Nové vydání čtvrt století starého románu Kočičí životy spisovatelky Edy Kriseové přichází v té nejvhodnější době. Poukázat na tragické osudy polozapomenuté české komunity sídlící od druhé poloviny minulého století ve Volyni, tedy na území dnešní Ukrajiny, je totiž potřebné hned z několika důvodů.
Lidé by neměli zapomínat na své krajany, ať už jsou ve světě kdykoli, zvlášť když se ke svému původu stále hlásí. Území, na němž si své velmocenské ambice krutě vybíjelo (a stále vybíjí) hned několik mocných „sousedů“, nesmí upadnout do zapomnění – a to zejména v současné době, kdy Rusko brutálně ukončilo několik desetiletí relativního klidu a je jasné, že lidstvo je v mnoha věcech nepoučitelné a odsoudilo samo sebe opakovat tytéž chyby pořád dokola. A hlavně – příběhy volyňských Čechů jsou natolik silné, emotivní a pestré, že i z jejich prostého zprostředkování se tají dech.
Eda Kriseová naplno využila magičnost místa, na němž se do mnoha desetiletí rozprostřený děj jejího románu odehrává – nedotčenou přírodu daleko od civilizace. Pracuje s mytologií, pověrami, legendami a zasazuje je do drsného realistického rámce světa, v němž se nikdo, kdo chce Volyni vládnout, Rusové, Němci, Poláci, ale ani Ukrajinci, vůbec nezajímá o to, jaký dopad bude mít jejich chování na lidi, kteří by zde chtěli prostě žít a starat se o své.
Dějiny 20. století jsou ve Volyni z pohledu odspodu – od těch, kteří na jejich běh mají nejmenší vliv, a jsou jimi přitom zasaženi nejvíc – pouhou cestou od jedné tragédie ke druhé. A osudy rodiny českého rolníka Jana Sládka nalákaného na nikdy nesplněné sliby o prosperitě a úrodné půdě nepatří k nijak výjimečným.
Kočičí životy tak působivě, mrazivě, ale zároveň krásně vypráví o lidech bloudících světem, vykořeněných, bez domova i bez blízkých, kteří jim zemřeli, byli umučeni nebo odvlečeni kdovíkam. A zároveň jsou kronikou jednoho nenápadného koutu světa, geograficky tak blízkého našemu, a přitom našim myslím a vzpomínkám nesmírně vzdálenému. Díky za to – a jen houšť podobných knih.
Text: Jiří Popiolek
Foto: Roman Souček
