestování časem. V obrazu je všechno jinak, Alma opět vidí, a tak se může vydat o sto let zpět, do pražských Holešovic za dobrodružstvím, z něhož se vrátí úplně jiná (a přece stejná). Pokud se tedy vůbec vrátí… Jak napínavý příběh dopadne, to už zjistíte v románu Alma a Svět obrazu.
Román o cestování časem a velkých problémech malých lidí napsala známá scenáristka a výtvarnice Lucie Paulová. Je skutečně zkušenou autorkou scénářů a dětských knih, takže se těšte na barvitě vykreslené postavy i prostředí, a především hutný příběh, upaluje jako splašený zajíc, aby se zastavil až v obrazu. Ilustrace k románu nakreslila Kateřina Čupová.
Čtivý a povedený román Alma a Svět obrazu zaujme zvídavé děti, které prahnou po dobrodružných výpravách, ale také po krásném vyprávění. S úžasem budou s Almou a malými „uhlobarony a kočárkářkami“ z dělnické kolonie krást z vlaku uhlí, účastnit se divokého rodea, ale především hledat příběh obrazu a jeho autorky Františky. A také možná zjistí, že každé trápení se dá vyřešit, pokud na ně člověk není sám. Ale román by neměl uniknout ani pozornosti dospělých, kteří se občas nebojí přiznat, že byli někdy dětmi.
