S autorkou knihy i audioknihy Organizační porno, influencerkou a spoluzakladatelkou firmy #HolkyzMarketingu o psaní, o stereotypech, jimž podléháme, o nutnosti sebepéče a dalších úskalích plánování našich povinností.
O organizačním pornu jste přednášela poprvé v roce 2019 na Mamafestu. Uvedla jste, že tento výraz se již hojně používal v zahraničí. Lze říci, kde má tento „vědní obor“ kořeny?
O organizačním pornu nelze mluvit jako o vědním oboru, jde o podobnou slovní hříčku, jako je gastro porn nebo food porn. Nacházela jsem tento hashtag v souvislosti s různými plánovači a organizací dne spíše jako určitou komunikační vlnu. Impulz napsat o tom knížku přišel po jednom webináři, který jsem o organizačním pornu vedla, kdy se mne jedna účastnice zeptala, jestli mohu doporučit zdroje o tématu i od autorek, protože k dispozici byly pouze studie psané muži. Když jsem se na totéž zeptala na Instagramu, vyzvaly mne mé sledující, abych takovou knihu napsala sama. Nejdřív jsem se tomu pousmála, a pak se mě lidé z mého okolí zeptali: Ale proč ne?
Co byste doporučila lidem, kteří chtějí začít s psaním knihy?
Uvědomit si, jak náročné psaní knihy je a jak extrémně je nutné si ho plánovat. Nejde jen o čas v kalendáři, ale i o mentální kapacitu. Psaním jsem se zabývala dopoledne, kdy mám nejvíc sil. Znamenalo to pro mě výdej energie jako za celý den v práci, takže jsem věděla, že zbytek pracovních povinností bude těžší zvládat než jindy včetně všeho, co bylo potřeba zařídit po příchodu domů. Poslední půlrok jsem se dotýkala svých hranic. Samozřejmě, pokud někdo nemá rodinu nebo má práci, kterou může psaní přizpůsobit, tak je to mnohem jednodušší.
Používala jste nějaké techniky sebepovzbuzování, jako jsou například afirmace?
Důležitá pro mne byla ta motivace předat něco ostatním, protože knihy jsou to, co po nás zůstane. Pomáhalo mi samozřejmě plánovat si efektivně psaní, ale také odměňování se, třeba když jsem dopsala třetinu knížky, například dobrým jídlem nebo tím, že jsem si koupila něco hezkého.
Měla jste kromě své editorky někoho jako druhého čtenáře, kdo vás mohl podpořit?
Až když jsem dopsala první verzi knihy, protože nesnáším odevzdávání nedokončených věcí, jsem ji ukázala šesti lidem ze svého blízkého okolí a vyslechla si první názory.
U které kapitoly pro vás bylo psaní nejnáročnější a proč?
Některá témata byla obtížnější kvůli tomu, že jsem o nich zatím hovořila spíš povrchově. Například to byla kapitola o menstruačním cyklu, u níž jsem si musela vyhledat odborné zdroje, protože se o tom zatím stále ještě moc nepíše a pro společnost zůstává tabu.
Kniha Organizační porno je věnována ženám, kterým pomáhá v sebeprosazení se pomocí vzdělávacích aktivit i platforma #HolkyzMarketingu. Kdy jste si uvědomila, že vás jako ženu, která chce něčeho dosáhnout, limitují předsudky společnosti?
S prvními zápornými reakcemi a hejty na sociálních sítích jsem se setkala, když jsem mluvila o tom, že mám dítě a pracuji. Zvedají mě ze židle situace, kdy si muži a ženy nejsou rovni a kdy ženy nejsou stejně zastoupeny v pozicích, v kterých mohou být. Samozřejmě že jsou obory, v kterých by bylo absurdní snažit se o rovné zastoupení genderu, ale k většině témat mají ženy co říct, a přitom nejsou zvány do diskuzí, na nichž se rozhoduje, aby zazněl i jejich hlas. Společnost stále funguje podle stereotypů, například že žena má zůstávat doma tři roky s každým dítětem, starat se o muže, rodinu a domácnost. Myslím si, že v 21. století bychom mohli být už dál a vyřazováním žen z rozhodovacích pozic se jako společnost výrazně ochuzujeme. Nedává smysl, jestliže osm mužů – lékařů debatuje o péči o matky po porodu, protože nemají žádnou osobní zkušenost a protože pohled žen je velmi specifický.
Knihu i audioknihu vydalo nakladatelství Audiolibrix.
Vyžaduje podle vás stále výraz feminismus v českém prostředí rehabilitaci? Spousta žen se stále proti němu vymezuje slovy: „Nejsem žádná feministka, ale…“
Setkala jsem se nedávno s mužem, který zastává plně názory o rovnosti, ale měl potřebu vyjádřit se, že není žádný feminista. Společnost ráda před nerovnými příležitostmi mužů a žen zavírá oči, protože například pro firmy to znamená udělat krok navíc směrem ke změně, zatímco je jednodušší ženám říci: „Vraťte se až po rodičovské.“
Existuje rozdíl mezi schopnostmi sebeorganizace mužů a žen?
Ty rozdíly jsou zejména definovány společenskými rolemi. Dobře to ilustruje například experiment popsaný v knize Supermatky nemusí být šílené (Fair Play) od Eve Rodsky. V něm byly rozdány mužům a ženám kartičky s různými povinnostmi, jako například: myslíte na narozeniny své tchýně, připravujete dětem pomůcky na přáníčka do školky, a tak dále, aby si je v páru rozdělily podle toho, co běžně dělají. Většina činností spadala do sféry žen. Ženy myslí na víc věcí, jsou víc pečující, a proto je jejich organizovanost jiného druhu. Musejí pohlídat, aby ráno všichni dostali snídani podle toho, kdo má na co alergii, aby objednaly psa na očkování, kdo vyzvedne dnes děti, jestli jsou namazané krémem, protože svítí slunce, a tak dále. Multitasking je mimochodem výrazně nedoporučeníhodný, nikomu neprospívá a není to rozhodně tak, že ženský mozek je pro něj lépe uzpůsobený. Ženy jsou spíše častěji přinuceny v režimu multitaskingu fungovat a je mýtem, že by pro ně byl přirozenější. Přitom nás ale nutí více chybovat a méně se soustředit a nepříznivě ovlivňuje náš zdravotní stav.
Kolik procent času by měl člověk věnovat sebepéči?
V knize Dvojitá výhra Michaela Hyatta, kterou napsal se svou dcerou, je znázorněn den jako kelímek rozdělený na tři části po osmi hodinách, kdy jednu třetinu věnujeme spánku, druhou práci a třetí péči o svou rodinu a koníčky. V ideálním světě by to bylo šest hodin pro práci a deset hodin pro rodinu a koníčky. Sebepéče je něco, co bychom si měli plánovat v celém týdnu, a není to jen o tom se umýt a vyčistit si zuby, ale pečovat o své tělo, aby nám dobře sloužilo. Píšu o tom v první kapitole své knihy, že energii, jakou máme, můžeme ovlivnit typem stravy, a stejně tak je nutné uvažovat o kvalitě našeho spánku a odpočinku. Můžeme si dodat elán zařazením meditací do pracovního dne, a i když se cítíme docela dobře, můžeme to ještě vylepšit, protože si to zasloužíme. Kapacitu času, který věnujeme jenom sami sobě, můžeme zjistit sledováním našich individuálních potřeb.
Může nastat i závislost na organizovanosti, kdy je pro některé lidi představa prázdného dne v diáři děsivá?
Ano, to jsou takzvaní control freaks (ve vzácných případech to může mít i závažnou úzkostnou podobu), a tam je důležité se začít učit spontaneitě a zkoušet svou osobnost postupně testovat, co se pak stane, když si ji dopřejme. Pro rozvoj naší kreativity totiž potřebujeme zažívat stav, ve kterém nic není v plánu a všechno jen tak plyne.
Ztotožňujete se s výrokem, že pokud je jedním z našich úkolů dne spolknout žábu, měli bychom to udělat už ráno?
Ano, píšu o tom na jednom místě v knize. Ráno máme nejvíc sil a drive zvládat to nejtěžší, k čemu se později hůře hledá motivace, je častější pokles energie nebo nám do toho něco přijde a nestihneme to.
Co je pro vás onou příslovečnou žábou, tedy typem činností, které jsou pro vás náročné nebo vás nebaví?
S většinou věcí si poradím, pokud si je dobře naplánuji. To, co jsem ještě před rokem neměla zrovna v oblibě, bylo právě psaní, a to jsem teď pokořila, protože jsem si vše zařídila tak, abych se při psaní cítila dobře. Vždy záleží na kontextu. Pokud budu unavená a budu muset odpoledne napsat článek, tak budu vědět, že to bude problém.
U kterých činností je největší riziko, že je budeme odkládat?
Pokud nepracujeme s kontextem daného úkolu, který například navíc nemá daný deadline, máme větší sklon se mu vyhýbat, a tehdy je třeba si stanovit, proč je to vlastně důležité a kdy je to třeba dokončit. Je třeba jít do příčin, jestli v té denní době nemáme dost energie, jestli dost rozumíme významu té činnosti a dává nám smysl.
Aneta Martinek je Co-founder & CEO největší české marketingové vzdělávací platformy #HolkyzMarketingu. Během své kariéry nasbírala zkušenosti ve firmách jako Ogilvy, Economia nebo GrowJOB, byla na pozici CMO, součástí vedení a zorganizovala stovky eventů po celé ČR, kterými ročně prošlo přes 10 000 účastníků a vystupovaly na nich úspěšné osobnosti z českého byznysu.
Roky se věnovala zdokonalování time managementu svého, ale i ve firmách, ve kterých působila, a na základě nabytých zkušeností napsala knihu Organizační porno – první českou knihu o time managementu pro ženy. Aneta je pyšnou mámou 3leté Amelie, ráda čte knihy, cvičí jógu a tráví čas se svou rodinou a dvěma psy – Speedym a Burritem. Na sítích ji můžete sledovat jako @an_martinek.
Text: Iva Růžičková
Foto: Nicola Zörkler
