Odlehlé horské údolí v Pyrenejích s dominantou psychiatrické léčebny, v níž jsou zavřeni ti nejhorší sadističtí vrahové. Na horní stanici lanovky vedoucí ke stařičké vodní elektrárně visí bezhlavé koňské tělo, z nedalekého mostu pak mimořádně krutým způsobem uškrcené tělo místního lékárníka. Na místo zločinu přijíždí major Martin Servaz z toulouské kriminálky… (text: Jiří Popiolek, foto: Štěpánka Levá)

Dá se to brát jako paradox, že nejznámějšího francouzského detektiva všech dob vymyslel belgický spisovatel. Komisař Jules Maigret zrozený v hlavě George Simenona dlouho neměl – při vší úctě kupříkladu k Léo Maletovi a jeho Nestoru Burmovi – v domácích luzích a hájích důstojného následovníka.

To by se s příchodem Bernarda Miniera na scénu mohlo změnit. Major Martin Servaz působící na kriminálce v jihofrancouzském Toulouse má obrovský potenciál stát po boku legendárního pařížského komisaře – a to třeba i proto, že oba jsou kromě jiného i trochu posmutnělými pozorovateli a glosátory lidských tragédií a nelítostné společnosti, v níž musí své zločiny vyšetřovat.

Maigret moderní doby
Aby bylo jasno, jde tady pouze o náladu, o atmosféru, o melancholii a soucit, které mají oba, jak Maigret, tak Servaz, společné. Jinak se jedná o dva zcela odlišné charaktery a rozhodně bych Miniera nepodezříval z jakékoli snahy přiživit se na slavné literární celebritě.

Martin Servaz má však v sobě i určitou civilnost, a to je vlastnost, která se v současné době příliš nenosí – což ostatně potvrzuje i tento časopisecký seriál. Rozvedený, štíhlý čtyřicátník, slušně oblečený, sice s dnes tak trochu povinným traumatem z dětství, ale rozhodně ne alkoholik nebo feťák. Muž trousící latinské citáty a milující hudbu Gustava Mahlera. A nenávidící jakýkoli kolektivní sport – což obzvlášť v tak fotbalové zemi, jako je Francie, zavání určitou extravagantností.

S bývalou manželkou komunikuje bez problémů, s dcerou má hezký vztah (i když sem tam trochu zpestřený nějakým tím generačním neporozuměním). Chápavý a tolerantní boomer dnešní doby, kterého svým způsobem dráždí všechna ta tetování, piercingy nebo sociální sítě, ale na rozdíl od svých mnohdy trochu homofobních kolegů dokáže tuto nechuť v sobě úspěšně potlačit a nedávat ji navenek najevo.

Jak přežít v nepřátelském prostředí
Daleko víc než z mladých lidí si Servaz připadá otrávený z moderní společnosti, která je podle něj značně odlidštěná a nepřátelská. Špinavá politika, intriky, prospěchářství, korupce, to všechno vnímá velice citlivě – a zároveň si dokonale uvědomuje, že jakýkoli boj s touto hydrou může být úspěšný jenom v jednotlivostech, protože systém je nastavený tak, aby podobné chování spíš podporoval. Minierovy na první pohled efektně temné, skoro až seversky „špinavé“ detektivky lze tak číst i jako velkou deziluzi ze současné Francie – a potažmo i celého světa.

Sociální podtext, který z Minierových románů zaznívá takřka na každé stránce, je tedy velmi silný a znepokojivý. Zároveň však nerušivý, musím dodat – pro samotné detektivní zápletky a jejich chytrá řešení nemá až na výjimky žádný význam. Vítejte v trochu starosvětském prostředí, kde detektivka má mnoho podezřelých s motivem a na konci čeká překvapivé, ale zcela logické rozuzlení.

V pozdějších dílech série pak sice Minier se Servazovými dávnými traumaty pracuje trochu více cíleně, ale stejně to nikdy nenaruší základní obraz, který si čtenář o jeho hrdinovi vytvořil: uhlazený, trochu nenápadný, ale mimořádně inteligentní detektiv se skvělou intuicí a porozuměním pro lidské poklesky. Prostě Maigret moderní doby se všemi jejími klady a zápory – tedy i s určitou tendencí především závěrečná rozuzlení případů okořenit a ozvláštnit výbuchy, střelbou, honičkami nebo padající lavinou.

Setkání s Moriartym a Hannibalem Lecterem v jednom
Z postav, které se v sérii vracejí a jsou se Servazem nějak spjaty, jednoznačně vyčnívá majorova nemesis, démonický protivník, sociopatický, ale zároveň geniální a chladnokrevný vrah, bývalý ženevský prokurátor Julian Hirtmann, který brutálně zavraždil čtyřicet žen – a posléze i svou manželku s jejím milencem.

Hirtmann nalezne v Servazovi zalíbení kvůli společnému obdivu ke Gustavu Mahlerovi – a také proto, že jej považuje za důstojného protivníka. Po svém útěku si proto s majorem tak trochu hraje jako kočka s myší – a mnohdy není jasné, nakolik jsou stopy, jež po sobě trousí, vedeny skutečnou snahou Servazovi pomoct, a nakolik pouhou zlomyslnou manipulací – a hlavně není ani trochu jasné, co tím vším Julian Hirtmann sleduje a jaké má s majorem záměry.

Souboj dvou vytříbených mozků tak připomíná legendární dvojici Sherlock Holmes – profesor Moriarty, a samotný Hirtmann má svůj jednoznačný (a podle mě jasně přiznaný) předobraz v Hannibalu Lecterovi. Samotná existence sociopatického vraha, který je majorovi neustále v patách, pak dodává sérii na přízračné temnotě – a stejně jako mnohdy ponuré prostředí francouzských Pyrenejí pomáhá budovat onu atmosféru severské krimi, k níž mnozí (trochu nespravedlivě, protože Minierův svět je daleko pestřejší) Servazovy případy přirovnávají.

Kolegové a kolegyně – s trochou té korektnosti, prosím
Ambivalentní Servazův vztah k moderní době lze nejlépe dokumentovat na postavách jeho nejbližších spolupracovníků – na krásné kapitánce četnictva Zieglerové, kterou anarchistická minulost a pobývání ve squatu přivedlo nejen k extravagantnímu vzhledu, ale nakonec i k jakési „revoltě“ v rámci skupiny a podání přihlášky k policii.

Nebo na třicátníkovi Vincentu Espérandieuovi, jehož někteří kolegové kvůli vztahu k módě a drobně zženštilému chování považují za gaye – a to i přesto, že má atraktivní ženu a dvě děti. A konečně na Samiře Cheungové, s čínským otcem a matkou marockou Francouzkou, vyzývavě oblečené mladé ženě, s níž nikdo nechtěl kvůli tomu, jak vypadá, spolupracovat. Až na Martina Servaze, jenž v dívce odhalil na první, povrchní pohled neviděné detektivní schopnosti.
Všichni tři Servaze svým vystupováním trochu znepokojují, ba dokonce až odpuzují – ale stejně mu to nijak nebrání v tom spřátelit se s nimi a spolupracovat.

Také z tohoto úhlu pohledu jsou proto Minierovy detektivní romány mnohovrstevnatým svědectvím o generačním nesouladu dnešní doby, o nezdravé společnosti, která se zmítá mezi různými extrémy a je skrz naskrz prorostlá podvody a lžemi. A zároveň, přes všechen svůj přesah, jsou to pořád především skvěle napsané a vypointované temné detektivky s nesmírně sympatickým a lidským hlavním hrdinou, jehož chyby a poklesky jsou zcela pochopitelné.

Bernard Minier je francouzský spisovatel, dříve pracující jako celní úředník, narozený roku 1960. Vyrůstal na jihozápadě Francie, studoval v Toulouse, odkud pochází i jeho nejslavnější literární postava – detektiv Martin Servaz. Dnes žije poblíž Paříže a psaním se živí. Kromě sedmi temných detektivek se Servazem mu vyšlo i několik samostatných románů, do amerického prostředí zasazený thriller Zkurvenej příběh (2015), Na okraji propasti (2019) o nebezpečí, které představují moderní digitální technologie, a letos v březnu pak ve francouzském originále i román Lucía, odehrávající se pro změnu ve Španělsku.