Snímek, na kterém prezident Masaryk drží malou holčičku, patří mezi nejslavnější fotografie meziválečného období. Dokonce se v roce 1938 dostala na poštovní známky tehdy ještě svobodného Československa. Spisovatelka Markéta Pilátová holčičku, dnes téměř stoletou Evu Haňkovou, vypátrala, navštívila a napsala její životní příběh s názvem Holčička ze známky. A prozradila nám, jaké to bylo povídat si s živoucím symbolem první republiky...
Čím vás příběh Evy Haňkové zaujal?
Tím, že přesně ilustruje dějiny Československa. Coby malé holčičce jí do života zasáhl prezident Masaryk. Dospívala pak během okupace, komunistického převratu a jako mladá žena se rozhodla emigrovat a hledat svobodný život v Americe.
Co si z jejího příběhu můžeme odnést v roce 2024?
Vědomí, že svoboda je nesmírně vzácná a že má smysl ji hledat v každém režimu a v každé době.
Pro mě asi nejpřekvapivější zjištění bylo, že holčička – dnes už skoro stoletá paní – pořád žije. A že jste se s ní setkala. Napsala byste svou knihu i bez tohoto setkání?
Setkání s Evou Haňkovou pro mě bylo naprosto zásadní. Propojila nás moje bývalá kolegyně, která učí na České škole v Chicagu. Osobní kontakt je pro můj styl psaní nesmírně důležitý. Potřebuju zjistit, jestli člověk, jehož příběh vyprávíte, je na stejné vlně jako vy.
Vychází 12. září v nakladatelství Práh.
Paní Haňková zmiňuje, jak si pamatuje den, kdy se setkala s prezidentem Masarykem. V té době jí byly tři roky. Myslíte, že si to skutečně může pamatovat? Přemýšlím, jestli mám nějaké vzpomínky z takhle raného věku...
Já jí věřím, že si to pamatuje. Podle mne celá ta slavnost v roce 1928 musela vyzařovat nějaké silně radostné vibrace, na které celý život nezapomněla.
Na sociálních sítích jsem viděl několik vašich fotek s Evou Haňkovou. Na mě asi nejsilněji zapůsobila fotka zimního kabátu, ve kterém v roce 1950 tajně překročila hranice do Německa...
Pro mě a pro celé vyznění příběhu bylo působivé zjištění, že Eva Haňková miluje a má načtené stoické filozofy a sama se celý život tímto filozofickým směrem snaží inspirovat a řídit.
Náš magazín Knihkupec se věnuje knihám, takže se musíme zeptat: čte Eva Haňková pořád české knihy?
Ano, čte neustále, a především české knihy. Má ráda Jana Amose Komenského a třeba dílo svého dobrého přítele, dětského psychologa Zdeňka Matějčka, nebo knihy filozofa Erazima Koháka. Také se zajímá o dějiny české šlechty a má o tomto tématu spoustu knih.
Přijde mi neuvěřitelné, že se pořád ještě můžeme bavit s lidmi, kteří pamatují první republiku. Jaká témata z této doby byste chtěla zpracovat, dokud existují pamětníci?
Těch témat je spousta. Jen pamětníků už tolik nežije a já ráda pracuju tak, že si s lidmi celé hodiny, dny a někdy i roky povídám. S paní Haňkovou jsem bydlela měsíc u ní v Kalamazoo a celou dobu jsme si povídaly, pročítaly její deníky, procházely fotografie a oblékaly se do osmdesát let starého kabátu. Ale moc ráda bych víc do hloubky zpracovala téma tzv. „Španěláků“, mladých kluků, kteří bojovali ve španělské občanské válce.
Na kontě máte knihy jak pro děti, tak pro dospělé. Kam byste zařadila Holčičku ze známky?
Je to kniha pro dospívající čtenáře, která je ale napsaná tak, aby ji mohli číst i dospělí a něco se z ní dozvěděli. Třeba to, jaké to bylo, být za války teenager. Jak bylo těžké dospívat, když bylo nebezpečné chodit do kaváren, nebo si jít zatancovat.
Jste s paní Haňkovou pořád v kontaktu?
Jsme v kontaktu a každý čtvrtek si jednu hodinu skypujeme. Téměř stoletá Eva ovládá počítač, čile si mailuje s různými lidmi a každý den čte na internetu české noviny a dívá se na zprávy. Taky třeba pořád řídí auto a sama si vaří. Naše spolupráce trvá, protože bych o ní chtěla napsat román.
Co jste se od ní naučila za tu dobu, kterou jste spolu strávily?
Inspiruje mě hlavně její schopnost každý den se z něčeho radovat a neustále být na svět zvědavá.
(foto: David Konečný)
Markéta Pilátová (* 1973)
Spisovatelka, překladatelka a novinářka, která má na kontě už bezmála 30 knih pro děti i dospělé. Patří k nejpřekládanějším současným českým spisovatelkám, její knihy byly přeloženy do dvanácti světových jazyků.
Text: Vavřinec Fiala
Foto: David Konečný
