Náhradník je přelomovým titulem plným pochopení, odhalení, sebezpytování a těžce vydobytého poznání a nekonečné síle lásky i zármutku.
Ukázka z knihy Náhradník
V úterý, o vrcholném dni oslav, miliony lidí sledovaly, jak babička míří z Paláce do kostela. Zvláštní děkovná mše. Jela s dědečkem ve zlatém kočáře – každý centimetr byl z lesklého zlata. Zlaté dveře, zlatá kola, zlatá střecha a nahoře na ní zlatá koruna, kterou drželi ve vzduchu tři andělíčci odlití z blyštivého zlata. Kočár vyrobili třináct let před americkou revolucí a pořád fungoval jako nový. Jak ji spolu s dědečkem unášel ulicemi, kdesi v dálce zapěl ohromný sbor korunovační hymnu. Obšťastněn! Obšťastněn! I my! I my! Protože i ten nejnabručenější odpůrce monarchie se v tu chvíli jen sotva ubránil tomu, aby mu byť jen malinko nenaskočila husí kůže.
Mám dojem, že se ten den konal slavnostní oběd a večer hostina, ale připadalo mi to trochu antiklimaxové. Všichni se shodli na tom, že hlavní událost proběhla předchozího večera v zahradách Buckinghamského paláce. Vystoupili během ní někteří z největších muzikantů posledního století: Paul McCartney zazpíval „Her Majesty“, Brian May zahrál na střeše „God Save the Queen“. Mnozí říkali, že to bylo naprosto úžasné. A jaký že je zázrak, že jde babička s dobou; že je tak moderní a dovolí všechen ten rock, ba si ho i užije.
Seděl jsem přímo za ní. Nemohl jsem si pomoct a říkal si totéž. Když jsem ji pozoroval, jak si podupává a kýve se do rytmu, chtěl jsem ji obejmout. Samozřejmě jsem to neudělal. To nepřicházelo v úvahu. Nikdy jsem to neudělal a nedokázal jsem si představit, za jakých okolností by bylo něco takového dovoleno.
Kolovala slavná historka o tom, že maminka se babičku obejmout pokusila. Spíš po ní skočila, než že by ji objala, pokud tedy můžeme věřit očitým svědkům; babička ucukla, aby se vyhnula kontaktu, a celé to skončilo velice trapně, odvracenými pohledy a mumlanými omluvami. Kdykoli jsem se pokusil si tu scénu představit, vybavily se mi zmařené pokusy kapsářů nebo ragbyové podražení rukou. Když jsem se tak díval na babičku, pohupující se do rytmu kytary Briana Maye, uvažoval jsem o tom, zda se o to někdy pokusil tatínek. Nejspíš ne. Když mu bylo pět nebo šest let, babička ho opustila a vydala se na královské turné, které trvalo několik měsíců. Po návratu mu rázně potřásla rukou. Což je nejspíš mnohem víc, než kdy udělal dědeček. Dědeček byl nesmírně rezervovaný a tak zaneprázdněný cestováním a prací, že tatínka během prvních let jeho života v podstatě nevídal.
Koncert nebral konce a mě začínala zmáhat únava. Z hlasité hudby a ze stresu posledních týdnů mě rozbolela hlava. Na babičce však nebyly patrné žádné známky vyčerpání. Dál se bavila. Dál si podupávala a pohupovala se.
A já si najednou, když jsem se podíval blíž, všiml něčeho v jejích uších. Něčeho – zlatého?
Zlatého jako zlatý kočár.
Zlatého jako zlatí andělíčci.
Naklonil jsem se dopředu. Možná to nebylo tak úplně zlaté.
Ne, možná to bylo spíš žluté.
Ano. Žluté špunty do uší.
Podíval jsem se do klína a usmál se. Když jsem znovu zvedl hlavu, sledoval jsem pobaveně babičku, jak drží krok s muzikou, kterou neslyšela. S muzikou, od které se dokázala chytře a nenápadně… vzdálit. Ovládnou ti.
Chtěl jsem babičku obejmout víc než kdy dřív.
Text: se svolením nakladatelství Práh
Foto: Štěpánka Levá
