Spisovatelka Pavla Horáková přichází s novým románem Okno na západ, který čerpá nejen z jejích vzpomínek na osmdesátá léta 20. století v komunistickém Československu. I tentokrát jí zabralo víc času cizelování textu než samotné psaní. Nově se ale musela vyjadřovat za mužskou postavu, což prý nakonec nebylo tak těžké, jak si představovala. Autorka v rozhovoru mimo jiné odhaluje, jak jsou na tom spisovatelé z jiných zemí, se kterými se stýká, a je ráda, že u nás může psát svobodně a nic jí za to nehrozí.
 

V románu Okno na západ přibližujete osmdesátá léta 20. století, ve kterých jste coby Husákovo dítě také dospívala. Na co z té doby vzpomínáte ráda a na co byste raději zapomněla?

Ráda vzpomínám na pozvolná voňavá jara a mírná léta, což sice nesouvisí s politickými změnami, ale je to něco, co mi z dětství schází asi nejvíc. Bez bílých zim se obejdu, ale každoroční náhlý nástup léta a měsíce tropických teplot mě frustrují. Ráda vzpomínám na drobné radosti, jako třeba když jsem získala svoje první céčko nebo když se mi podařilo v papírnictví sehnat voňavou čínskou gumu. Dnes už se z materiálních věcí neumím radovat tak, jako když byly vzácné. Ráda bych zapomněla na cestování čadícími a rámusícími autobusy Ikarus, obědy ve školní jídelně, zprávy plné závodů ve zbrojení a plnění pětiletky a tupé tváře a negramotné projevy papalášů.
 

V knize zmiňujete právě céčka, školní sběr papíru, časopisy Čtyřlístek nebo Ábíčko, Pionýra, Citrokolu, digihru s vlkem, co chytá do košíku vajíčka, módu nenošení podprsenek… Je to skoro encyklopedie osmdesátek. Kterými ze zmíněných atributů té doby jste tenkrát žila?

Všemi. Osmdesátá léta byla doba, kdy jsem brala rozum, a všechny tyhle výrobky, tituly a trendy byly každodenní součástí života, kterou jsem brala velmi vážně, všechno to mám hluboce vryté v paměti.
 

Čerpala jste při psaní z vlastního života?

Vycházela jsem převážně z vlastních zkušeností. Některé historky jsem si vypůjčila od kamarádů a známých, něco je čistá fikce, ale založená na realitě. Naše životy se tenkrát dost podobaly. I přes zvolna rostoucí rozdíly byla společnost stále velmi rovnostářská, měli jsme stejné oblečení, v televizi jsme se dívali na tytéž dva programy, na výběr jsme měli tytéž cukrovinky, navštěvovali jsme stejné kroužky. Měli jsme shodně zařízené byty, před domem stálo jen několik málo značek aut, na sídlišti jste potkal jen hrstku psích plemen. Takže přestože jsem čerpala ze svého života, myslím, že kdekdo může v knížce poznat sám sebe nebo své kamarády či sousedy, protože náš svět byl dost uniformní.

Vychází 20. března v rámci Velkého knižního čtvrtka v nakladatelství Argo.
 

Hlavními postavami jsou David a Marta. Proč David mluví v první osobě a o Martě se mluví v osobě třetí?

David, přestože je mu teprve třináct a čtrnáct, je do velké míry pánem svého života. O svých koníčcích, zájmech nebo budoucí kariéře rozhoduje sám. Marta je – ne zcela vlastní vinou – mnohem pasivnější. Její okolí rozhoduje „o ní bez ní“, a ona si v důsledku toho vybuduje jakýsi paralelní svět, v němž nachází útočiště. Proto jsem za ni nechala promlouvat vševědoucího vypravěče. V prologu a epilogu, které se odehrávají v naší současnosti, se vypravěčské perspektivy prohodí, protože pokud jde o svobodnou vůli obou protagonistů, karta se obrátila.
 

Prý jste měla trochu obavu psát za mužskou postavu. Máte pocit, že mužské myšlení je nějak složité?

Mluvit za kohokoli, v jehož kůži jsem nebyla, je vždycky troufalé. Můžu se jen snažit vciťovat nebo vycházet ze svých dojmů. Psát z perspektivy Davida nakonec nebylo tak těžké, protože sama jsem byla podobně přemoudřelé dítě. David se mi podobá mnohem víc než Marta. Spojila jsem svoje dětské úvahy o světě a naroubovala je na reálný život různých svých klučičích kamarádů z té doby. A co se týče složitosti myšlení – domnívám se, že jednoduší lidé mají myšlení jednoduché a složití složité, bez ohledu na pohlaví. Ti složití jsou pro mě mnohem zajímavější, v životě i příbězích.
 

V jednom rozhovoru jste popisovala, že věty, které napíšete, následně editujete a vybrušujete do kýženého tvaru. Co vám vlastně zabere víc času, samotné psaní, anebo cizelování?

Určitě cizelování. Píšu tak rychle, kolik zvládnu úhozů za minutu, normostranu mám nadatlovanou za chvilku, když vím, co chci říct. Následné editování je mnohem pomalejší. Nepřepisuju po sobě nějak zásadně, vlastně jsou to kosmetické změny – tu přehození slovosledu, tu výstižnější synonymum –, ale dohromady to zabere víc času než psaní. První čtení napsaného je pro mě vždycky frustrující. Z každé další revize mám lepší pocit.  

Začínala jste jako autorka knih pro děti, protože jste se trochu obávala začít psát rovnou pro dospělé. Není to vlastně mnohem složitější psát pro děti?

Rozhodně je těžší psát pro děti. Děti jsou nejpřísnější publikum. Hrobaříci ve skutečnosti nejsou přísně vzato knihy pro děti, byť se tak tváří a jsou tak prezentovány. Ukryla jsem do nich spoustu všelijakých narážek, odkazů a literárních postupů, které víc potěší dospělé. Proto jsou jejich nejnadšenějšími čtenářkami maminky a babičky. A pak podobně přemoudřelé děti, jako je třeba David. 
 

Na základě vaší knižní série Hrobaříci, vás kdosi označil za Foglara v sukni. Máte Foglara načteného a inspirovalo vás vůbec jeho dílo?

Ironií osudu jsem Foglara četla, až když jsem dopsala Tajemství Hrobaříků, první díl trilogie. V dětství jsem k foglarovkám neměla přístup, a v pětatřiceti už to holt nebylo takové, jako kdyby mi bylo jedenáct. Takže jeho knihy mě neinspirovaly, i když jsem věděla, že píšu podobný žánr pro podobné čtenářstvo, a nutně s ním budu srovnávána.
 

Máte za sebou slušnou řádku překladů ze srbštiny a angličtiny. Čtete radši knihy v originále, nebo důvěřujete českým překladatelům?

Čtu víc v překladu, protože se k přeloženým titulům dostanu většinou dřív a snáz než k originálům. Stále sice existují odstrašující výjimky, kdy nakladatel podcení výběr překladatele nebo redakční postprodukci, ale v renomovaných nakladatelstvích dnes vycházejí výborné a skvěle ošetřené překlady.
 

Vaše kniha Teorie podivnosti vyšla už v devíti jazycích. Máte jako autorka nějakou kontrolu nad tím, jestli je překlad kvalitní?

Neusiluju o to, nejsem Milan Kundera. Nechávám profesionály, ať v klidu dělají svou práci, a s radostí jim odpovídám na dotazy ohledně problematických míst. A pokud se v překladu dopustí nějaké chyby, vzpomenu si na svoje překladatelská léta, kdy jsem nepochybně sama napáchala spoustu hříchů na cizích textech, a beru to jako karmu. Ohlasy na překladové verze Teorie podivnosti jsou shodné s ohlasy tuzemských čtenářů, takže se zdá, že i v jiných kulturách text funguje, jak má.

Vyšlo v nakladatelství Argo.
 

Jakou literaturu čtete? Kdo patří k vašim oblíbeným autorům či autorkám?

Z domácích autorů mám ráda Jana Křesadla, beletrii Stanislava Komárka, Květu Legátovou, Petra Rákose, Jiřího Drašnara. Většinou ale čtu knihy, které potřebuju při rešeršování pro vlastní tvorbu, a taky se snažím držet krok se současnou tuzemskou produkcí. Ráda bych si někdy odpočinula třeba u detektivky nebo komiksu, ale komínek „povinné četby“ pořád dorůstá.
 

Ptám se každého spisovatele, jaké má pracovní návyky. Máte nějakou denní normu, kolik toho musíte napsat?

Nemám, ani nepíšu pokaždé ve stejnou dobu a stejně dlouho. Nejvíc dokážu napsat asi pět stránek, ale když jsou to jen dvě, jsem spokojená. Zpravidla ale zároveň píšu i jiné texty než vlastní beletrii, třeba sloupky pro noviny, časopisy nebo pro rozhlas. Ani při překládání jsem většinou nepřekročila pět stránek za den. Ale i tehdy platilo, že jsem zároveň dělala devatero dalších řemesel. Pět stránek literatury denně, ať vlastní, nebo přeložené, by mě neuživilo. 
 

V dobách socialismu jezdili spisovatelé psát na zámek Dobříš. Kam se jezdí teď?

Existuje celá řada rezidenčních pobytů u nás i v zahraničí a já jich s povděkem využívám. Ne až tak pro klid, jako pro změnu prostředí. Na každé rezidenci člověk zažije něco zajímavého, potká se se zahraničními kolegy, pozná nové místo. Ráda bych z těch zkušeností sestavila knížku – takový román o radostech a strastech spisovatelství v pozdním kapitalismu. Ovšem na Dobříš často myslím, tam totiž spisovatelům i vařili a mně na rezidencích vždycky nejvíc času a energie stojí naplnit spíž a ledničku a vyvařovat si.
 

Vaše další kniha by měla být o mezinárodní literární scéně, o tom, jak se žije spisovatelům u nás a v jiných zemích. Jak jsme na tom v porovnání se světem?

Bestselleristé jsou na tom dobře asi všude. Já se ale potkávám spíš s autory, kteří mají touhu sdělovat něco důležitého, což může být v některých zemích nebezpečné. Například, co je mi známo, spisovatelé v Maďarsku, kteří se hlásí k politické opozici, čelí v posledních letech velkému tlaku a řada z nich už odešla, například do Rakouska nebo třeba až do Skandinávie. Kolegyně v Gruzii se v těchto měsících účastní protestů, kolega Syřan, který uprchl před válkou, se minulý měsíc poprvé po mnoha letech podíval domů, kolega z Gazy už žádný domov nemá. Takže i při zvyšujících se odvodech a stále stejně nízkých a často zpožděných honorářích, liknavém proplácení faktur, nerefundování cestovného a spoustě nehonorovaných víceprací jsme na tom ve srovnání s jinými pořád dobře, protože můžeme psát svobodně a nic nám za to nehrozí.
 

Sledujete, jaká literatura se dobře prodává, aby pak ta vaše neležela na pultech knihkupectví? Snažíte se trefit do vkusu čtenářů?

Ne. Ani bych to neuměla a podbízení by se mi vymstilo. Píšu knihy, jaké bych sama chtěla číst. Mě baví sdělovat věci, které považuju za podstatné, a ne hledat nejnižšího společného jmenovatele masového vkusu. Navíc nikdo předem neví, jak se knížka bude prodávat, pokud samozřejmě nejde o autora, který stabilně prodává desetitisíce. Třeba u Teorie podivnosti jsem byla přesvědčená, že ji píšu pro hrstku podivínů, jako jsem já, a její ohlas mě dodnes překvapuje.
 

(Foto: Richard Klíčník)

Pavla Horáková (* 1974)
Spisovatelka, překladatelka, publicistka a rozhlasová redaktorka. Je autorkou nebo spoluautorkou osmi knih. Debutovala dětskou detektivní trilogií o Hrobařících. Spolu s Jiřím Kamenem sestavila dvě knižní kompozice věnované českým účastníkům 1. světové války – Přišel befel od císaře pána (2015) a Zum Befehl, pane lajtnant (2018), které vzešly z rozhlasového cyklu Polní pošta. V roce 2018 vydala novelu Johana (společně se Zuzanou Dostálovou a Alenou Scheinostovou) a rovněž románovou prvotinu pro dospělé Teorie podivnosti, jež získala v roce 2019 cenu Magnesia Litera za prózu. V roce 2021 jí vyšel druhý román Srdce Evropy.

Text: Filip Lukeš
Toto: Richard Klíčník